„Naverboval mě táta“. Čech Valoušek byl tajným esem KGB. K donášení přiměl i pubertálního syna

Na tento rozhovor se Rudi Hermann připravoval několik let. V hlavě si přehrával větu po větě, pečlivě skládal slova, jako by snad správný slovosled dokázal zvrátit ten nezpochybnitelný fakt, že svému synovi celý život lhal. Seděli vedle sebe na lavičce, chlap s chlapem, otec se synem, a Rudimu slova na jazyku těžkla, než je stačil vůbec vyslovit.

Jak má nejlépe říct svému šestnáctiletému dítěti, že všechno, co si myslelo o své rodině, je lež? Bylo to těžké - těžší, než si myslel, těžší, než ho učili, těžší, než jakákoliv jiná pravda, kterou kdy musel přiznat. Ale byla to pravda a on na ni byl hrdý, jako by byl hrdý každý správný muž a komunista. Ostatně - každá rodina má nějakého toho kostlivce ve skříni. Co je malá lež oproti světovému míru?

„Poslyš, povím ti jeden takový příběh…,“ začal Rudi a očima se snažil uniknout synovu zkoumavému pohledu. Za pár chvil se měl mladému Peterovi zhroutit celý svět. Ještě ráno si myslel, že je synem Rudiho, ambiciózního kanadského filmaře s německými kořeny. Ve skutečnosti byl ale jeho táta špion, kterého do Kanady nastrčila samotná KGB.

Rudi se ve skutečnosti nejmenoval Rudi, ale Dalibor Valoušek, a nebyl to Němec, ale Čech jako poleno. Sovětský šiml odvedl dobrou práci a my tak z Valouškova raného života jistě víme jen to, že se narodil kolem roku 1929, studoval na Karlově univerzitě v Praze a že ho kolem šestadvacátého roku života pro spolupráci získala nechvalně známá tajná služba KGB. Valoušek musel být šikovný učedník, protože byl vybrán na prestižní pozici tzv. ilegálů - agentů, kteří měli dlouhodobě žít v zahraničí pod falešnou identitou a přímo z nepřátelského území doručovat Sovětům informace. Speciální výcvik (zaměřený především na jazyky a zpravodajskou činnost) Valoušek absolvoval ve východoněmeckém Halle a v druhé polovině 50. let získal novou identitu. Pojmenovali ho po Rudolfu Herrmannovi, německém vojákovi, který zahynul ve druhé světové válce. V Halle se Valoušek také seznámil se svou budoucí ženou Inge, která byla stejně jako on agentkou v zácviku. Jejich milostný vztah se KGB hodil do krámu: tou dobou začali do zahraničí posílat manželské páry, aby se ve dvojici vzájemně kontrolovali a povzbuzovali v plnění svých povinností. Koncem roku 1957 odešli Valoušek a Inge už jako manželé do Západního Německa, kde předstírali, že jsou političtí uprchlíci.

Peter si s otcem nikdy příliš nerozuměl. Byli každý z jiného těsta - Peter tichý, uzavřený a přemýšlivý, Rudi ambiciózní, okouzlující a velmi společenský. Pro Petera byl otec nedosažitelný, ten zase svého syna považoval za duševně mdlého. Aby chlapce zocelil, zahrnoval ho příkazy, zákazy a přemírou povinností a panovačně lpěl na jejich dodržování. Nikdy na něj nevztáhl ruku; dokonale si vystačil s tím, že ho psychicky deptal, a když se hoch rozplakal, plísnil ho o to víc. Navíc ostentativně pohrdal americkou popkulturou a zakazoval synovi všechny oblíbené kratochvíle tehdejší mládeže, včetně čtení komiksů a poslechu rockové hudby. Bylo to, jako by systematicky blokoval Peterovy snahy zapadnout.

I bez otcovy panovačné výchovy bylo Peterovo dětství plné otřesů. Narodil se v Západním Německu, ale když mu byly čtyři roky, rodina se přestěhovala z Německa do Toronta, kde si rodiče otevřeli lahůdkářství s německými pochutinami. Navenek působili Herrmannovi jako vzorová kanadská rodina - tak vzorová, že v únoru 1967 dokonce bez potíží získali kanadské občanství. Rudi si našel místo jako zvukař pro kanadskou veřejnoprávní televizi CBC, Inge zatím v obchodě pekla tmavé německé chleby a mazala krajíce tlustou vrstvou domácího bramborového salátu. Přitom samozřejmě oba pravidelně přijímali a zase odesílal šifrované zprávy do Moskvy. Sotva se Peter začal v Kanadě cítit doma, přišlo další stěhování, tentokrát do New Yorku. Pro tak citlivého kluka bylo těch změn příliš, navíc se cítil zoufale osamocený. Žil s egocentrickým otcem a odtažitou matkou, v jeho nové škole ho děti tloukly a jeho o šest let mladší bratr Michael byl příliš malý na to, aby se mohl stát jeho spojencem. Tím jediným, co Petera na neukotveném rodinném životě bavilo, bylo cestování. Doprovázel rodiče na cestách po Evropě i po Spojených státech, kde měl otec často natáčení. Doma Rudi se synem jednal jako s poskokem, ale když se spolu proháněli v autě po Route 66, bylo by to, jako by si byli rovní.

Na jaře 1974 spolu otec se synem podnikli cestu do Chile. Oficiálně jeli domluvit novou filmovou zakázku, ve skutečnosti tam měl ale Rudi monitorovat politickou situaci po vojenském převratu Augusta Pinocheta. Cestou zpátky do New Yorku se zastavili v Limě v Peru. Právě tam, na lavičce v luxusní čtvrti na útesu nad oceánem, se Rudi rozhodl sdělit Peterovi pravdu.

Otcovo přiznání Petera šokovalo. Otec mu vysvětlil, že jeho úkolem coby špiona je pracovat na světovém míru, Peter o tom ale pochyboval. Moskva. Sovětský svaz. KGB. O všem z toho odmalička slýchal strašné věci.

„Ví to máma?“ vydral ze sebe.

„Máma je taky agentka,“ sdělil mu nevzrušeně. To hlavní si nechával na konec. Rudi neprozradil Peterovi pravdu, protože se v něm hnulo svědomí, ale protože z něj chtěl udělat svého spolupracovníka. V Peterově škole bylo několik dětí, jejichž rodiče se ocitli v hledáčku KGB, a Rudi si myslel, že by na ně mohl donášet. Zároveň jako přesvědčený komunista věřil, že syna svou pravdou ochrání od budoucnosti amerického kapitalisty. Nasadil těžký kalibr; věděl, že Peter se léta cítil vykořeněný a sám, a tak mu vyjevil, že jeho rodina je mnohem větší, než si doposud myslel. Vyprávěl mu o jeho prarodičích, o strýčcích, tetičkách, bratrancích i sestřenicích - o všech příbuzných, kteří zůstali na druhé straně železné opony.

Peterovi se zaleskly oči. Vyrostl v Americe a v jeho světě byli Rusové ti špatní. Zároveň ale hodně četl, sledoval zprávy a uměl si udělat na věci vlastní názor. Ameriku miloval, dobře ale věděl, že západní svět není takový ráj, za jaký sám sebe považuje. Všímal si sociálních nerovností kolem sebe, věděl, jaké systémové nespravedlnosti mají na svědomí lidé, kteří sedí na penězích. Neměl iluze - četl přece o aféře Watergate i o tom, co se dělo ve Vietnamu. Rudimu nedalo příliš práce syna přesvědčit, zvlášť, když ten byl zvyklý ho poslouchat na slovo.

Když Peter poprvé navštívil Moskvu, měl pocit, jako by se ocitl na úplně jiné planetě. Amerika byla hlučná, barevná, tepala životem. Rusko bylo ponuré a šedé. Nikde nebyly žádné billboardy, ulice byly široké a nápisy na cedulích nesrozumitelné. Otcovi spolupracovníci mu věnovali péči, jako by byl synem velkovezíra. Vozili ho limuzínou, podstrojovali mu a přátelsky se usmívali, když ho zpovídali z jeho názorů. Pokud kdy byla v Rusku bída, na Herrmannovy nedolehla. Kreml nechal celou rodinu ubytovat v bezpečném a komfortním bytě s vlastní hospodyní a kuchařkou, která jim vyvářela ty největší delikatesy. Otec Rudi zářil hrdostí a Peter byl šťastný.

Když mu oznámili, že bude přijat jako adept do speciálního výcviku, Peter zaváhal. Bylo mu šestnáct, ještě ani nedokončil školu. Představa, že bude špionem ve vlastní zemi, se mu nelíbila. Bylo ale pozdě: věděl příliš na to, aby se dalo couvnout.

„Buď se připojíš k nám, nebo se do Států nevrátíš,“ oznámili mu. Jeho rodiče by odcestovali zpátky bez něj, vyzbrojeni příběhem o tragické nehodě, při které měl jejich starší syn přijít o život. Myšlenka, že by zůstal v Rusku, sám, bez rodičů a bratra, Petera děsila. Matka naléhala, otec se najednou tvářil zase nepřátelsky. Peter souhlasil. Absolvoval stejný výcvik jako jeho rodiče před léty a do New Yorku se vrátil už jako špion. Od KGB dostal krycí jméno „Erbe“, německy „dědic“.

Peter byl zvyklý v sobě všechny negativní pocity tutlat. Byl vždycky zdvořilý, vždycky pokorný a poslušný. Trauma si ale našlo způsob, jak na sebe ukázat; svá vysokoškolská studia zahájil tím, že nakreslil obrázek sebe sama, jak visí za krk na oprátce na šibenici. Jeho matka to se zdviženým obočím okomentovala jako „fázi vzdoru“, zatímco Peter se uvnitř blížil ke svému bodu zlomu. Rudi se synem nikdy nemluvil o tom, jak se ve své nové roli cítí; v návalu otcovské pýchy byl přesvědčený o tom, že syn svou práci miluje jako on. Učil mladíka praktickým dovednostem špiona, včetně sledování osob, předávání materiálů na tajných místech a šifrování zpráv. Peter byl dobrý žák a Rudi zářil spokojeností. Roku 1975 vyslal syna na jeho první samostatnou cestu do Sovětského svazu, aby se tam zdokonalil ve svém špionážním umění a posílil svoji loajalitu této velkolepé zemi. Když se Peter po několika měsících vrátil domů, Rudi byl rozladěný, že tam soudruzi jeho synovi neposkytli důkladnější výuku marxismu-leninismu. Tato vada podnítila jeho přesvědčení, že straničtí funkcionáři se vzdálili svým ideálům a stali se z nich stejní zaprodanci, jako jsou Američané.

Na Petera mezitím těžce doléhal jeho dvojitý život. Přes den chodil na přednášky, po večerech psal o svých spolužácích šifrované dopisy neviditelným inkoustem a nechával je na benzinových pumpách pod plechovkou nedopité Coca Coly. Na jaře 1977 otci sdělil, že si potřebuje dát od univerzity (a špionáže, která k ní nevyhnutelně patřila) pauzu. Ve stejné době na Rudiho udeřila FBI, která ho už měsíce sledovala. Agent Hermann dostal na výběr: buď vězení, nebo spolupráce s americkou kontrarozvědkou. Rudi neochotně souhlasil s tím, že bude pracovat jako dvojitý agent: i nadále komunikoval s Moskvou, jeho zprávy ale od té doby zadávala FBI. Stejně dopadl i Peter. Ani na jednoho z nich přitom neupadl stín podezření, Rudiho dokonce KGB za jeho věrnou službu povýšila na plukovníka. V roce 1979 se ale v FBI rozhodli, že dvojitou hru ukončí. Roku 1980 musel Rudi vystoupit jako host v pořadu, ve kterém veřejně odhalil svou roli s cílem kompromitovat KGB. Mluvil sice za clonou s pozměněným hlasem, vláda ale pro jistotu přidělila celé rodině nové identity a přestěhovala je na západní pobřeží. Rodina Herrmannova zmizela z povrchu zemského.

Rudi přijal jméno Boris Holar, z jeho staršího syna Petera se stal Elliot. Elliot Holar začal pracovat jako inženýr v informačních technologiích a zařídil si slušnou kariéru, zatímco svou a otcovu minulost nechával hluboko za sebou. Poprvé o ní promluvil až po desítkách let. V roce 1986 se Rudi pokusil vrátit do rodného Československa, nedostal ale potřebné vízum. Zemřel v roce 2017. Jeho mladší syn Michael ho na věčnost předešel dva roky předtím, vyčerpán celoživotním bojem se svým autismem a  s otcem, který jeho vývojové projevy vydával za lenost.

ZDROJE:

Pacner, Karel: Jak se stal z Daši plukovník KGB (20.6.2002). idnes.cz. Čteno 9.10.2026

Ostrow, Ronald J.: Saved $300,000 During U.S. Stay : Former KGB Agent Want (2.11.1986). latimes.com. Čteno 9.10.2026

Soukup, Ondřej: Češi ve službách KGB. Nelegální agenty využívají ruské tajné služby dodnes (1.2.2026). lidovky.cz. Čteno 9.10.2026

Walker, Shaun: ‘I am not who you think I am’: how a deep-cover KGB spy recruited his own son (10.4.2025). The Guardian. Čteno 9.10.2026