Českoslovenští osadníci chtěli v sovětské stepi vybudovat ráj. Za to, že uspěli, skončili v gulagu

Dne 29. března 1925 vyjel z nádraží ve slovenské Žilině zvláštní vlak. Mířil na východ, do 4500 kilometrů vzdáleného města Pišpek, který toho roku povýšil na hlavní město Kara-Kyrgyzské (později jen Kyrgyzské) autonomní oblasti. Do 24 speciálně upravených nákladních vagónů nasedlo ten den asi 300 československých občanů - nadšených komunistů s rodinami, kteří vyslyšeli volání sovětské Kominterny a přispěchali na pomoc při budování rudého ráje v nejzapadlejším koutě Sovětského svazu. Vezli si s sebou všechno: děti, dobytek, domácí potřeby i nábytek, ale také know-how, vědomosti a znalosti, které v této části Asie chyběly.

Březnový vlak byl vypraven v rámci vystěhovaleckého projektu Interhelpo (pojmenovaného podle družstva, které vzniklo v Žilině o dva roky dříve). Nebyl jediný: v hlavní vlně přesidlování postupně odcestovalo na východ asi tisíc Čechoslováků. Byli mezi nimi dělníci, řemeslníci, lékaři i učitelé - všichni odhodlaní postavit na nohy pomalu se rozvíjející Kyrgyzstán. Utopická vize nemohla skončit jinak, než katastrofou, českoslovenští osadníci ale i přesto stihli v regionu zanechat nesmazatelnou stopu.

Kyrgyzská autonomní oblast se nacházela ve střední a severní části dnešního Kyrgyzstánu, na východním cípu kulturně-historické oblasti známé jako Turkestán. Turkestán sehrál v průběhu dějin zásadní roli při kulturním i hospodářském rozmachu střední Asie (vedla tudy mimo jiné i proslulá Hedvábná stezka), ve 20. století ale už byla jeho dávná sláva ta tam. Ve srovnání s ostatními částmi Sovětského svazu šlo o zemědělsky, ekonomicky i sociálně výrazně zanedbanou oblast; hornatý region byl chudý, převážně venkovský, s chabou infrastrukturou bez silnic, funkčního zdravotnictví i průmyslu. Pišpek byl i po svém prohlášení hlavním městem v zásadě provinčním městečkem, které na období svého největšího rozmachu teprve čekalo.

K modernizaci Kyrgyzské oblasti měly přispět transporty obyvatel z vyspělejších zemí na západ od Sovětského svazu. V Československu se na pomoc Pišpeku kromě Interpolu zformovaly i jiné iniciativy, jako např. Slovácká komuna nebo Reflektor. Zpočátku museli být všichni Čechoslováci, kteří chtěli přesídlit na východ, členy komunistické strany, později ale soudruzi z tohoto požadavku pro nedostatek vhodných uchazečů lehce slevili. Přistoupili k šalamounskému řešení: žadatele narychlo přijali do strany, vzápětí umožnili jejich přijetí do komuny a zařazení do transportu. Do budovatelského vlaku tak v Košicích nebo v Brně mohl nastoupit prakticky každý.

Cesta na východ byla dlouhá a strastiplná. Trvala skoro 30 dní při omezených zdrojích jídla, nepohodlném spánku a nedostatku vody. Morálku cestujících utužovalo jen něco, čemu oni sami říkali „duch kolektivismu“ - postoj, který pomohl překonávat individuální nepohodlí ve jménu zájmu společnosti. Hned po příjezdu je ale čekalo drsné rozčarování: jejich „země zaslíbená“ nevypadala vůbec tak, jak se dočetli v informačních letácích. Mnohým možná už v tom okamžiku došlo, že byli podvedeni. Organizátor projektu Rudolf Mareček jim při školení před odjezdem jejich nový domov popisoval jako učiněný ráj na Zemi - plný šťavnatých pastvin, nekonečných lesů a sadů granátových jablek. Zapomněl ale zmínit, že jim nevypráví o cíli jejich cesty, ale o krajině kolem jezera Isilkul. K němu tehdy ani nevedla železnice, cesta tak končila ve špinavém, zanedbaném Pišpeku uprostřed nehostinné stepi.

Zklamání osadníků bylo nezměrné. Rozpaky ještě zesílily, když zjistili, že je ve městě, které přišli svou prací pozvednout z popela, čekalo jen chladné uvítání. Stalin je nechal ubytovat v zemljankách a ruinách vylidněných domů, nezajistil jim dostatek jídla ani pitnou vodu. Jen během prvního léta zemřelo na podvýživu a nemoci ze špatných hygienických podmínek několik desítek československých dětí. Iluze o novém začátku se definitivně zhroutily a nastala panika. Někteří z osadníků začali urychleně shánět lístky na zpáteční vlak, většina ale neměla na nákladnou cestu peníze. Mnozí se mohli vydat na dalekou cestu jen díky tomu, že v rodné zemi prodali všechno, co měli.

Ze zdánlivě bezvýchodné situace vedla jediná cesta: všechno, co neměli, si museli Čechoslováci v sovětské stepi vybudovat. Úkolu se zhostili znamenitě. Postavili nové domy (kromě obytných budov také školy a dílny) a zavedli do nich elektrický proud z elektrárny, kterou sami založili. Seznámili místní obyvatelstvo s pokročilými zemědělskými stroji, o jejichž existenci do té doby neměli ani ponětí. Traduje se, že když domorodci poprvé viděli traktor, utíkali od něj s rukama vysoko nad hlavou a se zoufalým křikem.

„Ďáblův kočár, ďáblův kočár!“ volali při úprku. Neodkázali pochopit, jak se může vůz pohybovat, když ho netáhnou žádní koně.

Roku 1927 uvedli Čechoslováci do provozu textilní továrnu, kterou si v roce 1924 koupili jako šrot v městečku Rybárpole na Slovensku. Přemístit celou továrnu k Pišpeku stálo mnoho peněz a sil, ale úsilí se vyplatilo - továrna pak byla v provozu po dlouhá desetiletí a fakticky položila základ průmyslové výroby v Kyrgyzské oblasti. Roku 1928 k ní přidali také tavírnu. Už roku 1925 bylo družstvo Interhelpo oficiálně vyhlášeno jako nejlepší družstvo v Sovětském svazu; industrializace postupovala tak rychle, že už roku 1934 se družstvo československých přistěhovalců podílelo až 20% na průmyslové výrobě v celém Kyrgyzstánu.

Československým osadníkům se podařilo vytvořit téměř z ničeho malý kousek svého vytouženého ráje. Cíl, který si vytyčili, splnili lépe, než se od nich čekalo. Nebyl by to ale Sovětský svaz, kdyby ráj lusknutím prstu neproměnil v peklo. Vystěhovalecké projekty vznikaly v návaznosti na Leninovu politiku částečného návratu k tržním mechanismům, po nástupu Stalina roku 1922 se ale země začala obracet k úplné totalitě. V 30. letech začali mizet někteří z členů a funkcionářů družstva Interhelpo a na jejich místa nastupovali sovětští představitelé. Družstvo postupně přicházelo o svou autonomii, až byly všechny budovy a podniky nakonec převedeny na stát. Dodnes existuje budova, kterou Čechoslováci postavili jako sídlo svého krajanského spolku Nazdar, a kterou Sověti přestavěli na vězení s podzemními kobkami. Osadníci byli postaveni před jasnou volbu: buď přijmou sovětské občanství, nebo budou čelit represím. Některým se podařilo utéct zpátky do Československa, daleko více ale bylo těch, které za úspěch v Pišpeku zaplatili vysokou cenu. V druhé polovině 30. let se mnoho osadníků stalo oběťmi Stalinových čistek: byli popravováni na základě křivých obvinění (často v budově, ve které se scházel spolek Nazdar) nebo končili v gulazích. Byl to smutný konec lidí, kteří v Československu patřili k nejpřesvědčenějším a nejpoctivějším komunistům.

Za poslední století se Pišpek změnil k nepoznání. Přejmenoval se - nejprve na Frunze, poté na Biškek - a z provinčního městečka, které jen tak tak nezůstalo vesnicí, se rozrostlo v metropoli s více než milionem obyvatel. Na dnešním Biškeku je poznat, že doba jeho největší slávy už pominula; město je funkční, ale zastaralé, a dodnes využívá infrastrukturu, které položili základy českoslovenští osadníci z první poloviny 20. století. Dodnes je v provozu textilní továrna, na jejímž průčelí s ozdobnou mozaikou se skví nápis: „Pracujeme pro tebe, vlasti.“

Místní obyvatelstvo stále patří spíše k chudým než k bohatým. Na konci dne se řada z nich vrací do svých domovů v ošuntělé ulici pojmenované po málem zapomenutých budovatelích - Intergelpo. Už ani nevědí, kdo před sto lety postavil domy, které nazývají svými domovy. Nachází se tady dokonce jediný domek zachovaný v původním stavu z 20. let - souhrou náhod je to domek, do kterého se po příjezdu z žilinského vlaku nastěhovali manželé Dubčekovi se svým tříletým synem Alexandrem.

V ulici Intergelpo dodnes žije několik desítek lidí s českým nebo slovenským původem. Někteří dodnes sní o návratu do vlasti svých předků, jiní se té představy dávno vzdali. Kousek za Biškekem, v místě masového hrobu 137 obětí z období Velkého teroru, se nachází mohyla Ata-Bejt, pomník obětí totalitních režimů v Kyrgyzstánu. Na seznamu jmen jsou i jména Čecha Josefa Skalického a Slováka Ondreje Pálinkáše. Oba byli tehdy zavražděni v suterénu budovy krajanského spolku, který vlastníma rukama postavili.

ZDROJE:

Engelová, Tereza: „Traktor považovali za ďábla. Český „zázrak“ na sovětské stepi Stalin tvrdě potrestal“ (23.4.2025). Aktualne.cz. Čteno 27.7.2025

Novák, Martin: „Čeští osadníci zavedli v asijské stepi elektřinu a postavili domy. Konec byl hořký“ (20.10.2024). Aktualne.cz. Čteno 27.7.2025

Stejskalová, Klára: „Zvláštní vlak do Pišpeku: Odvážný sen, který skončil v troskách“ (29.3.2025). Radio Prague International. Čteno 27.7.2025

Votavová, Klára: „When Communists Tried to Build Paradise on the Steppe“ (28.3.2024). Jacobin.com. Čteno 27.7.2025