Na Ostrově panenek vládnou znetvořené hračky. Místo jako z hororu je připomínkou rodinné tragédie

Tolik panenek pohromadě nenajdete ani v nejlepším hračkářství. Na ploše pouhého jednoho akru jsou jich tady k vidění tisíce - staré i nové, zničené i téměř zachovalé, nahé i oblečené ve zdobených šatičkách. Jsou všude, kam oko dohlédne, ale není to líbivý pohled. Místo toho, aby seděly jedna vedle druhé v naleštěných policích nebo ležely v kočárcích s naškrobenými krajkami, se totiž nehnutě vznášejí v korunách stromů. Zub času už je stihl pořádně roztrhat, a tak panenky na návštěvníky zírají prázdnými pohledy zpod zpřelámaných silonových řas, mávají jim pahýly rukou a usmívají se ústy s popraskanými rty. Některé jsou tak drobné, že by se vešly do dlaně, jiné svou velikostí až zlověstně připomínají skutečné děti, všechny ale vyprávějí stejně silný příběh. Příběh o dítěti, jehož nehybné tělo bylo nalezeno ve zdejších vodách a jehož duch prý dodnes bloudí po ostrově a hledá klid.

Isla de las Munecas (v překladu Ostrov panenek) není ostrovem v pravém slova smyslu. Jedná se o tzv. chinampu, umělý ostrůvek na podkladu z kůlů, větví a rákosu, který předci dnešních Mexičanů vybudovali na mělkém dně jezera Xochimilco. Svého času představovaly chinampy na Xochimilcu takřka výhradní zásobárnu zdrojů pro mocné aztécké město Tenochtitlán, to ale bylo po příchodu španělských dobyvatelů v 16. století zcela zničeno a jeho trosky pohltilo nově založené Ciuad de México. Ostrov panenek tak na mapě najdeme přímo uprostřed velkoměstského ruchu, jižně od centra Mexico City a co by kamenem dohodil od fotbalového stadionu Estadio Azteca. Blízkost lidských příbytků by místu mohla ubrat na děsuplnosti- a přesto se z něj návštěvníkům svírá žaludek hrůzou.

Ostrov panenek byl původně jen jednou z mnoha mexických chinamp. Než se na něj před téměř 75 lety přestěhoval muž jménem Julian Santana Barrera, nebyl vlastně pozoruhodný vůbec ničím. Pár stromů, tři chýše a mnoho kypré, bohaté půdy - to, co by pro mnohé bylo málo, Donu Julianovi dokonale stačilo ke štěstí. Na svém ostrově pěstoval zeleninu a květiny, které pak prodával na sousedských trzích, a peníze z tržby utrácel v hospodě. Vysoká vlhkost byla zárukou hojné úrody, Don Julian tak mohl sklízet několikrát ročně a pít ještě častěji. Když přišel s historkou o duchovi mrtvého děvčátka, který ho straší ze spaní, lidé se mu vysmáli. Ať už byly ale jeho zážitky skutečné, nebo šlo jen o výplod bláznivé mysli, jeho příběh proměnil tvář obyčejné chinampy jednou pro vždy.

Don Julian se stal krátce po svém příchodu na ostrov svědkem rodinné tragédie. Voda vyplavila na břeh k jeho nohám mrtvé tělo malého děvčátka ze sousedství, které utonulo za dosud nevyjasněných okolností. Někteří lidé byli přesvědčení, že dívenka zabloudila do močálů a propadla se mezi lekníny, podle jiných se stala obětí řádění nelítostného vraha. Ti nejtroufalejší ze smrti dítěte vinili podivínského a samotářského Dona Juliana, kterému se po hrůzném nálezu začaly dít prapodivné věci. Don Julian tvrdil, že ostrovem bloudí duch mrtvé holčičky, pronásleduje ho a nedá mu spát.

„Chci svou panenku!“ křičelo prý dítě ze záhrobí. Když pak Don Julian skutečně našel u břehu panenku, byl přesvědčený, že patří zemřelé. Omotal hračku motouzem a pověsil ji na strom, aby uctil její památku a utěšil jejího ducha. Duch se ale nedal odradit, navštěvoval Dona Juliana dále a žádal po něm pořád nové a nové hračky. Don Julian, který mezi odpadky u břehu pravidelně nacházel i panenky, je jednu po druhé sbíral a zavěšoval na větve těch několika málo stromů, které na ostrově rostly. Většina panenek byla poškozená, už když je našel, a v korunách stromů zašly ještě více. Některým chyběly části těl, jiným ptáci vytrhali vlasy. Jak léta plynula, Don Julian touze uspokojit ducha mrtvé dívenky úplně propadl, a nechal jeho i panenky ovládnout celý ostrov. Do své smrti roku 2001 na nevelkém ostrově shromáždil něco přes čtyři tisíce panenek. Starobylý ostrůvek, na kterém dříve pěstoval zeleninu, proměnil v místo jako vystřižené z hororového filmu, a nezamýšleně si tak vysloužil zápis do Guinessovy knihy rekordů jako majitel největší sbírky panenek na světě.

Místní říkají, že duch mrtvého děvčátka bloudí ostrovem dodnes. Tvrdí to samozřejmě, jako fakt, o kterém se nemusíme přít. Pravdou je, že Mexičany smrt a posmrtný život děsí mnohem méně, než jak to známe od nás Středoevropanů. Kdo někdy na vlastní kůži zažil bujaré oslavy mexického Dio los Muertos (Den mrtvých), může dosvědčit, že symbolika tohoto svátku je na hony vzdálená způsobu, jakým ho prožíváme my v srdci Evropy. Zatímco my na své mrtvé tiše vzpomínáme, Mexičané je oslavují se vší parádou, na karnevalech, opulentních hostinách i v průvodech, kterým přihlížejí zástupy turistů. Na seznam turisty vyhledávaných míst se v průběhu času dostala také chinampa Dona Juliana. Don Julian ještě za svého života dovolil cizincům, aby si bizarní sbírku na jeho ostrově prohlédli zblízka, opravdovou turistickou atrakcí se ale stala až po jeho smrti. Na Ostrově panenek, jak lidé ostrůvek překřtili, dokonce vyrostlo malé muzeum, ve kterém si můžeme prohlédnout novinové výstřižky se zmínkami o ostrově, oblíbenou panenku Dona Juliana nebo tu úplně první, kterou kdy pověsil do koruny.

Přístup k ostrovu je sice složitý (k pohybu v mělkých vodách slouží loď zvaná trajinera se speciálně upraveným dnem, kterou), většina starousedlíků ale turisty přepravuje ráda. Ti, kteří návštěvníky k Ostrovu panenek odmítají, tak činí z jediného důvodu: bojí se ducha, který podle jejich názoru i přes množství hraček stále ovládá dávnou chinampu.

ZDROJE:

Kalát, Jiří: „Mexický Isla de las Munecas. Ostrovu vládnou panenky a duchové“ (26.8.2017). Lidovky.cz. Čteno 12.6.2025

Froelich, Paula: „Real story behind ‚haunted‘ Island of the Dolls in Mexico“ (30.10.2021). New York Post. Čteno 12.6.2025

Strutner, Suzy: „Isla De Las Munecas Is The Island Of Decapitated Dolls From Your Nightmares“ (14.8.2014). Huff Post. Čteno 12.6.2025

„The spooky story behind the Mexican Island of Dolls bring chills to those who visit“ (30.10.2022). abc.net.au. Čteno 12.6.2025