Článek
Skalní obydlí mají v českých zemích dlouhou tradici. Členitý terén pískovcových skal, typický zejména pro oblast Severních Čech, využívali naši předci už v mezolitu (střední doby kamenné) před deseti tisíci lety. V oblastech jako je Moravský nebo Český kras se dochovaly stopy lidského osídlení v podobě kamenných nástrojů, popela s ohořelými zbytky zvířecích kostí a někdy i lidských ostatků. Z toho, že nalezené kosti nesly stopy po řezu, dlabání a opalování, víme, že jeskyně sloužily jako místo, kde se připravovalo i konzumovalo jídlo - tedy jako pravěké kuchyně a jídelny. V některých jeskyních, např. v proslulé jeskyni Kůlna v severní části Moravského krasu, se tyto pozůstatky po lidské činnosti ukládaly jako sediment v několika vrstvách na sobě, což svědčí o tom, že prostor byl opakovaně obýván (podle odborníků nejspíš už od starší doby kamenné).
Pro lidi z paleolitu byly skály místem dočasného odpočinku. Pod skalními převisy a v jeskyních nacházeli útočiště v čase krizí, nevlídného počasí nebo hladu, a mimo něj si stavěli skromné přístřešky z klacků a kožených kůží, které dokonale odpovídaly jejich kočovnému způsobu života.
Od raného středověku už se skály využívaly promyšleněji. Méně majetní vesničané si upravovali jeskyně k hospodářským účelům, chovali v nich dobytek nebo tam ukládali zásoby a cennosti, ti bohatší pak budovali skalní hrady a pevnosti. Do dnešního dne se v Českém ráji, na Kokořínsku, ale také v německém nebo rakouském pohraničí dochovalo několik desítek těchto pozoruhodných staveb, nejstarší pocházejí až z 13. století. Někdy šlo o menší opevněná sídla nebo úkryty kombinované s dřevěnými dostavbami, v některých případech, jako je např. hrad Valečov v Českém ráji, se jednalo o rozsáhlé komplexy s důmyslnou architekturou určené k trvalému užívání. Skály poskytovaly strategickou výhodu v podobě dobrého rozhledu, navíc měly přirozeně ochrannou funkci. Stavba hradu ve skále zároveň stála feudály daleko méně práce i úsilí.
Skalní hrad Valečov u Bosně, Český ráj
Skalní obydlí jako fenomén novověku
Důvody, proč ve skalách tak rádi stavěli obyčejní lidé, byly čistě praktické. Skály byly „zdarma“ a nikomu nechyběly. Pískovec je relativně měkký a dobře opracovatelný kámen, skalnaté podloží zase poskytovalo záruku stability. Skalní byty v podobě, ve které se dochovaly dodnes, se zrodily jako samostatný fenomén až na kraji novověku. Od 16. století se původně hospodářské skalní prostory začaly přestavovat k dlouhodobému bydlení. Na střechách bývalých stájí, sklepů a skladů přibyly komíny a střešní okna, vnitřní prostory byly rozčleněny dřevěnými přepážkami a vznikly plnohodnotné obytné místnosti. Samozřejmostí byly kuchyně s krby nebo ohništi, některé jeskyně měly i přístavky, obklady a pochopitelně také okna.
Samotná stavba byl řemeslně poměrně náročný proces. K vysekávání do skály naši předkové používali železné nástroje (dláta, krumpáče, kladiva), pomocí kterých byli schopni do pískovce vymodelovat i takové detaily, jako byly výklenky, postele nebo police na zdích. Byla to fyzicky velice namáhavá práce, díky měkkosti pískovce ale postupovala relativně rychle. Zdi byly někdy omítnuty, jako podlahová krytina se volila udusaná hlína nebo dřevěná prkna. Ty nejsofistikovanější stavby disponovaly i otvory na odvětrávání a odtoky vody. Klíčovým předpokladem úspěchu byl správný výběr prostředí - skála musela být suchá, aby se předešlo nadměrné vlhkosti, a ideálně měla stát v dosahu slunečních paprsků. V nejlepším případě měla převis, který vytvořil obydlí přirozenou střechu. Přívětivý design jeskyně stavitelům výrazně zjednodušil práci a ušetřil peníze, protože bylo třeba jen minimální dostavby.
Skalní sklípky v Dubé na Českolipsku
Takové bydlení pochopitelně nebylo pro každého. Majetnější vrstvy obyvatel by ve skalním domě či bytě nikdy nebydlely a i pro ty nejchudší šlo o jednu z nejposlednějších variant. Ti, kdo se rozhodli uchýlit do umělých jeskyní, patřili k té nejspodnější chudině. Podmínky ve skalních bytech byly drsné, na hony vzdálené romantické představě o prázdninovém nocování v jeskyni. Největší problémy způsobovalo vlhko a zima. Přes léto zde sice panoval příjemný chládek, po většinu roku ale byla zima téměř nesnesitelná. Kámen dokázal chlad udržet až téměř do května - a přesně tak dlouho se muselo uvnitř neustále topit za předpokladu, že prostor byl téměř nevytopitelný. Docházelo k prudké kondenzaci vody, stěny vlhly a tvořily se na nich plísně. Lidé se snažili předejít těmto problémům tím, že stěny bělili vápnem, nikdy ale nešlo o trvalé řešení. Vnitřek bytů navíc zůstával i přes nejrůznější technologické vychytávky tmavý a stísněný. Bylo běžné, že některé místnosti sloužily jako chlévy pro krávy, kozy nebo ovce, přičemž od zvířat obyvatele oddělovaly jen nízké dřevěné přepážky.
V 19. století začaly byty pustnout
I přes tvrdé podmínky obývaly byty celé rodiny - často vícegeneračně a některé z nich i celý život. Ve Valečovských světničkách, komplexu 28 skalních bytů u hradu Valečov, přebývaly celé komunity až do konce 19. století. V té době už řada bytů nesloužila jen jako nouzové obydlí těch nejchudších z chudých, ale stala se plnohodnotným místem k bydlení s vlastním číslem popisným, které se předávalo z generace na generaci. Některé z těchto bytů dokonce vlastnily obce, které je přidělovaly jako obecní byty. Jen ve skalách v mělnické části Kokořínska je takových bytů asi sto. U vstupu toho nejstaršího byl donedávna vyražený letopočet „1717“.
Skalní byt v Jeskyni Staré časy, Svojkovské skály na Českolipsku
Špatné hygienické a bezpečnostní podmínky byly nakonec hlavním důvodem, proč se v druhé polovině 19. století úřady snažily přimět obyvatele, aby své domovy opustily. Z Valečovských světniček byli poslední lidé vystěhováni roku 1892, což je rok, který je zároveň považován za symbolické ukončení éry skalního bydlení u nás.
Řada stálých obyvatel se ale vystěhovat odmítla a to i přes nabídku komfortnějšího bydlení. Chudina u nás žila ve svých umělých jeskyních ještě za bolševika. Ještě v roce 1947 byly ve Lhotce u Mělníka trvale obydleny tři byty - bydlení rodin Bělověských, Hauserových a Holubových. Dům s č.p. 1, který patřil rodině Holubových, se stal nakonec nejdéle obývaným skalním obydlím na našem území. Jeho poslední majitelka Marie Holubová se v něm narodila roku 1900 a opustila ho až roku 1982 z důvodu pokročilého věku a špatného zdravotního stavu. Odešla nedobrovolně, s pláčem a po dlouhém přemlouvání, a přestěhovala se do domova pro seniory, kde také o rok později zemřela.
Mnoho původních skalních bytů je dnes státem chráněnými památkami, jiné skončily v rukou soukromých majitelů a jsou veřejnosti nepřístupné. Některé z nich jsou opečovávány, jiné jejich správcové zanedbávají a jejich opuštěné pozůstatky tak hyzdí krajinu dodnes.
Dům č. p. 1, Lhotka u Mělníka
ZDROJE:
Jarošová, Eva: „Na prohlídku do skalního bytu. Kokořínský unikát zpřístupnilo místní muzeum“ (28.6.2020). iDnes.cz. Čteno 24.4.2026
„Nejdéle obývaný skalní byt na Kokořínsku opustila majitelka před 34 lety“ (25.6.2015). novinky.cz. Čteno 24.4.2026
„Nejdéle trvale osídlený skalní byt v ČR je ve Lhotce u Mělníka, bydlelo se tam do roku 1982“ (22.8.2012). strednicechy.rozhlas.cz. Čteno 24.4.2026
„Valečovské skalní byty“. bosen-obec.cz
