Článek
Píše se rok 1933. Muž jménem Martin A. Couney se sklání nad prosklenou bedýnkou, ve které se na lůžku z dek a ohřívacích lahví krčí drobné tělíčko novorozeněte. Nevypadá jako běžné miminko; je pohublé a celé svraštělé, pokožku má lesklou a zbarvenou do nachova a záda má porostlá jemným chmýřím. Když ho muž vytáhne z primitivního inkubátoru, rozkřičí se z plných plic. Jeho pronikavý pláč zní Couneymu jako rajská hudba: takové štěstí, že dítě žije a samo dýchá, aby mohlo plakat! Pohoupá miminko na ruce, do úst mu strčí malíček, aby ho utišil, a předá ho sestře, která před chvílí prošla kolem s tácem plným miniaturních dětských lahviček. Ozve se nezaměnitelný zvuk cvakání fotoaparátů, v sále to zašumí a pár lidí zatleská. Sestra se s uzlíčkem v náručí natočí tak, aby v záběru byla nejen ona, ale i nápis nad vchodovými dveřmi.
„Živé děti v inkubátorech“
Banner je tak velký, že ho nelze přehlédnout ani z protější strany areálu. Couney si na prsou uhladí lem bílého doktorského pláště a ve tváři se mu rozlije spokojený úsměv. Už tři desítky let cestuje po Spojených státech se svým infantoriem - napůl výstavou, napůl cirkusovou atrakcí, na které veřejnosti za úplatu předvádí předčasně narozené děti v inkubátorech. Zřízení jedné takové expozice je nesmírně nákladné, ale vyplatí se to. Lidé jsou ochotni platit nemalé částky, aby mohli sledovat, jak sestry v naškrobených úborech krmí, koupou a jinak pečují o nepřirozeně malá miminka.
Dnešní optikou mohou infantoria působit jako zvrhlý projekt vypočítavého podnikavce, pod lacinými reklamními bannery ale Couney skrýval ušlechtilý záměr. Už v době svého uvedení byly jeho výstavy velmi kontroverzní (i když z jiných důvodů než dnes), výsledky ale hovořily samy za sebe. Během své kariéry Couney úspěšně odchoval více než 6500 miminek, která by jinak nedostala šanci žít, a stal se jedním z prvních obránců práv předčasně narozených.
Porodníkův žák
Martin Arthur Couney se narodil roku 1869 v Krotoszyně (dnes Polsko, tehdy součást Pruského království). Protože později opakovaně měnil detaily ze svého života v Evropě, o jeho rodinném zázemí nevíme téměř nic. Pravděpodobné je, že byl židovského původu a že jeho rodné jméno znělo Michael Cohen.
První moderní inkubátor, tzv. Ruehlovu kolébku, sestrojil ve 30. letech 19. století osobní lékař ruské carevny. Na obrázku je její vylepšená verze od francouzského designéra R. Mathieua
O poznání menší jistotu máme, když přijde řeč na Couneyho vzdělání. Přestože se o něm po celý jeho život hovořilo jako o lékaři a on se k tomu titulu hrdě hlásil, je pravděpodobné, že medicínu nikdy oficiálně nestudoval. On sám uvedl, že vystudoval v Lipsku a v Berlíně a že nemůže doložit licenci, protože je platná pouze v Evropě. Neexistuje jediný doklad o tom, že by tomu tak bylo: Couneyho jméno nefiguruje na seznamu absolventů žádné lékařské fakulty, nikdo nikdy neviděl jeho diplom ani žádné jiné osvědčení. Do Spojených států navíc emigroval nejspíš v roce 1888, což znamená, že by musel studium v Evropě dokončit nejpozději jako devatenáctiletý. O lékařskou vědu se každopádně zajímal: po odchodu z Pruska se usídlil v Paříži, kde se stal učněm věhlasného porodníka Pierra Constanta Budina. Budin je dodnes známý jako jeden ze zakladatelů perinatální medicíny a Couney se jako jeho žák nejspíš osvědčil, protože mu později v roli prostředníka pomáhal s realizací výstavy Kinderbrutanstalt (doslova dětská líheň) na Velké průmyslové výstavě v Berlíně. O pár let později už byl pozván, aby jako odborník představil svůj prototyp dětského inkubátoru při příležitosti diamantového jubilea královny Viktorie. Jeho znalosti rostly a s ním i jeho pověst. Někdy v té době se nejspíš rozšířila fáma, že je Couney lékařem - a on se jí vůbec nebránil.
Navzdory eugenice
Couney (spolu se svým učitelem Budinem) byli jedněmi z prvních, kdo zavedli inkubátor v péči o lidské novorozence. Původní inkubátory měly podobu vyhřívané uzavřené krabice a používaly se jako umělá líheň k odchovu kuřat, Couney se ale celoživotně snažil je prosadit jako standardní vybavení při péči o novorozence. Během výstavy v Berlíně se mu sice podařilo protlačit inkubátory do povědomí akademické veřejnosti, kromě špetky nadšení si ale vysloužil i salvy posměchu. V době, ve které Couney působil, se všeobecně věřilo, že předčasně narozené děti jsou „vadné kusy“ - slabé, méněcenné, neschopné přežití do dospělosti, tedy i nehodné snahy o záchranu. Domácí pokusy s „dopékáním v troubě“ se sice sem tam objevily, končily ale často nezdarem a vždy byly spíše rodinnou iniciativou než ustálenou medicínskou praxí. Na počátku 20. století také získávala na popularitě eugenická hnutí, která sice teoreticky usilovala o zlepšení lidského genofondu, v praxi ale nabývala hrůzných rozměrů. Děti, které se narodily s příliš nízkou porodní hmotností, byly tehdy často prostě položeny na okenní parapet a ponechány svému osudu. Ve světle těchto okolností byly Couneyho názory považovány za jednoduše nevědecké.
Couneyho expozice na Pacifické výstavě na Aljašce (1909)
Úspěch prvních dvou výstav Couneyho přesvědčil, aby uspořádal další - tentokrát už v Americe. Věřil, že jde o dobrý způsob, jak veřejnost seznámit s problematikou nedonošenců a změnit dobové paradigma, podle kterého se na záchranu předčasně narozených neplýtvalo penězi ani energií. Už první výstavy v Omaze, Buffalu a Chicagu mu potvrdily, že dělá dobře - vstupenky si zakoupily stovky tisíc návštěvníků.
Názvy Couneyho expozic se lišily výstaviště od výstaviště. Někde je uváděli jako Baby Incubators, jinde jim říkali dále Infantoria. Tyto expozice byly v podstatě prvními novorozeneckými JIP v dějinách: o děti se staral tým kvalifikovaných sester, celodenně byl přítomen lékař a celé prostředí si drželo vysoký hygienický standard. Každá z expozic byla vybavena dostatečným množstvím inkubátorů, které byly na svou dobu překvapivě moderní. První inkubátory měřily na výšku asi 1,5 metru, měly ocelové stěny a kostru a skleněnou přední část. Pod lůžkem, na kterém odpočívalo dítě, vedl systém potrubí s horkou vodou, takže se ohříval vzduch uvnitř zařízení; teplota se regulovala pomocí termostatů. Aby vzduch, který dítě dýchalo, byl co nejméně závadný, přiváděl se do inkubátoru rovněž potrubím a filtroval přes dvě clony z vlny (jednu suspendovanou v antiseptiku, druhou suchou). Když expozice skončily, Couney se pokoušel inkubátory darovat místním nemocnicím, aby sloužily dále. Jeho dar nebyl přijat ani jedinkrát.
Zdravotní sestra krmí předčasně narozené dítě v expozici (1904)
Nedůvěře čelil většinu kariéry
Couneyho projekty nebyly žádné „přehlídky zrůd“, jakých v 19. století po celém světě vyrostly mraky. Byly to záchranné stanice. Couney nechal do infantorií z nemocnic po celých Státech převážet děti, které moderní medicína odepsala coby slabochy, a věnoval jim nejlepší možnou péči. Kvůli nepřijetí odbornou veřejností nepobíraly výstavy žádné dotace ani granty, takže jejich existence (a tím i životy opatrovaných dětí) byla závislá na penězích z prodeje vstupenek. Couney proto povzbuzoval sestry, aby nedonošence z inkubátorů vytahovaly a z bezpečné vzdálenosti návštěvníkům předvedly, jak péče o takto drobounká miminka vypadá. Většina z nich viděla živého nedonošence poprvé v životě a snad až tehdy někteří uvěřili, že životy těchto maličkých stojí za záchranu.
Nejasnosti ohledně Couneyho kvalifikace vrhaly stín i na jeho už tak dost kontroverzní práci. Mnozí z lékařů na něj shlíželi s podezřením, jiní s otevřeným nepřátelstvím. Vadilo jim, že provozuje lékařskou praxi na výstavištích jako cirkusovou show, vadilo jim (vcelku pochopitelně), že se vydává za lékaře. Některé z organizací na ochranu dětí Couneyho opakovaně obviňovaly z vykořisťování nemluvňat a systematicky bojovaly za jeho zničení. Až ve 30. letech se Couneymu konečně začalo dostávat zasloužené pozornosti coby průkopníka na poli neonatologie a byly mu přiznány zásluhy na záchraně několika tisíc životů. Dodnes je považován za jednoho z nejvýznamnějších reformátorů neonatální péče.
Martin A. Couney zemřel 1. března 1950 ve věku 80 let.
Dva živé exponáty Couneyho výstavy krátce poté, co směli opustit inkubátory (1904)
ZDROJE:
Barry, Rebecca Rego: „Coney Island’s Incubator Babies“ (15.8.2018). daily.jstor.org. Čteno 19.6.2025
Brangham, William: „How a Coney Island sideshow advanced medicine for premature babies“ (21.7.2015). pbs.org. Čteno 19.6.2025
Prentice, Claire: „The Man Who Ran a Carnival Attraction That Saved Thousands of Premature Babies Wasn’t a Doctor at All“ (19.8.2016). Smithsonian Magazine. Čteno 20.6.2025
