Na ulici ho zbili do bezvědomí. Pak se mladý prodavač probral - a zjistil, že je génius

Jason Padgett vidí čísla všude. Sotva ráno rozlepí oči, kolem něj se rozvine síť geometrických tvarů, matematických vzorců a číslic rozsypaných v prostoru jako drobounká zrnka rýže na černém talíři. V jeho všedním dni není nic náhoda: i ten nejobyčejnější úkon má svůj přesný matematický smysl a řád, do kterého všechno zapadá jako dílky skládačky. Není jedno, v jakém pořadí si obléká šaty, kolikrát našlápne na schody, na které sedadlo v autobuse se posadí nebo jak si vyčistí zuby. Než si Jason obuje boty, nasměruje je tak, aby se imaginární přímky vystřelené z jejich špiček protnuly v prostoru pod ideálním úhlem. Když pustí kohoutek s vodou, kartáček si do ní namočí přesně šestnáctkrát. Šestnáct, to je čtyři krát čtyři, čtyři na druhou nebo dvě na čtvrtou - dokonalý čtverec. Jednoduchý, fascinující tvar, který, sám neví proč, miluje mnohem více než ostatní tvary.

Tato obsese není jen charakterová zvláštnost. Jason je přímo posedlý složitými geometrickými útvary, které dokáže překreslit do nejmenšího detailu holou rukou a které si v hlavě zobrazuje trojrozměrně. Má také schopnost vidět a reprodukovat fraktály - nejsložitější obrazce tvořené donekonečna se opakujícím vzorem. Rozumí tak obtížným matematickým a logickým konceptům, že v debatě trumfne i ty nejlepší analytiky, a lidé o něm oprávněně hovoří jako o géniovi. Jason se ale od ostatních géniů velice liší. Má talent, se kterým se nenarodil, a ke kterému přišel způsobem, o který by žádný z nás pravděpodobně nestál.

Jason Padgett se narodil roku 1971 v Anchorage na Aljašce. Na kraji dospělosti nastoupil na univerzitu v Tacomě ve státě Washington, ale předčasně ji opustil, aby mohl na plný úvazek pracovat v otcově firmě s nábytkem. Jako mladý si život užíval naplno: do svých pětadvaceti let zvládl nejméně třicetkrát skočit bungee jumping, devatenáctkrát seskočil padákem, potápěl se s žraloky a získal hnědý pás v karate. V roce 2002 už byl usazenější - bylo mu jednatřicet, byl rozvedený s malou dcerou a veškerý svůj čas vyplňoval prací nebo zábavou, kvůli jejíž podobě se často hádal s rodiči. Večery trávil nejraději po barech, kde loudil telefonní kontakty od neznámých dívek, a ráno se vedle nich probouzel s vydatnou kocovinou. V malém obchodě svého otce pak s úsměvem a s pečlivě upravenou kravatou předváděl zákazníkům nejnovější modely futonových matrací. Jak sám později řekl, byl to povrchní a jednotvárný život - ale byl jeho a měl ho rád.

V pátek 13. září 2002 se Jason vydal svými přáteli do karaoke baru. Když ho o pár hodin později osamoceně opouštěl, cestu mu zkřížili dva muži. Jeden z nich si stoupl před něj, druhý se přiblížil zezadu a něčím těžkým a tupým ho udeřil do hlavy. Jason se zapotácel a okamžitě klesl k zemi. Dodnes si pamatuje, jak klečí na kolenou, hlava ho bolí a vše kolem něj se točí jako na kolotoči. Zřetelně si vybavuje, jak se mu před očima objevil bílý obláček světla, jako by ho někdo vyfotografoval bleskem, a jak mu z rány na temeni začala prýštit krev. Pak přišel další úder a po něm ještě jeden. Další údery už ani nepočítal. Když pak přišel k vědomí, ti muži zmizeli i s jeho starou koženou bundou, která už se mu na loktech začínala beztak odírat. Jason se s námahou zvedl ze země a po svých se dotrmácel do nemocnice, kde lékař konstatoval otřes mozku a pohmožděnou ledvinu. Ošetřili mu ránu na hlavě, dali mu injekci a léky proti bolesti a poslali ho domů.

Brutální útok Jasonovi proměnil život od základů. Sotva se vrátil do svého mládeneckého bytu, začaly se mu dít podivné věci. Utrpěl traumatické poranění hlavy, které může vyvolat změny v psychickém prožívání. Jason začal vykazovat známky posttraumatické stresové poruchy (PTSD), sociální úzkosti a obsedantně-kompulzivní poruchy (OCD), které mu bránily opustit dům. V jednu chvíli dokonce přibíjel deky a ručníky na všechna okna v domě, aby dovnitř nepronikl ani paprsek slunečního světa. Stal se posedlým strachem z nákazy, obsesivně si umýval ruce a pořád dokola uklízel a dezinfikoval celý byt. Když mu jeho bývalá žena přivedla na návštěvu jejich dceru, hned ve dveřích děvčátko celé svlékl a umyl, aby byt nekontaminovalo viry a bakteriemi.

To samo o sobě by ale nebylo to nejzvláštnější. Bezprostředně po osudném útoku začal Jason všechny skutečnosti zažívat jinak než doposud. Popisoval, že všechno kolem sebe vidí, jako by v reálném čase sledoval film rozkouskovaný do jednotlivých snímků. Přestal vnímat objekty jako celky, ale naopak je rozděloval do malých částí, které se mezi sebou propojovaly do pavučiny bodů a spojnic. Nikde kolem sebe už neviděl jednoduché tvary, ale všechny vnímal jako fraktály. Svět, který byl pro něj předtím až dětinsky jednoduchý, najednou vyplnily ty nejsložitější vzorce, obrazy a vztahy, které se tvrdošíjně zjevovaly všude kolem něj.

Zdaleka nejpozoruhodnější z nově nabytých schopností Jasona Padgetta byl jeho náhlý matematický zápal. On, který nikdy neprojevoval žádné zvláštní nadání pro vědu a byl přesným opakem akademicky přemýšlejícího člověka, se najednou zajímal o ty nejsložitější matematické problémy své doby. Matematika, ze které na střední škole jen tak tak nepropadl a kterou vždycky považoval za veskrze zbytečný obor, se ze dne na den stala jeho největší láskou. Započal intenzivní samostudium, jehož hloubka a rozsah vyrážely odborníkům dech. Řada konceptů, které pochopil na první dobrou, by byla obtížně uchopitelná i pro člověka, který se v akademickém prostředí pohybuje celý život. Ti, co ho znali z dřívějška, se nestačili divit: Jason, který se dříve nechal tak rád ovládat svými tělesnými touhami a potřebami, teď na jejich místo dosadil čísla, obrazce a vzorce.

Jasonův zájem o matematiku šel ruku v ruce s jeho uměleckým projevem. Nikdy předtím žádné umělecké ambice neměl, teď ale vlastní rukou kreslil komplikované geometrické struktury, které byly nápadně podobné matematickým diagramům (začal např. sám od sebe kreslit vzájemně se překrývající trojúhelníky, pomocí kterých pochopil na vědecké úrovni koncept pí). Dokázal si navíc snadno jakýkoliv geometrický tvar převést z dvojrozměrného zobrazení na trojrozměrné, a to s přesností výkonného počítače. Zobrazit přesné úhly, vystihnout symetrii nebo na papír správně přenést proporce pro něj bylo tak přirozené, jako dýchat.

Jason Padgett byl v první chvíli ze svého změněného prožívání poněkud nesvůj. O svém „rozpixelovaném“ vidění soudil, že je vedlejším účinkem silných léků, které mu v nemocnici předepsali na bolest. Když pak jejich účinek pominul a on stále „viděl jinak“, pochopil, že není zfetovaný, ale možná génius. Doktor Darold Treffert, světově uznávaný odborník na poruchy autistického spektra a savantismus, diagnostikoval Jasonovi syndrom získaného savanta. Tento extrémně vzácný stav, při kterém se vlivem poranění mozku u dotyčného projeví mimořádné nadání, s Jasonem sdílí jen asi čtyřicet žijících nositelů.

Jason se dnes věnuje především umění, ve kterém zúročuje své stále se rozšiřující matematické znalosti. Jeho geometrické kresby plné precizně vypracovaných fraktálů se těší veliké oblibě odborné i laické veřejnosti a od Jasona si je kupují lidé po celém světě - a to jak originály, tak i reprodukce na plátně, sololitových deskách nebo ve formě tištěných plakátů. Vrátil se na univerzitu, znovu se oženil a poté, co vytvořil počítačový program na vyhodnocení nejlepšího místa k životu, se se svou ženou Elenou přestěhoval do Carmelu v Indianě. Své napadení s odstupem času považuje za velký dar a jeden z nejšťastnějších okamžiků svého života. Patnáct let po útoku, za který nebyl nikdo odsouzen, se dobrovolně přihlásil jeden z útočníků, aby se Jasonovi omluvil. Ten jeho omluvu s díky přijal.

ZDROJE:

Keating, Sarah: „The violent attack that turned a man into a maths genius“ (8.7.2020). BBC.com. Čteno 29.1.2026

Wake, Heather: „An attack outside a karaoke bar turned this simple furniture salesman into a mathematical genius“. upworthy.com. Čteno 29.1.2026