Obří trezor semen má zachránit lidstvo před vyhynutím. Ukrývá se v něm i zázrak z českých polí

Pokud vás na cestě na Severní pól náhle přepadne chuť na šťavnatý steak z tuleně nebo losí burger, nemůžete minout městečko Longyearbyen. Toto tiché, odlehlé místo se nachází na souostroví Špicberky uprostřed Severního ledového oceánu, na půli cesty mezi Norskem a Arktidou a asi 900 kilometrů jižně pod pomyslným vrcholem světa. Jde o nejseverněji položené město na světě - nikam dál než sem se komerčním letadlem dostat nemůžete. Je mrazivé, tiché a tak hluboko za polárním kruhem, že zde většinu roku slunce ani nevyjde. Chcete-li na vlastní kůži zažít polární noc, vidět polární slunce nebo se setkat s ledním medvědem ve volné přírodě, nemůžete si zvolit lepší destinaci.

Nemusíte se ani bát, že vám na letní dovolené v Longyearbyenu zmrzne úsměv na rtech. Ve skutečněji tady díky působení Golfského proudu panují nejpříznivější teploty široko daleko. V zimě rtuť teploměru neklesá pod -20 °C, v létě se naopak snadno vyšplhá i k 10 °C. I přes svou izolovanost a arktické podnebí je navíc Longyearbyen moderním, živým městem s kvalitní infrastrukturou a čilým turistickým ruchem, jehož populaci tvoří asi 2000 stálých obyvatel a dalších 500, kteří v městě přebývají přechodně. Najdete zde školy, nemocnici, vědecký ústav, knihovnu i jednu z nejlepších a nejvyhledávanějších restaurací v celé Skandinávii. V posledních letech ale kroky turistů nesměřují pouze za gastrozážitky nebo na výjezdy sněžnými skútry, ale také k úbočí hory Platåberget v nejzazší části města. Právě tady, v sevření ledovců Larsbreen a Longyearbreen a hluboko pod vrstvou arktického permafrostu, se totiž ukrývají betonové komory Světového úložiště semen - té největší a nejkomplexnější genové banky na světě.

Už od 19. století si lidé uvědomují, že je potřeba systematicky chránit genetickou diverzitu rostlin. Jak moc je genová různost důležitá nás přesvědčily katastrofy, jako byl Velký irský hladomor v letech 1845-9, kterému se příhodně přezdívalo také „velký bramborový“. Ten byl přímo zaviněn nedostatečnou genetickou rozmanitostí brambor, které tehdy tvořily základ jídelníčku většiny Irů. Brambory přivezené jen před pár stoletími z Ameriky si byly geneticky natolik blízké, že když pole napadla bramborová plíseň, žádná z odrůd nenesla gen schopný jí odolat. Na polích nebylo co sklízet a masivní neúroda způsobila hladomor, během kterého zemřel asi milion lidí.

Nová doba přináší nové výzvy a biologové opět bijí na poplach. Války, klimatické změny, hrubá industrializace zemědělství i prostý lidský nezájem a nedbalost - to všechno představuje vážné ohrožení pro genovou stabilitu rostlin, na jejichž životaschopnosti je přímo závislý osud živočišné říše. Teorie o nutnosti zachování genetické rozmanitosti nejsou jen prázdné fráze. Když rostliny ztrácejí svou genetickou rozmanitost, stávají se zranitelnějšími, méně odolnými vůči napadení škůdci, nemocemi nebo vůči výkyvům počasí. Moderní zemědělství se navíc zaměřuje především na vysoký výnos, líbivý vzhled a nenáročnou sklizeň, proto často pěstuje jen pár „dokonalých“, geneticky příbuzných odrůd. Úpadek starších odrůd přitom znamená, že nemáme z čeho vyšlechtit nové, a s každou zaniklou modifikací tak mizí i stovky let neobnovitelných zemědělských zkušeností. I když pomineme praktické dopady takových ztrát, z kulturního hlediska se ztráta každé odrůdy vyrovná např. vymizení jednoho ze světových jazyků.

Na přelomu 19. a 20. století vznikaly na půdě univerzit a botanických zahrad první ucelené sbírky živých semen. V první polovině 20. století začali vědci koketovat s myšlenkami o záložním zdroji, úschovně nebo trezoru, ve kterém by bylo možno genetické informace zemědělských plodin uchovat bezpečně po dlouhou dobu. Za průkopníka v oblasti genových bank je považován sovětský biolog Nikolaj Ivanovič Vavilov, který ve 30. letech 20. století založil Leningradě založil jednu z prvních systematických genových bank na světě. Zkušenosti z druhé světové války pak zapříčinily, že další genové banky jako houby po dešti vyrostly v Americe, v Sovětském svazu i Skandinávii, a dnes své vlastní úložiště provozuje drtivá většina zemí světa.

Demoverzi projektu světové úschovny odstartovala norská organizace Nordic Gene Bank (dnes NordGen), která v roce 1984 uložila první záložní nordický genový materiál ve formě zmrazených semen v opuštěném uhelném dole nedaleko Longyearbyenu. Když byla v roce 2003 během války v Iráku zničena jedna z nejdůležitějších genových bank na Blízkém východě, NordGen nabídla využít banku v Longyearbyenu jako globální záložní zdroj, odkud by byla přerozdělována semena v případě výpadku národních bank. Ze strany Norska to byl velkorysý dar světu - norská vláda do výstavby investovala asi 45 milionů norských korun (asi 95 milionů korun).

Špicberské světové úložiště semen bylo oficiálně otevřeno 26. února 2008. Napůl trezor, napůl protiletecký bunkr je vyhlouben ve výšce asi 130 m.n.m. do úbočí skalnaté hory Platåberget, kterou pokrývá tuhý arktický permafrost. Zvenčí působí poměrně nenápadně - pozornost upoutá především betonový vstupní portál, který vyčnívá ze svahu a je vidět i z veliké dálky. Nad vchodem v podobě masivních ocelových dveří je umístěn kovový klínovitý kužel s uměleckou instalací se zrcadlovými a světelnými prvky, které se třpytí i během dlouhých polárních nocí. Funkčnost v tomto případě jednoznačně převažuje nad designem a podle místních je to tak jenom dobře.

I vnitřní vybavení trezoru je maximálně jednoduché a funkční. Za vstupními dveřmi vede šikmo dolů do nitra hory asi 100 metrů dlouhá betonová chodba, která ústí do tří skladovacích komor bez oken (aktuálně jsou v běžném provozu dvě z nich). Teplota zde je trvale udržována na příjemných –18 °C, což je podobně, jako mívají průmyslové mrazáky. I kdyby chlazení náhle selhalo, kombinace skály a permafrostu zajistí, že i v letních měsících zůstane teplota několik týdnů pár stupňů pod nulou. Uvnitř trezoru je podobná atmosféra jako venku - ticho, chlad a tma. Běžní smrtelníci sem nemají přístup a těch několik pracovníků, kteří příležitostně trezor navštěvují, jeho klid neruší.

Aktuální celková kapacita trezoru je 4,5 milionu vzorků, přičemž každý vzorek obsahuje 400 až 500 jednotlivých kusů semen. V současnosti uchovává asi 1,37 milionů vzorků (odpovídající asi 6500 druhům rostlin) z více než 130 depozitářů z celého světa. Zajímavostí je, že špicberský trezor uchovává i semena, která jí pravidelně zasílá český Výzkumný ústav rostlinné výroby. Mezi plodinami, jejichž genetické informace odpočívají v Longyearbyenu, se tak ocitly i takové poklady, jako jsou původní české odrůdy sladovnického ječmene, papriky, rajčata, fazole nebo zázrak z českých polí - speciální odrůda máku zvaná „bílý vanilkový“.

Uspořádání semen je až technicky strohé. Vzorky jsou uloženy v hliníkových obalech, které jsou naskládány v plastových boxech a seřazeny v kovových regálech. Trezor funguje na principu bankovního sejfu - každá uložená zásilka je majetkem toho, kdo si ji zde uložil, a nikdo jiný než majitel nesmí semena z jejich bezpečnostní přihrádky vyzvednout. Samotné uložení semen není nijak zpoplatněno, náklady na provoz trezoru si mezi sebou dělí Norské království (jako hlavní provozovatel a garant) a mezinárodní společnost Crop Trust. Výdaje na údržbu, monitoring a energie čítají ročně asi 10 milionů norských korun.

Světové úložiště semen dnes plní funkci zálohy všech záloh. V případě krize, jako je např. změna klimatu nebo jaderný útok, má být definitivní pojistkou proti vymizení genetické rozmanitosti rostlinných druhů.  Není to ani uhlí, ani ropa nebo zlato, ale semeno, co má v konečném důsledku zabránit hladomoru a zachránit lidstvo před vyhynutím.

Odborníci upozorňují na to, že malé apokalypsy otřásají světem každým dnem. Každý den někde zuří vojenský konflikt, mění se klima a bují viry. Stalo se zatím pouze třikrát, že majitel semen požádal o vydání vzorků (v roce 2015, 2017 a 2019), ve všech případech šlo o obnovu sbírky v syrské genové bance ICARDA, která byla zničena během syrské války. V posledních letech prudce stoupl zájem o uložení semen a správci trezoru předpokládají, že poroste i dále. Tradiční a lokální odrůdy totiž mizí rychleji, než kdy dřív. Kapacita trezoru je dnes zaplněna asi ze třetiny, není ale důvod k obavám. Trezor je koncipován tak, aby jeho kapacitu bylo možné přizpůsobit rostoucím potřebám lidstva.

ZDROJE:

Duggan, Jennifer: „Inside The ‚Doomsday‘ Vault“. time.com. Čteno 23.1.2025

Leach, Noa: „The world's biggest ‚doomsday vault‘ has now been opened. Here's what's inside“ (20.1.2026). sciencefocus.com. Čteno 23.1.2026

Thorp Adler, Susan: „Saving the Planet with Cary Fowler's Global Seed Vault“. memphismagazine.com. Čteno 23.1.2026

„Inside The Global Seed Vault, Where The History And Future Of Agriculture Is Stored“. npr.org. Čteno 23.1.2026