Článek
Koncentrační tábor v Osvětimi (Auschwitz) byla síť pracovních a vyhlazovacích táborů založená v roce 1940 poblíž stejnojmenného města v horním Slezsku. Původní tábor Auschwitz I byl zřízen na místě bývalých kasáren na přímý rozkaz Heinricha Himmlera a sloužil jako administrativní budova. O rok později se komplex rozšířil o Auschwitz II - Birkenau, který neblaze proslul jako největší nacistický vyhlazovací tábor vůbec, a ještě později vznikla síť pomocných pracovních táborů. Podle nejstřízlivějších odhadů bylo v KT Osvětim za necelých pět let existence zavražděno asi 1,1 miliónu osob, z nichž drtivá většina byli židé.
Likvidace důkazů
V polovině roku 1944 se nacistickému Německu přestávalo dařit. Německá vojska byla na všech frontách nucena k ústupu a nacistické síly se hroutily. Už v létě toho roku se oddíly Rudé armády přiblížily na vzdálenost asi 200 kilometrů od tábora a Němcům bylo jasné, že postupující vojsko dříve nebo později osvobodí i oblast okolo Osvětimi. Začali připravovat tábor k evakuaci a k likvidaci důkazů - podle původního plánu měla být před příchodem Rudé armády celá Osvětim srovnána se zemí. Papíry měly být spáleny, cihly rozbořeny, lidé umlčeni. Příkazy i jejich plnění byly maximálně efektivní: na podzim byly do Osvětimi vysílány zvlášť velké transporty, z nichž drtivá většina příchozích byla obratem zplynována. V průběhu roku 1944 spálily osvětimské pece více obětí, než v předchozích dvou letech dohromady, a v srpnu toho roku dosáhl tábor maxima své obsazenosti: najednou v něm bylo drženo více než 130 tisíc osob. Do začátku listopadu se nacisté zbavili nejvýznamnějších svědků - vězňů, kteří obsluhovali plynové komory a krematoria a stali se tak přímými svědky masového vraždění. Po odstranění obsluhy byly plynové komory a krematoria odstaveny z provozu a systematické zabíjení židů ustalo.
Němci nechtěli nechat nic náhodě. Nechali rozebrat desítky dřevěných budov v Birkenau až na prkna a ukradené předměty, které v nich skladovali, spěšně zaslali do Německa. Začali pálit kartotéky se všemi osobními záznamy a jmennými seznamy, popel mrtvých zahrabávali do jam v zemi a do poloviny ledna 1945 z tábora odeslali asi 65 tisíc osob na otrockou práci do Říše. Podcenili ale rychlost postupu sovětských vojsk, která se blížila k táboru rychleji, než ho po sobě Němci zvládli uklízet.
Konečná likvidace tábora začala těsně před příchodem Rudé armády. 56 tisíc vězňů bylo vyhnáno směrem na západ a při tzv. pochodech smrti jich tisíce zemřely. V táboře zůstalo asi 9 tisíc vězňů, převážně starých nebo příliš nemocných na to, aby byli schopni transportu. Nacisté plánovali zlikvidovat i je, podařilo se jim to ale jen u pár set. Jak se Rudá armáda blížila, v táboře zavládl chaos a zmatek. Většina dozorců opustila tábor do 21. ledna a ti, kteří zůstali, nebyli schopni udržet pořádek. Vězni se vloupávali do táborových skladů, aby se zásobili potravinami a zdravotnickým materiálem, srocovali se a skrývali za zády hrstky zbývajících dozorců, kteří se pod tlakem stávali ještě nebezpečnější, než byli kdy dříve. Zbylé stopy zahlazovali nacisté ve chvatu, nesystematicky a polovičatě. Z posledních sil vyhodili do povětří plynovou komoru a krematorium, efekt ale nebyl dokonalý. Tábor nejen, že před příchodem Sovětů nelehl popelem, ale jako na stříbrném podnose nabídl nově příchozím cenná svědectví.
Po příchodu Rudé armády
Dne 27. ledna 1945 prošli vojáci Rudé armády (60. armáda 1. Ukrajinského frontu) pod vedením maršála Koněva branami osvětimského koncentračního tábora. Ačkoliv je tento akt zvykově označován jako „osvobození“, ve skutečnosti už toho dne v Osvětimi nebylo co osvobozovat. V táboře čekal Sověty jen zmatek, zmar a spoušť, zdánlivě vylidněná nádvoří uprostřed ostnatých drátů. Čekaly také davy kostlivců s lidskými tvářemi, téměř 8 tisíc lidí, příběhů a svědectví, která dychtila zaznít. Oproti desítkám a stovce tisíc duší, které tábor ukrýval ještě nedávno, byly tyto davy jen hrstka. Čekaly je i stovky neodklizených těl těch, kteří už proti svým uchvatitelům vypovídat nemohli. Kromě dospělých mužů a žen v táboře zůstaly i děti včetně několika nemluvňat; některé z nich čekaly na svůj osud jako objekty výzkumu nechvalně známého doktora Mengeleho. Setkání bylo zpočátku rozpačité, provázené oboustrannou nedůvěrou a strachem, že se ze sutin polorozbořených baráků vynoří wehrmacht a rozstřílí překvapené Sověty a neozbrojené vězně do posledního. Po nepříteli ale nebylo ani stopy a atmosféra se začala rozvolňovat. Místo rozpaků přišla úleva, místo strachu radost, místo nedůvěry vděk a ovace.
„S křikem se k nám vrhali a padali nám k nohám, líbali nám ruce a objímali nás kolem kolen,“ vzpomínal na osudný den Georgij Elisavetskij, jeden z prvních vojáků, kteří tehdy vstoupili do tábora. Vojáci darovali osvobozeným vězňům to nejlepší, co měli k jídlu - margarín, suchary a prémiový vojenský chléb. Tato dobročinnost však měla hořkou pachuť; člověka, který se měsíce a léta živil jen plesnivou polévkou a trsy shnilé trávy, může nasycení čerstvým chlebem a tukem i zabít. Několik nešťastníků zaplatilo za přejezení se armádním proviantem vlastním životem.
Ti z osvobozených, kteří toho byli schopni, byli co nejdříve odvezeni z tábora. Jiní na místě zůstávali i několik měsíců, než se lékařům podařilo postavit je nohy. Krátce po osvobození dorazili do tábora příslušníci Polského červeného kříže, dobrovolníci a také sovětské a polské filmové štáby. Vojáci Rudé armády se shodovali na jednom: toho, co je v táboře čeká, si dopředu nebyli vědomi. O tom, jak vypadal tábor při osvobození, se dochovala řada obrazových záznamů pořízených fotografy, kteří doprovázeli jednotky 1. Ukrajinského frontu při postupu Polskem. Je zvláštností, že tehdejší sovětská propaganda při zmínkách o osvobození tábora nezdůrazňovala brutální povahu osvětimských zločinců. Je pravděpodobné, že sovětský voják vnímal osvětimská zvěrstva jako podstatou podobná zločinům, kterých se nacisté dopouštěli na východě Evropy, a jako taková ho nevyvedla z konceptu. Civilní zaměstnanci, kteří do tábora dorazili s frontou, byli oproti řadovým vojákům ve zřejmém šoku:
„Bylo to to nejstrašnější, co jsem viděl a nafilmoval během války,“ vzpomínal sovětský kameraman Alexander Voronzov. „Vzpomínky odtamtud mě provázely po celý život.“
Osvětimské oběti byly jenom zlomkem z celkového počtu obětí holocaustu. V důsledku nacistických perzekucí zahynulo podle odhadů až 12 milionů civilistů. V roce 2005 vyhlásila OSN 27. leden Mezinárodním dnem památky obětí holocaustu.
ZDROJE:
Tharoor, Ishaan: „What a Soviet soldier saw when his unit liberated Auschwitz 70 years ago“ (27.1.2020). The Washington Post. Čteno 26.1.2025
Šiška, Miroslav: „Před 75 lety byl osvobozen koncentrační tábor Osvětim, symbol lidského pekla“ (27.1.2020). Novinky.cz. Čteno 26.1.2025
„A kostlivci se vypotáceli ven… Jak Sověti nafotili osvobození Osvětimi“. idnes.cz. Čteno 26.1.2025
„Osvobození Auschwitz (1945)“ . www.holoucaust.com. .
www.auschwitz.org