Článek
V květnu roku 2008 vyrazili nájemníci jednoho z domů v širším centru chorvatského Záhřebu dveře téměř zapomenutého podkrovního bytu. Byly to dveře, které oni sami po dlouhá desetiletí míjeli téměř bez povšimnutí: nikdy se je nepokusili otevřít, nikdy nezaklepali, nikdy ani nezavadili nohou o rohožku, aby si o ni otřeli zablácenou botu.
Byt, ke kterému patřily, už dlouho nikdo nenavštěvoval. Od ostatních částí čtyřpatrové bytovky ho oddělovalo postranní schodiště, po kterém stejně tak dlouho nikdo nechodil. Když se sousedé konečně vlámali dovnitř, čekal je výjev jako z hororu. Na ztrouchnivělém gauči uprostřed potemnělé místnosti sedělo nehybné tělo ženy zabalené do deky a obrostlé četnými pavučinami. Vedle gauče stál vysloužilý televizor a na stolku před ním ležel v několika centimetrech prachu usazený hrnek. Byla mrtvá - a to na první pohled už velice dlouho. Tělo neslo známky částečné mumifikace.
Tou ženou byla Hedviga Golik - sousedka, po které se před více než čtyřiceti lety slehla zem.
Podivínka z malého bytu
O životě Hedvigy Golik toho víme jen málo. Narodila se roku 1924 v italském přístavu Fiume (dnešní Rijeka v Chorvatsku), vystudovala střední zdravotnickou školu a nejpozději v roce 1961 se odstěhovala do vnitrozemí. Měla sestru, která se živila jako učitelka, a pravděpodobně i širší rodinu, se kterou se nestýkala. Před smrtí pracovala jako zdravotní sestra na poliklinice Trešnjevka v Záhřebu, asi půl hodiny cesty tramvají od místa jejího posledního bydliště.
Bydlení na adrese Medveščak 77 Hedvice dohodil bývalý přítel. Jako odměnu za to, že kdysi pomáhal dům stavět, dostal do vlastnictví kus podkroví a jako nádavek i nevděčné místo domovníka. Nevíme, jestli cítil povinnost své expartnerce pomoci v nouzi, nebo jestli mu jí prostě zželelo; každopádně to byl on, kdo Hedviku ubytoval, a nejspíš i on, kvůli kterému ji sousedé v domě trpěli.
Hedvičin byt byl stísněný a ponurý. Z každého z jeho osmnácti metrů čišelo, že původně nebyl určen k obývání. Byla to půda, kterou se projektanti pokusili domovníkovi ucpat pusu, aby se nedomáhal mzdy. Od ostatních bytů byl izolovaný samostatným schodištěm, po kterém nikdo neměl důvod chodit, a tvořila ho jediná malá místnost s koutkem, který se snad ani nedal nazvat kuchyní. Hedviga sama nebyla příjemná sousedka. Byla excentrická a náladová, měla sklony vyvolávat konflikty a všemožně lidem škodit. Střídala se u ní agresivní a bojovná období, během kterých bezcílně pobíhala ulicemi a vztekle pokřikovala na všechny okolo, s obdobími, kdy se projevovala jako samotářská podivínka a týdny nevytáhla paty z bytu. Někdy dokonce beze slova zmizela na delší dobu a byt ve své nepřítomnosti nechávala podnájemníkovi, se kterým komunikovala výhradně skrz korespondenci. Proslýchalo se, že trpí schizofrenií nebo jinou vážnou psychickou nemocí, pravděpodobně se ale nikdy s ničím neléčila.
Jediný člověk, se kterým byla Hedviga ochotná navázat nějaký druh bližšího kontaktu, byla sousedka Katica Carić. Ta své výstřední sousedce pomáhala s poštou a nákupy, když nebyla sama schopná vyjít ven. Nikdy spolu ale nemluvily. Hedviga posílala Katici v košíku po schodech peníze a nákupní seznam, ta jí pak nákup vracela stejnou cestou. Katica je zároveň poslední osobou, která si pamatuje, že Hedvigu viděla živou.
Hedviga už možná nežije
Někdy v roce 1966 si Hedviga Golik připravila šálek čaje, zabalila se do deky, usadila se na gauč před televizi a zemřela. Zemřela, aniž by si toho kdokoliv všiml.
To, že otravná sousedka z podkroví náhle zmizela beze stopy, nikoho v domě nepřekvapilo. Hedviga krátce předtím vyhlásila, že na nějakou dobu odjede neznámo kam. Kolovaly zvěsti, že znovu navázala kontakt s odcizenými příbuznými a odstěhovala se za nimi, nebo že odešla do Makedonie se sektou Svědkové Jehovovi, jíž byla aktivní členkou. Katica Carić později vypověděla, že naposledy viděla Hedvigu ve společnosti dvou nebo tří mladých mužů, nedokázala si ale vybavit ani přesný rok, natož pak jakékoliv bližší okolnosti jejich setkání.
Sousedé později uvedli, že se báli do bytu vtrhnout násilím ze strachu z porušení nájemní smlouvy; pravda ale byla taková, že Hedviku nikdo nehledal, protože zkrátka nikomu nechyběla. Záhřebská policie uvedla, že podle jejich záznamů nikdy nebyla oficiálně nahlášena jako pohřešovaná osoba. Její zmizení neoznámili kolegové, sousedi ani rodina. Na počátku 70. let proběhlo pouze neformální pátrání organizované skupinou dobrovolníků, to ale nepřineslo žádné ovoce. Někdy okolo roku 1981 pojali ostatní obyvatelé domu na ulici Medveščak 77 podezření, že Hedviga už možná nežije. Na jejich adresu totiž přišla výzva k uhrazení dlužných částek za společný úvěr, jehož poměrnou část Hedviga z pochopitelných důvodů už dlouho neplatila. Místo toho, aby alespoň teď zalarmovali policii, si ale začali její někdejší sousedé porcovat její byt na kusy. Nebylo jasné, jestli Hedvika byt skutečně vlastnila, nebo jestli jí ho její někdejší přítel pouze poskytl formou nájemní smlouvy; v druhém případě by se na užívání bytu vztahoval tehdy platný zákon o dědictví nájemního bydlení. Mezi ostatními nájemci se proto rozzuřil soudní spor o dědictví, který se táhl déle než deset let. V roce 1998 se na dveřích podkrovního bytu objevil ručně psaný vzkaz:
„Na základě zákona o dědictví pro nájemce zůstal byt H. Golik bez vlastnictví – dědictví. Dokud nebude vyřešeno vlastnictví práv k užívání, nájemníci nemohou byt převzít. Jakýkoli pokus o jeho nárok je trestným činem.“
Nejspíš šlo o podvrh, nájemníci se ale i přesto zalekli střetu s úředním šimlem a přestali si byt nárokovat. Občanský spor mezi nimi zůstal nedořešen a podkroví si dál žilo svým vlastním životem.
Děsivý nález srazil sousedy na kolena
Na základě dohody s původními obyvateli měl být na počátku našeho milénia celý dům zprivatizován. To byl také důvod, proč se jeho obyvatelé konečně odhodlali dveře Hedvičina bytu vyrazit z pantů. Děsivý nález je srazil na kolena - v několika případech prý i doslova. Přesto, že okna byla otevřená, byl zápach hniloby téměř nesnesitelný. Identifikací ostatků byl pověřen Institut soudního lékařství v Záhřebu, který následně potvrdil, že se skutečně jedná o zmizelou Hedvigu Golik. Hned druhého dne bylo tělo řádně pochováno.
Kolem případu se okamžitě vyrojila řada otázek a spekulací. Jak je možné, že nikdo ze sousedů nepostřehl ten odporný zápach? Nestálo snad za podivnou smrtí nepříjemné sousedky spiknutí s cílem vystrnadit ji z podkroví? Kuriózní je, že po čtyři desetiletí v bytě fungovala elektřina. Ukázalo se, že účty po celou dobu platil jeden z architektů budovy, který stále žil v Záhřebu a zemřel tři měsíce před nálezem Hedvičina těla.
Přesné okolnosti Hedvičiny smrti se do dnešního dne nepodařilo objasnit. Z mumifikovaných ostatků po tak dlouhé době už nebylo možné určit ani čas, ani příčinu smrti, je ale pravděpodobné, že k ní došlo bez cizího zavinění. Za podivnou smrtí Hedvigy Golik nejspíš nestál násilný čin, ale prostá a o to mrazivější lidská lhostejnost.
ZDROJE:
Margaritoff, Marco: „The Chilling Story Of Hedviga Golik, The Woman Whose Death Went Unnoticed For 42 Years“ (18.5.2026). allthatsinteresting.com. Čteno 19.5.2026
„The Woman Who Sat Dead for 35 Years While Her Neighbors Fought for Her Apartment“ (21.5.2025). medium.com. Čteno 21.5.2026
„Woman's Dead Body Lies in Flat for 35 Years“ (16.5.2008). Associated Press. Čteno 21.5.2026
„Body lies in flat for 35 years“ (14.5.2008). news24.com. Čteno 21.5.2026
