Článek
„Vstaň a oblékni se. Jedeš do Ruska.“
Těmito slovy probudili jednoho zářijového rána roku 1939 sovětští vojáci teprve osmiletou Karolinu Rybku. Ona, její matka a pět sourozenců se poslušně oblékli, umyli si obličeje a nastoupili do nákladního vozu, který svými obrovskými koly rozryl zeleninový záhonek pod okny jejich domku. Karolina se ještě stihla otočit směrem k zadním vrátkům, za kterými krátce předtím zmizel její otec s jedním ze sourozenců, než ji pár rukou nešetrně zatlačil dále do vozu.
Karolina se krčila v matčině náruči a třásla se strachy. Stejně se bála jen před pár týdny, kdy do vesnice vtrhli Němci a ona na vlastní oči viděla, jak ubili k smrti několik jejich sousedů. Byla příliš malá na to, aby chápala proč. Nevěděla nic o politice, o zbrojení ani o paktu Ribbentrop-Molotov, kterým v srpnu 1939 Němci s Rusy roztrhali Polsko na kusy. Netušila ani to, že ji čeká strastiplná, téměř měsíc trvající cesta dobytčími vozy na Sibiř, a že svůj domov na malebném polském venkově neuvidí dlouhá desetiletí. Než si Karolina stihla uvědomit, co se děje, kdosi zaklapl závoru, náklaďák s blátivým cachtáním vycouval ze záhonku a její rodný dům zmizel kdesi za jejími zády.
Polské děti byly deportovány na základě kolektivní viny
Vojáci Rudé armády kladli deportovaným Polákům na srdce, aby si s sebou nebalili žádná zavazadla.
„V Sovětském svazu máme všeho dost,“ říkali. Že to nebude tak úplně pravda se mělo ukázat už během cesty vlakem, která měla ke komfortní přepravě na míle daleko. Vagony byly temné a zatuchlé, nebyly v nich postele ani kbelíky na vykonání potřeby a v každém z nich se tísnilo až pět rodin najednou. To pravé peklo ale mělo teprve přijít. Deportace polských obyvatel organizovala sovětská tajná policie s jediným záměrem: redukovat počet „politicky nespolehlivých“ obyvatel okupovaného Polska na naprosté minimum. Pod statusem třídních nepřátel byli ze země vyváženi úředníci a jiní státní zaměstnanci, vojenští důstojníci, kněží a představitelé inteligence, ale také majetnější obyvatelé, statkáři a řemeslníci, mezi něž patřil i Karolinin otec. Na konci dlouhé a vyčerpávající cesty přitom na třídní nepřátele nečekalo nic jiného, než otrocká práce v pracovních osadách a gulazích.
Podle nejstřízlivějších odhadů bylo mezi lety 1939-41 z Polska vysídleno asi 500 tisíc obyvatel (ty nejsmělejší hovoří až o jednom milionu). Protože sovětské úřady při důsledně uplatnily princip kolektivní viny, spolu s nepohodlnými byly nuceny svůj domov opustit také celé jejich rodiny. Asi 35% všech deportovaných osob tak tvořily děti pod 15 let.
Novým domovem polských dětí se staly ty nejodlehlejší oblasti severního Ruska, Sibiře, Uralu a Kazachstánu. Část z dětí zemřela brzy po příjezdu následkem vyčerpání z cesty a klimatického šoku, zbytek nich decimoval hlad a nemoci. V těchto drsných podmínkách přežívaly až do roku 1941, kdy se Sovětský svaz stal spojencem Velké Británie. Tehdy Sověti vyhlásili amnestii a část internovaných polských civilistů byla pod kontrolou Britů evakuována a rozptýlena do celého světa. Tisíce dětí ale zůstaly uvězněny v Rusku, protože už neměly rodiče, se kterými by mohly odejít. Dočasné útočiště nalezly v sovětských sirotčincích, které ale nebyly o moc lepší než pracovní tábory. Ve válečné nouzi neměl žádný stát a žádná organizace zájem poskytnout azyl sirotkům, o které bylo postaráno. Pak se ale o jejich osudu doslechl tajemný Ind s tajemným jménem, který vzal věci do vlastních rukou.
Už nejste sirotci
Mužem přímo zodpovědným za záchranu osiřelých polských dětí byl maharádža Digvijaysinhji Ranjitsinhji Jadeja (zvaný též Jam Sahib nebo maharádža Ranji), oblíbený vládce východoindického knížecího státu Nawanagar (dnes Džámnagar). Byl to vzdělaný, pokrokový vládce, zkušený diplomat a jemný, laskavý muž a humanista, který si vysloužil respekt jak britské koloniální správy, tak představitelů indické aristokracie i prostého lidu. Také to byl vynikající kriketista, který část svého formálního vzdělání absolvoval na univerzitě v Cambridge. S Brity udržoval oficiálně velice dobré vztahy, nebyl vůči nim ale slepě poslušný a uměl využít všechen svůj diplomatický talent, aby si prosadil svou vlastní vůli. Když se dozvěděl o osudu polských dětí uvízlých kdesi na severu Ruska, rozhodl se nečekat na zásah mezinárodního společenství ani souhlas Britů; bylo jeho vlastním, osobním rozhodnutím, že tyto děti přijme a postará se o ně na své vlastní náklady.
Na jaře 1942 se tak tisíc polských dětí vydalo na další dlouhou cestu, na které je doprovázeli pracovníci Červeného kříže a vojáci Andersovy armády (polského neformálního vojska). Nejprve cestovaly vlakem do sběrného tábora v Persii, odtud pak 1500 kilometrů armádními nákladními auty do indické vesnice Balachadi poblíž Kačského zálivu, kde už na jejich příjezd netrpělivě čekal jejich dobrodinec.
„Už nejste sirotci,“ pozdravil maharádža své nové chráněnce. „Odteď jste Nawanagariané a já jsem bapu - otec všech Nawanagarianů.“
Děti si brzy zvykly oslovovat ho přesně tak - bapu, táta. Šlo o čestný titul, který v hindské společnosti náležel nejváženějším mužům, Jam Sahib ale v jistém smyslu tyto děti opravdu adoptoval. Od chvíle, kdy je přijal, se snažil, aby jim nic nechybělo, a zajistil jim život v bezpečí, pohodlí a čistotě. Otevřel dětem brány svého letního sídla v Balachadi, které proměnil v dětský tábor a internátní školu. Připravil pro ně hezké čisté pokoje, ve kterých měly každé svoji vlastní postel, hradil jim stravu, veškeré ošacení i školní potřeby. Dohlížel na to, aby děti dostávaly kvalitní jídlo, absolvovaly pravidelné lékařské prohlídky a aby měly dostatek vyžití i ve volném čase. Organizoval pro ně výlety, sportovní utkání a koupání v moři.
Bylo jídlo, škola, moře a klid. Nikdo tam na nás nekřičel.
Na plnění závazku, ke kterému sám sebe zavázal, maharádža přistupoval s velikým respektem k původu a identitě sirotků. Zařídil, aby výuka dětí probíhala v polském jazyce podle polských osnov, nechal pro ně sloužit katolické mše a slavil s nimi jejich náboženské svátky. Pod vedením vychovatelek nacvičovali sirotci pro maharádžu besídky a vystoupení tradičních polských tanců, při nichž se Jam Sahib usadil do první řady a pak tleskal ze všech nejhlasitěji. Dochovaly se fotografie, na kterých sedí obklopen dětmi při společných oslavách Vánoc nebo při prvním svatém přijímání.
Jam Sahib s polskými sirotky při oslavách Vánoc
Zatímco v sovětských táborech a sirotčincích polské děti čelily masivní sovětizaci, v dětském táboře v Indii mohly zůstat tím, kým byly. Hluboce si toho vážily.
V Rusku jsme byli jen čísla. V Indii jsme byli děti.
Po kapitulaci Německa v květnu 1945 maharádža pomáhal děti bezpečně přepravit do jejich nových domovů. Tábor v Balachadi nikdy nebyl zamýšlen jako trvalé místo k žití, Indie navíc po válce směřovala k vlastní nezávislosti a pro polské děti v ní přestalo být bezpečno. Většina polských sirotků byla mezi lety 1946-9 přesunuta do internátů a pěstounských rodin ve Velké Británii, Kanadě, Austrálii a Novém Zélandu. Jen málo z dětí se vrátilo do Polska, zpravidla k příbuzným, které se podařilo obtížně vypátrat. I po válce pak mezi sebou udržovaly na dálku kontakt a řada z nich se do Indie pravidelně vracela. Jam Sahib nikdy nevynechal příležitost, aby se s nimi setkal.
Dobrý maharádža
Ve skutečnosti maharádža pomohl dětem víc, než jen přežít těžká válečná léta. Podařilo se mu zachovat jejich důstojnost i jejich dětství a připravit je na život po válce. Považoval děti za své vzácné hosty a nikdy nedovolil, aby se v jeho domově staly tím, čím byly všude jinde - problémem, který je třeba rychle vyřešit. Pro mnoho dětí se stal skutečným náhradním otcem, prvním dospělým po mnoha letech, kterému mohly věřit a v jehož blízkosti se cítily doopravdy v bezpečí. Některé z nich na něj dodnes s láskou vzpomínají jako na dobrého, hodného člověka, který s nimi trávil čas a znal je jménem.
Poprvé po mnoha letech jsme se nebáli usnout.
Na to, co pro ně Jam Sahib vykonal, nikdy nezapomněla ani Karolina Rybka. Ta se do dětského tábora v Balachadi dostala poté, co během sovětského transportu na Sibiř přišla o matku a sourozence a skončila v sirotčinci. Patřila k těm šťastným, které se po roce 1942 podařilo evakuovat.
„Nikdo jiný nás nechtěl, jen on,“ vzpomínala po válce. „Zachránil nám život.“
V Polsku si Jam Sahib vysloužil přezdívku „dobrý maharádža“, on sám se ale po vyhlášení indické nezávislosti roku 1947 dobrovolně vzdal moci a ponechal si jen formální titul. Zemřel v roce 1966 jako sedmdesátiletý indický občan a jeden z nejpopulárnějších indických maharádžů. Zanechal po sobě jediného syna, který je stejně jako otec vynikajícím kriketistou.
Dětský tábor v Balachadi se v druhé polovině 20. století stal součástí internátní školy Sainik School, jedné z nejlepších veřejných škol v regionu. Nezištná pomoc maharádži Jam Sahiba položila základ indo-polského přátelství, které trvá dodnes.
Vysídlení polských obyvatel na Sibiř je považováno za jeden ze zločinů stalinského režimu.
Náměstí Dobrého maharádži v polské Varšavě
ZDROJE:
Makarowizc, Katarzyna: „Poles were also refugees. They were hosted by an Indian Maharaja“ (17.1.2023). salamlab.pl. Čteno 3.1.2025
Mehta, Harshil: „Jamnagar’s ‘Good Maharaja’: Hero of Indo-Polish ties“ (8.3.2025). firstpost.com. Čteno 3.1.2025
Puri, Belle: „'He saved our lives': B.C. woman among 1,000 Polish children adopted by Indian maharaja during WWII“ (8.11.2019). cbc.ca. Čteno 3.1.2025
„The Maharaja Who Saved Hundreds of Polish Orphans“. culture.pl. Čteno 3.1.2025
„Meet Maharaja Digvijaysinhji Ranjitsinhji Jadeja who gave refuge to Jews during World War II“ (3.9.2023). financialexpress.com. Čteno 4.1.2026
