Článek
Berlín se od 70. let minulého století proměnil k nepoznání. Druhá světová válka z něj vysála život a sovětští inženýři strávili několik desetiletí tím, že se mu ho pokoušeli znovu vdechnout. Když pak roku 1989 padla zeď mezi Východem a Západem, teprve na jejích troskách vyrostl zbrusu nový Berlín - sjednocený, moderní, multikulturní, s bohatou uměleckou scénou a technologiemi světové úrovně. Přibyly nové čtvrti i stanice metra, Postupimské náměstí prošlo obnovou a ruiny Říšského sněmu, které město hyzdily od konce války, se dočkaly vytoužené přestavby.
Některým ze starých jistot se ale podařilo přežít i nákladné rekonstrukce. Jako tehdy, i teď se v samém centru Berlína nachází proslulá zoologická zahrada s akváriem, která patří k nejstarším a nejoblíbenějším v celé Evropě. A jako před padesáti lety, i dnes se k ní nejsnáze dostanete přes vlakovou stanici Berlin Zoologischer Garten, nechvalně známou tím, že už několik desetiletí slouží jako místo setkávání těch nejztracenějších lidských existencí. Dříve se místní narkomani, prostitutky a bezdomovci scházeli v zadní části nádraží v ulici Jebensstrasse, po vlně tvrdých policejních zátahů na konci 80. let se ale stáhli do ústraní pod mosty přímo na železniční trati. Právě tady, mezi špínou, odpadky a pachem přepáleného oleje, se roku 1978 potkali novináři Kai Hermann a Horst Rieck s teprve šestnáctiletou narkomankou, která se jim představila jako Christiane F.
První autobiografie se stala bestsellerem
Když bylo Christiane dvanáct, začala kouřit hašiš. Ve třinácti okusila LSD a ve čtrnácti už byla závislá na heroinu. Zdálo by se, že ji drogy připravily o dětství, ve skutečnosti ale Christiane nikdy nebylo dopřáno být dítětem se vším, co k tomu patří.
Narodila se v roce 1962 v Hamburku jako Vera Christiane Felscherinow. Její otec byl násilný alkoholik, který tloukl obě své děti, zatímco matka z neutěšeného manželství utíkala do náruče jiných mužů. Po náročném rozvodu rodičů se Christiane s matkou a sestrou přestěhovala na sídliště ve čtvrti Gropiusstadt na předměstí Berlína, kde bydlel matčin nový partner.
Nový domov se Christiane ani trochu nelíbil. Matka jí slibovala, že budou žít ve velkém světlém bytě na hezkém místě, místo toho se musela nastěhovat do ponurého, stísněného bytečku v ulici, která páchla močí, na sídlišti široko daleko známém sociálními problémy. Christiane se tady cítila sama, opuštěná a ztracená. Děti ze sousedství na ni pokřikovaly a dobíraly si ji, nenašla si přátele a bezcílně se potloukala ulicemi. Doma to neměla o moc jednodušší: matka na výchovu nestačila a místo dětem věnovala péči milencům. Nevšimla si ani toho, že Christiane čím dál tím víc utíká ze sídliště na diskotéku, ani toho, že s přáteli z klubů užívá LSD, a nakonec ani toho, že tráví veškerý volný čas na stanici vedle zoologické zahrady, kde prodává sama sebe a za vydělané peníze si kupuje heroin.
Berlín, stanice Zoologická zahrada v noci (2005)
Prostitucí se Christiane živila ještě v době, kdy ji v berlínském podsvětí vypátrali Hermann s Rieckem. Oba muži tehdy dokumentovali život drogově závislé mládeže v Berlíně a Christiane si vytipovali, protože ve stejné době figurovala jako korunní svědkyně v procesu s mužem, který dodával nezletilým dívkám heroin výměnou za sex. Přemluvili Christiane, aby nad zapnutým diktafonem vyprávěla o svých zkušenostech s drogami a životem na ulici. Doufali, že zpověď mladistvé narkomanky jim pomůže ohnout veřejné mínění správným směrem a přiměje úřady, aby se problematikou drogově závislé mládeže začaly zabývat.
Ani jeden z nich ale nečekal, jak moc bude Christiane ve svém vyprávění otevřená. Mluvila o všem: o dětství v Hamburku, o rozvodu rodičů i o tom, jak to v Gropiusstadt divně smrdělo. Detailně a bez obalu popsala tři poslední léta svého života, které strávila jako prostitutka na stanici u zooologické zahrady. Rozhovor, který měl původně trvat asi dvě hodiny, se nakonec protáhl na dva měsíce. Při každém ze setkání se magnetofonové pásky plnily hodinami záznamů, které Hermann s Rieckem nakonec předložili svému užaslému zaměstnavateli. Reportáž nejprve vycházela jako text na pokračování v časopise Stern, ještě v roce 1978 se ale dočkala i svého knižního zpracování. Útržky vyprávění sedmnáctileté Christiane poskládali Hermann s Rieckem do podoby autobiografického díla a proložili jej vsuvkami (např. výpovědí kriminalistiky nebo matky Christiane). Kniha s názvem My děti ze stanice Zoo si získala masovou popularitu: brzy po vydání se v Německu zařadila na seznam absolutních bestsellerů a záhy ji začali přebírat i zahraniční distributoři. Do dnešního dne se jí prodalo více než čtyři miliony kusů.
Život po slávě
Kniha přinesla Christiane obrovskou popularitu. Ještě dnes, po téměř padesáti letech od prvního vydání, se jen stěží najde dospělý, kterému by jméno Christiane F. nic neříkalo. Unikátní autobiografie nechybí v domácích knihovničkách, na pultech knihkupectví i na seznamech povinné četby ve školách. Stala se ústředním dílem osvětové a preventivní literatury pro mládež, odstrašujícím příkladem i vzdělávací literaturou v jednom. Zájem o Christiane ještě vzrostl, když byla její kniha později filmována. Veřejnost se o další osudy dětské hrdinky aktivně zajímala - i když se nevyvíjely zrovna tak, jak by dívce přáli.
Na konci své knihy je Christiane okolnostmi přinucena přestěhovat se k příbuzným, daleko od Stanice Zoo i od přátel, kteří ji k drogám přivedli. Její příběh zde končí nadějně: Christiane v novém prostředí úspěšně překonala závislost na heroinu a snažila se žít normální život. Poté, co ji opustil její první přítel, strávila nějaký čas v Řecku s dalším přítelem a následně i ve Spojených státech. Po několika turbulentních letech ve Státech se Christiane vrátila do Berlína, kde se v 80. let přidala ke komunitě berlínských umělců a pokoušela se prosadit jako herečka a zpěvačka. Možná to byl i kariérní neúspěch, co ji přivedlo zpět k drogám - jediné jistotě, kterou v životě měla. Roku 1996 porodila syna, kvůli kterému se snažila zůstat čistá a absolvovala několik léčení. Roku 2008 ale závislosti znovu úplně propadla a syn jí byl odebrán z péče.
Roku 2013 vydala Christiane svoji druhou autobiografii Christiane F. - můj druhý život, v níž potvrdila, že se její heroinová „nemoc“ v průběhu života opakovaně vracela. Do dnešního dne jí z prodeje obou knih a za práva ke zpracování příběhu plyne pravidelný příjem ve výši asi 2000 euro měsíčně. Neutrácí je moudře; drog už se podle vlastních slov vzdát nechce. Od doby, co v roce 2014 zemřel na předávkování heroinem její přítel, vídávají lidé ve vyloučených berlínských ulicích i ji.
ZDROJE:
Hermann, Kai a Rieck, Horst: Christiane F.: My děti ze stanice ZOO: příběh narkomanky (1987)
F., Christiane a Vukovic, Sonja: Christiane F. - můj druhý život: autobiografie. (2014)
„Bahnhof Zoo’s other children“ (24.8.2017). the-berliner.com. Čteno 2.8.202
