„Já jsem Picasso a ty mi budeš patřit“. Jak slavný malíř ničil své osudové ženy

Paříž, 1943. Nad skleničkou vína v malé restauraci na levém břehu Seiny spolu sedí postarší umělec a krásná mladá žena. Jak večer plyne, rozvíjí se mezi nimi milostná hra stará jako lidstvo samo. Flirtují spolu - neokázale a rafinovaně, jak to dokážou jen dva inteligentní lidé. On si ji dobírá otázkami o umění, ona mu odpovídá věcně a sladce a koketně se na něj culí.

„Jsou jen dva typy žen,“ vysvětluje Pablo Picasso blahosklonně a pohladí svou společnici po hřbetu ruky. „Jedny jsou bohyně - a druhé rohožky.“

Françoise Gilot se usmívá a ještě toho večera přijímá Picassovu nabídku, aby se s ním šla podívat do jeho ateliéru. Jí je 21, jemu o čtyřicet víc. Energie umělcovy tvorby uchvátí mladou studentku práv natolik, že odejde z univerzity a začne se konečně věnovat tomu, co ji celý život láká - malířství. V příštích deseti letech se stane nejen uznávanou malířkou, jejíž vlastní dílo přehluší jen dílo jejího slavnějšího druha, ale také Picassovou milenkou, múzou a matkou dvou z jeho čtyř dětí. Když Françoise po deseti letech od Picassa odchází, Picasso se snaží intenzivně zabránit tomu, aby se v uměleckém světě prosadila jako samostatná osobnost. Françoise, vyčerpaná až do morku kostí turbulencemi tohoto nerovného vztahu, se snaží vymanit z Picassova vlivu a sepisuje své vzpomínky na léta strávená po jeho boku. Tyto zápisky se později stanou jedním ze střípků, které naruší Picassův nedotknutelný obraz a ukážou světu jeho druhou tvář: tvář muže, který miloval ženy tak moc, až je ničil.

Láskou k něžnému pohlaví zahořel Pablo Picasso už jako mladý chlapec. Jeho otec, ambiciózní, ale nepříliš úspěšný španělský malíř José Ruiz y Blasco, začal brát svého syna do nevěstinců, když mu bylo pouhých třináct let. Pro nás nemyslitelné, v Andalusii 19. století to byla ale běžná, společností i církví tolerovaná výchovná praxe. Návštěvy vykřičených domů probudily v talentovaném mladíkovi vášeň, která poháněla jeho představivost a zásadním způsobem formovala jeho umělecký projev. Už ve velmi brzkém věku se ženy staly jedním z nejčastějších motivů Picassových obrazů - ať už přímo (jako modelky pro portréty a akty), nebo zástupně, kdy ovlivňovaly malířovo prožívání a výběr témat. Každý Picassův velký umělecký obrat (změna stylu, barev nebo ladění) souvisel se změnou v jeho milostném životě.

Picasso měl za celý svůj život dvě legitimní manželky, šest fatálních a bezpočet méně významných milenek. I ty nejnepatrnější aféry zanechaly v jeho díle stopu. V létě roku 1904 se milenkou třiadvacetiletého Picassa stala Madeleine - mladá Francouzka, o které nevíme nic víc, než že během jejich vztahu otěhotněla a že ji Picasso poslal na potrat. Vztah s Madeleine se kryl s koncem umělcova „modrého období“, ve kterém z jeho temných obrazů tryskala melancholie a smutek. S potratem svého prvního dítěte se Picasso vyrovnával tak, že zběsile načrtával kresby matek s dětmi - jako by snil o realitě, které se vzdal. Když na podzim téhož roku do jeho života vstoupila Fernande Olivier, melancholie zmizela a začalo „růžové období“ - plné barev, poetiky a hravosti. Veselé pastelové malby zobrazující cirkusy, artisty a akrobaty, vznikly právě v tomto období.

Fernande byla první ženou, kterou hluboce miloval. Seznámili se v době, kdy byl Picasso ještě chudý umělec, a přežili spolu časy hladu, bohémského blouznění i prvních velkých úspěchů. Během jejich intenzivního vztahu se poprvé naplno projevila Picassova partnerská nevyrovnanost. Vůči Fernande byl žárlivý, majetnický a panovačný, partnerské soužití kypřil dramatickými hádkami i četnými nevěrami. Fernande později uvedla, že v jejich vztahu se okouzlení pravidelně střídalo s utrpením. Rozešli se v roce 1911, pravděpodobně z Picassova popudu. Fernande z rozchodu vyšla finančně vyčerpaná a hluboce zraněná. Když o dvacet let později vydala (jako vůbec první z jeho osudových žen) svoje paměti, tehdy už velmi slavný Picasso jí zaplatil vysoký obnos, aby knihu stáhla a nikde nemluvila o tom, co zažila po jeho boku.

Picasso byl známý tím, že šel ze vztahu do vztahu. Sotva za Fernande zaklaply dveře, vystřídala ji jiná - Marcelle Humbert, která si na jeho žádost změnila jméno na Eva Gouel. Eva dodala citový rozměr Picassovým raně kubistickým malbám, které používal jako prostředek, jak se vyznat z citů k ní. Byl natolik zamilovaný, že dokonce její jméno ukrýval do svých obrazů. Tento vztah, oproti předešlému tichý a romantický, skončil tragicky, protože Eva roku 1915 zemřela na tuberkulózu. Picasso netruchlil dlouho. Po několika krátkých a vášnivých aférkách s pařížskými tanečnicemi a herečkami do jeho života vstoupila nová múza - ruská aristokratka a profesionální baletka Olga Chochlova, která kvůli Picassovi opustila svůj baletní soubor a zůstala s ním v Barceloně, kde tehdy pobýval. Později se s ním přestěhovala do Paříže a v roce 1918 se stala jeho první ženou.

Picasso postavil Olgu do centra svého neoklasicistického období, ve kterém vznikaly jeho rozměrné, na abstraktního malíře velmi realistické portréty. Manželství formálně trvalo až do roku 1955, prakticky se ale začalo rozpadat v roce 1921, kdy Olga porodila jediného společného syna Paula. Jejich vztah byl velmi ambivalentní: zpočátku se Picasso choval ke své první ženě laskavě, projevoval jí úctu a vřelou náklonnost, kterou podporoval fakt, že Olga uvedla svého muže do „vyšší společnosti“, ke které do té doby neměl přístup. Picasso byl na svou první manželku velice hrdý, chlubil se s ní a vzdával jí hold jako své největší umělecké inspiraci. Časem ale jeho cit ochladl, začal být podrážděný, nedůtklivý a hrubý. Na Olžinu potřebu náklonnosti nereagoval buď vůbec, nebo se sarkastickými posměšky, emocionálně ji týral, manipuloval s ní a vystavoval ponižujícím situacím, když se uchyloval do náruče čím dál tím mladším milenkám. Inscenoval dokonce situace, kdy se Olga musela potkat s jeho milenkami. Olga touto změnou velice trpěla, propadala depresím a návalům úzkosti, za které se jí Picasso s gustem vysmíval.

Roku 1935 se Olga dozvěděla, že Picassova milenka Marie-Thérèse Walter je těhotná. Intimní vztah mezi jejím mužem a Marie-Thérèse začal o osm let dříve, když bylo jemu 46 a jí 17 let. Zdrcená Olga se i se synem přestěhovala do jižní Francie a zažádala o rozvod. Picasso ale odmítl rovnoměrné vyrovnání majetku podle francouzského práva a Olze nezbylo nic jiného, než zůstat v právním limbu - být manželkou s nepřítomným manželem. Z tohoto vypětí se nervově zhroutila, trpěla řadou psychosomatických onemocnění a nakonec i rakovinou, na kterou roku 1955 zemřela. Picasso se o ni po celou tu dobu nijak nestaral.

Marie-Thérèse ze vztahu s Picassem nevyvázla o nic lépe. Při jejich seznámení Picasso pronesl jednu z nejvíce znepokojujících vět svého života:

„Já jsem Picasso a ty mi budeš patřit.“

V době, kdy byla jeho nepřiznanou milenkou, musela Marie-Thérèse žít v tajnosti. Picasso platil její pařížský byt i její účty, na oplátku ale kontroloval každý její krok. Určoval, s kým se může stýkat a s kým ne, nechával ji sledovat a drtil ji emočními manipulacemi a krutými výhrůžkami. Očekával, že jeho mladičká milenka bude poslušně čekat doma a že mu bude kdykoliv k dispozici. Když v září roku 1935 přišla na svět jejich dcera Maria (známá jako Maya), zájem Picassa o Marie-Thérèse úplně opadl. Jeho pozornost upoutala o 26 let mladší surrealistická básnířka a fotografka Dora Maar, kterou si k sobě upoutal na příštích sedm let, aniž by se přitom obtěžoval ukončit vztah s matkou své dcery. Nerozpakoval se přiznat, že se mu do této volby nechce - jednoduše si chtěl užít obě. Dora se stala vrchní dokumentátorkou Picassovy práce, fotografovala ho v ateliéru i při tvorbě jeho slavného protiválečného obrazu Guernica. Picasso se k ní choval hrubě a násilně, ponižoval ji a neustále ji stavěl do opozice vůči Marie-Thérèse, čímž ji chtěl vyburcovat k boji o jeho lásku. Dora touto tenzí nesmírně trpěla. Picassova Plačící žena (1937), vrcholný kus jeho kubistického období, zobrazuje právě plačící Doru. Když ji Picasso v roce 1943 vyměnil za Françoise Gilot, zhroutila se. Obrátila se k víře, odešla do ústraní a dožila v zázemí domu, který jí dříve daroval.

Vztah mezi Picassem a Françoise byl výjimečný. Françoise se stala jedinou z Picassových životních partnerek, která se dokázala zcela vymanit z jeho vlivu a odejít jako svobodná žena. Jejich poměr začal jako hluboce intelektuální vztah a postupně se vyvinul ve vášnivě romantické pouto, ve kterém Picasso o čtyřicet let mladší Françoise tyranizoval stejně, jako všechny její předchůdkyně. Počáteční obdiv rychle vystřídal strach, kontrola a despotismus. Během deseti společných let porodila Françoise svému stárnoucímu partnerovi dvě děti - syna Clauda (1947) a dceru Palomu (1949). V době, kdy byly Claude a Paloma ještě malými dětmi, Picassova tvorba překypovala obrazy radostného rodinného soužití a on sám se v otcovské roli začal nacházet. Dochovalo se více fotografií, kde na první pohled spokojený Picasso pózuje se svými dětmi. Byly to právě děti, co nakonec Françoise přimělo od svého tyranského manžela odejít. Opustila ho rázně, smířeně, s hlavou vztyčenou. Picasso, který byl zvyklý na to, že od něj ženy odcházejí pouze zdeptané nebo nemocné, byl bez sebe vzteky.

„Žádný muž tě nebude chtít, když jsi opustila slavného Picassa,“ vyhrožoval. Pokoušel se zničit pověst Françoise tím, že ji pomlouval v kuloárech, a osobně kontaktoval galerie a tlačil na ně, aby nevystavovaly její obrazy. Své děti nutil, aby na veřejnosti přestaly používat jeho jméno, a nakonec se o ně úplně přestal zajímat. Françoise se nenechala uplatit jako Fernande Olivier a roku 1964 vydala knihu Život s Picassem, která se okamžitě zařadila mezi bestsellery. Picasso se marně soudil o to, aby byla kniha stažena z prodeje, podařilo se mu alespoň za trest vydědit Claudeho a Palomu. Françoise se později podruhé vdala a přežila Picassa o celých padesát let.

Posledních 17 let života strávil Picasso se svou druhou manželkou a poslední osudovou ženou Jacqueline Roque. Jejich vztah začal, když jemu bylo 79 a jí 34 let. Picasso našel v Jacqueline dokonalou partnerku - vášnivě ho obdivovala, milovala ho a byla mu věrná a oddaná. Její submisivní povaha dovolovala, aby plně projevil svou dominanci, a tak se i vůči Jacqueline Picasso bez zábran projevoval jako kontrolující despota. Během svého druhého manželství byl Picasso zároveň mimořádně plodný: vytvořil stovky abstraktních portrétů své druhé ženy a posledních několik let už neměl žádné jiné modelky. Když v dubnu 1973 zemřel na srdeční selhání, Jacqueline tím byla upřímně zdrcena. Z jeho smrti se nikdy nevzpamatovala a roku 1986 spáchala sebevraždu. Následovala tak Marie-Thérèse Walter, která ze stejných pohnutek ukončila svůj život roku 1977.

Pablo Picasso po své smrti nezanechal žádnou závěť. O dědictví se přihlásily všechny čtyři jeho děti a rozhodnutím francouzského soudu byl mezi ně majetek jejich otce rovnoměrně rozdělen. Paula, Mayu, Clauda a Palomu nesmírně poznamenal způsob, jakým jejich otec zacházel s jejich matkami, a každý z nich se s otcovým rozporuplným dědictvím vypořádal po svém.

„Nikdo z mé rodiny se nikdy nedokázal vymanit ze sevření tohoto génia,“ poznamenala Marina Picasso, dcera Picassova syna Paula. „Potřeboval krev, aby podepsal každý svůj obraz: krev mého otce, bratra, matky, babičky a moje. Potřeboval krev těch, kteří ho milovali.“

ZDROJE:

Delistraty, Cody: „How Picasso Bled the Women in His Life for Art“ (9.11.2017). theparisreview.com. Čteno 4.12.2025

Lawson-Tancred, Jo: „The Remarkable Lives of the Women Who Loved Picasso“ (25.6.2025). news.artnet.com. Čteno 4.12.2025

Gersh-Nesic, Beth: „Picasso's Women: Wives, Lovers, and Muses“ (21.8.2024). thoughtco.com. Čteno 4.12.2025

Goodbody, Liv: „Problematic Picasso“ (21.12.2024). myartbroker.com. Čteno 4.12.2025