Článek
Ten den už snad Moskva působit obyčejněji. Teploty se držely pár stupňů pod bodem mrazu, bylo zataženo a hladinu Volhy jako křišťálové šupinky pokrývaly drobounké krystalky ledu. Kolem šesté hodiny večerní, kdy už se město dávno zahalilo do tmy, zastavilo u vysílací věže ve čtvrti Ostankino auto a z něj vystoupil malý muž v nenápadném šedivém kabátu. Přesto, že všude kolem mrzlo, on se potil. Kapičky potu mu stékaly po krku a purpurová skvrna tepala na vybledlém čele, jako by měla každou chvíli prasknout.
Jako už tolikrát předtím, i dnes večer měl v živém vysílání promluvit k národu. Když ho v maskérně pudrovali, vtahoval tváře, aby do nich dostal trochu živé barvy. Pár chvil poté usedl Michail Gorbačov před kameru televizní stanice ORT a oznámil světu, že Sovětský svaz přestal existovat. Na jeho formálním zániku se několik hodin předtím formálně usnesl Nejvyšší sovět, fakticky ale stát neexistoval už od 8. prosince, kdy tři ze svazových států vyhlásily nezávislost. Gorbačov zároveň oznámil, že rezignuje na svou funkci prezidenta, a oficiálně tak předal moc do rukou Borise Jelcina, který se tím okamžikem stal prvním prezidentem nově vzniklé Ruské federace. Projev byl stručný, věcný a střízlivý. Trval jen pár minut, Gorbačov v něm ale stačil říct všechno. Vyznal, jak se snažil zemi zachránit a jak fatálně selhal, přiznal svůj podíl na rozpadu a důstojně předal moc nástupnickému státu. Mluvil jako kovaný diplomat a jen ten, kdo ho dobře znal, si mohl všimnout, jak velký smutek prosakuje pod tím uhlazeným projevem.
To, co nastalo pod rozpadu SSSR, lze popsat jediným slovem: chaos. Ruskou federaci čekal bolestivý přerod od komunistické supervelmoci s centrálním řízením po moderní demokratický stát s tržním hospodářstvím, což vyžadovalo sérii rychlých a drastických reforem. Výsledkem bylo období velké hospodářské a sociální nestability, kdy inflace i nezaměstnanost dosahovaly maxima, moskevské ulice se plnily bezdomovci a systém sociální péče se zhroutil. Zatímco lidé na zemi ztráceli půdu pod nohama, necelých 400 kilometrů nad jejich utrápenými hlavami se odehrával docela jiný příběh. V sovětské vesmírné stanici Mir právě plnili své úkoly dva ze tří členů kosmického programu Sojuz. Jedním z nich byl i geniální mladý inženýr jménem Sergej Krikaljov.
Krikaljov měl na Miru omezený přístup k informacím
Sergej Konstantinovič Krikaljov patří k legendám ruské kosmonautiky. Do sovětského vesmírného programu byl vybrán v roce 1985, kdy mu bylo 27 let, a do důchodu odešel jako devětačtyřicetiletý v roce 2007. Za 23 let své kariéry se účastnil čtyř sovětských a dvou mezinárodních misí, podnikl šest kosmických letů a jedenkrát vystoupil do otevřeného vesmíru. Celkově strávil ve vesmíru 803 dní, 9 hodin a 39 minut, což je doba, kterou v historii vesmírných letů překonali pouze tři lidé. Když v květnu 1991 odletěl na Mir, už zdaleka nebyl nováčkem.
Expedice z roku 1991 s názvem Sojuz TM-12 se Krikaljov zúčastnil na pozici leteckého inženýra. Mimo něj tvořili posádku také chemička Helen Sharman (známá jako první Britka ve vesmíru) a velitel Anatolij Arcebarskij, Sharman se ale po týdnu vrátila na Zemi s předchozí posádkou. Krikaljov a Arcebarskij zůstali na Miru a čekali na další střídání, které mělo proběhnout v červenci 1991. Politická situace na Zemi ale začala být velmi nestabilní a Sověti se báli, že do konce roku 1991 nestihnou vypravit připravované dva lety, proto bylo rozhodnuto, že budou zkráceny na jediný let. Krikaljov souhlasil, že na stanici zůstane až do příchodu další posádky v říjnu. Pozice se opět prostřídaly a na podzim už zůstali na Miru jen inženýr Krikaljov a nový velitel Alexander Volkov. V experimentálních operacích na stanici měli oba muži pokračovat až do počátku roku 1992, kdy byl naplánován jejich odlet.
Sergej Krikaljov si dobře uvědomoval, že tam nahoře plyne čas jinak. Denní režim posádky byl přísný a na zahálku nebyl čas, myšlenky se mu ale i tak čas od času zatoulaly směrem k domovu. Na vesmírné stanici neměl přístup k běžným zprávám a nemohl na denní bázi komunikovat s rodinou ani veřejností, při střídání posádek se k němu ale leccos doneslo. Od Volkova se dozvěděl, že v srpnu se část sovětské armády a komunistických vůdců pokusila svrhnout Gorbačova a zastavit tak jeho pokusy o demokratizaci Sovětského svazu. Puč byl sice neúspěšný, i tak ale Gorbačovovu pozici oslabil a posílil vliv Borise Jelcina, který pak svým podpisem na tzv. Bělověžské dohodě 8. prosince potvrdil definitivní rozpad SSSR. O tom, že stovky kilometrů pod jeho nohama se právě teď hroutí Sovětský svaz, ale Krikaljov neměl ani ponětí.
Odletěl jako soudruh, vrátil se jako ruský občan
O odložení svého návratu na neurčito se Krikaljov dozvěděl na poslední chvíli. Přesto, že ho to zarmoutilo, nebyl překvapený: v kosmonautice se něco podobného stávalo poměrně běžně. Pravý důvod zpoždění mu velitelé zamlčeli - věděl, že loď, která ho měla dopravit domů, měla technické problémy, a Krikaljov zpoždění přičetl této skutečnosti. Ani ve snu by ho nenapadlo, že země, která ho do vesmíru vyslala, už neexistuje. Spolu s ní zanikl i sovětský vesmírný program a Ruskou kosmickou agenturu (dnes Roskosmos) čekala transformace, během které nebyla schopna koordinovat své kosmonauty. Zásadní problém přinesl i fakt, že kosmodrom Bajkonur i přilehlá přistávací oblast (jediné místo, odkud tehdy startovaly sovětské kosmické lodě) se nově nacházely na území Kazachstánu, který byl po rozpadu SSSR nezávislým státem. Nebylo vůbec jisté, že kazašská vláda přistání rakety s ruskou posádkou povolí. V náhlém zmatku, panice a při množství bytostně podstatných reforem došlo i k tomu, že vznikající federativní vláda na Krikaljova uvězněného ve vesmíru tak trochu zapomněla.
Krikaljov měl na Miru původně strávit pět měsíců, jeho mise se ale nakonec protáhla a skoro na rok. Zpočátku bral toto prodlení jako drobnou komplikaci při plnění pracovního úkolu a dál svědomitě plnil své úkoly, dlouhé měsíce izolace a nejistoty ale udělaly své. Podle výpovědi svědků mnohokrát přes radiopřijímač prosil své velitele, aby ho „z toho místa“ co nejdříve dostali do bezpečí. Později se se svou situací opět smířil a začal si ticho a klid na oběžné dráze užívat. Jedna z věcí, na které po odchodu do důchodu vzpomínal s láskou, byly dlouhé hodiny a dny ve stavu bez tíže, kterých si mohl po čas nezamýšleně dlouhého pobytu na Miru užít dosyta.
Krikaljov se vrátil na zem 25. března 1992. Ve vesmíru strávil 311 dní - dvakrát déle, než bylo původně v plánu. Když mu po přistání velitelé oznámili, že Sovětský svaz během jeho mise zanikl, byl v šoku. Bylo pro něj obtížné adaptovat se na změny, ke kterým došlo v době jeho nepřítomnosti, a zpočátku s tím měl veliké potíže. Musel si zvykat na novou mapu světa, na novou měnu, na privatizaci i na to, že už ho nikdo neoslovoval soudruhu. Velmi ho zasáhlo, když zjistil, že z jeho rodného Leningradu je po sedmdesáti letech znovu Petrohrad. Po tak dlouhém pobytu ve vesmíru navíc trpěl fyzickými i psychickými obtížemi, které samy o sobě znesnadňovaly jeho návrat do obyčejného života. Pociťoval tělesnou slabost, ochably mu svaly a zřídly kosti (typické potíže u lidí, kteří stráví delší čas ve stavu bez tíže), měl potíže s navázáním sociálních kontaktů a s mezilidskými interakcemi obecně - tím spíš, když světu, který se kolem něj náhle rozprostřel, nerozuměl. V té době velice snadno podléhal dezinformacím, protože nebyl přítomen tomu, jak se Sovětský svaz rozpadal, nevyznal se v souvislostech a nevěděl, čemu může věřit. Jeho tělo se zároveň muselo vyrovnat s následky tzv. dilatace času. Protože Krikaljov strávil tak dlouhé období nepřetržitým cestováním po vesmíru při velmi vysoké rychlosti, dilatace (zpomalování) času způsobila, že oproti lidem narozeným ve stejný okamžik byl o zlomek (přesně o 0,02) sekundy mladší. Nechtěně tak překonal hranice pozemského vnímání času.
Krikaljovovi se povedlo to, co ještě žádnému kosmonautovi před ním: ocitl se na oběžné dráze bez povolení a bez záštity jakéhokoliv existujícího státu nebo vesmírné organizace. Na několik týdnů se zároveň stal (přinejmenším formálně) posledním sovětským občanem. Na nové společenské podmínky se nakonec dobře adaptoval a už jako občan Ruské federace pokračoval v kariéře v kosmickém programu. Stal se prvním Rusem, který se během americko-ruského programu Shuttle-Mir proletěl raketoplánem, a dokázal propojit sovětské a americké segmenty Mezinárodní vesmírné stanice (ISS). Byl jedním z jejích hlavních konstruktérů a zároveň jedním z prvních, kdo stanici navštívili.
V roce 2005 Krikaljov absolvoval svůj poslední let. V roce 2007 byl jmenován viceprezidentem společnosti Energia a stal se zodpovědným za pilotované vesmírné lety. Od roku 2012 se angažuje v politice, při volbách v roce 2016 byl důvěrníkem strany Jednotné Rusko a při prezidentských volbách 2018 podpořil kandidaturu Vladimira Putina.
Za své služby byl mnohokrát oceněn a v Rusku se do dnešního dne těší veliké přízni jak veřejnosti, tak prezidenta Putina, kterého řadí do okruhu svých blízkých přátel.
ZDROJE:
Atkinson, Nancy: „Cosmonaut Sergei Krikalev, the World's Most Prolific Time Traveler“ (22.10.2013). universetoday.com. Čteno 26.12.2025
Felton, James: „Sergei Krikalev: A Cosmonaut Left Stranded In Space When The Soviet Union Collapsed“ (2.8.2025). iflscience.com. Čteno 26.12.2025
Pandey, Nikhil: „The Story Of Sergei Krikalev, Whose Country Disappeared When He Was In Space“ (10.4.2024). ndtv.com. Čteno 26.12.2025
