Článek
Václav Socher byl do pozice obsazen už v únoru, tehdy ale zpráva nevzbudila větší mediální zájem. Jde totiž „jen“ o malý fotbal, obdobu běžné kopané o herním formátu „pět na pět“, ze které se vyvinul známější futsal. Tuto středu se ale ocitnul u soudu kvůli dva roky staré kauze a jeho jméno je vláčeno bahnem. Při slovní přestřelce s řidičkou osobního auta, se kterou se setkal, když s rodinou za hustého provozu brázdil silnici na kolech, totiž neudržel nervy na uzdě a ženu fyzicky napadl. Ta pár dní po útoku zemřela.
Tati, nepřepínej
Vyrostla jsem v rodině fotbalového nadšence. Můj otec fotbalu fandil, prožíval ho a amatérsky ho i hrál. Na fotbalová mistrovství si vybíral dovolenou, hokejová sledoval bez zájmu a značně skepticky (hokej je pro něj doteď jen taková slabá náplast, kterou si nechává nalepit mimo sezónu). Moc spojenců k tomu doma neměl; byla jsem jediná z jeho dětí, které při sledování fotbalového zápasu neprotáčelo oči a neřvalo „tati, přepni to!“, a taky jediná, kdo si s ním rád zahrál. Když si šel se mnou kopat za barák a já ho prosila, ať si na to obleče svoje tričko z dresu, byl on pyšný na mě a já na něho.
Táta je jinak docela boomer, ale svoje děti miluje nadevše. Když viděl, že mi to kope, nechal mi vyrobit vlastní dres, koupil mi kopačky i lepší míč a na autogramiádě s Barošem (ano, je to dlouho) mě protlačil davem velkých kluků až k němu. Protože v mém rodném městě tehdy nebyl dívčí tým, byl to taky on, kdo vysvětloval trenérovi v dětském oddíle, že fotbal se nehraje penisem a že jeho šestiletá dcera je schopna do míče kopnout úplně stejně jako šestiletý kluk. Takhle progresivní umějí být snadno i čistokrevní boomeři, kteří milují své děti.
Láska k fotbalu mi vydržela do dospělosti, čutat jsem chodila ještě při vysoké škole. To, k čemu jsem si ale postupně vypěstovala silnou averzi, je fotbalová subkultura. První liga, druhá liga, velké peníze, menší peníze… tyhle vzorce mi nějak unikaly, když jsem byla dítě. Když jsem pak dospívala, padaly mi růžové brýle. Milan Baroš u plastového stolku je obrázkem, který mi v paměti uvízl jako symbol šťastného dětství, ale ten postupně překrývaly jiné obrazy. Skandály. Korupce a doping. Noční návštěvy prostitutek na hotelích, prvoligoví hráči zapírající účty za sexuální služby v hodnotě desítek tisíc.
„Ok, ten účet byl můj, ale ta částka nesouhlasí,“ poupravil později svou výpověď Tomáš Ujfaluši, jeden z mých naivních dívčích hrdinů. Bum. Definitivní konec dětství.
A teď Socher. Odchovanec Sparty, dodnes schopný futsalista. Fotbal, kterému má teď fakticky šéfovat, je sice malý, ale věci se v něm dějí velké. Moc, kterou drží v rukou, je příliš velká na někoho, kdo neudrží v klidu ani vlastní pěsti.
Malý fotbal (anglicky „five a side football“, „minisoccer“) se hraje v počtu pěti hráčů na pět
Vrcholový fotbal není pro Mirky Dušíny
Soud s Václavem Socherem teprve probíhá, nebylo tedy ještě rozhodnuto o jeho vině ani nevině, veřejnost ale celá kauza právem rozhořčila. Jisté totiž je, že poškozená žena z potyčky s ním vyvázla (nejen) s protrženým střevem a jen o několik dní později zemřela na selhání srdce (podle všeho šlo o vzácný „syndrom zlomeného srdce“, ke kterému dochází vinou silného emocionálního nebo fyzického vypětí). Soudní znalec v oboru psychologie konstatoval, že Socher má sklony k impulzivnímu jednání, jeho osobnost je emočně nestabilní a má sníženou frustrační toleranci. Je to nelichotivý profil na někoho, kdo má vést a kultivovat mladé hráče, kdo má být vzorem a motivovat ke sportu. Je to nelichotivý obraz o otci malých dětí, tak nepodobný vlastnostem, které znám od svého mírného, laskavého táty, co fotbal miluje tak nějak upřímně. Možná je to cynické a možná jsem už vyhořelá zkušenostmi, ale dává mi to smysl. Vrcholový sport, zvlášť sport tak komerční, jako je fotbal, je totiž o sportu jen trochu. Hodně je o penězích a o moci, taky je o image a pak zase o penězích. Podotknu jen na okraj, že v rámci neziskového sektoru tradičně největší objem dotací čerpá Fotbalová asociace ČR. Mocenské hry, skrz které se ufinancují špičky, nehrají Mirkové Dušínové, ale tvrdí hoši bez skrupulí, drsnější než šmirglpapír, takoví, co mají silný hlas i pěsti. Na nějaké holčičí jemnocity není v první lize místo. Bohužel.
Moje dcera strašně dobře kope. Už jako batole popadla míč, mistrně si nadhodila a jela. Moje fotbalové nitro, jehož ambice překazil jen nedostatek talentu a artróza v kolenou, se při pohledu na ni tetelí pýchou. A když tak přemýšlíme, jestli ji za čas přihlásíme někam do klubu, aby si zahrála a aby i ji někdo kultivoval, přistihnu se, že mi z té představy drkotají zuby. Když jsem byla malá, přála jsem si, aby těch dívčích týmů bylo všude hodně, aby všechny holky, co chtěj hrát fotbal, ho měly hrát kde, a aby měly rodiče, co je do něj přihlásí. Přeji si to pořád, ale teď s výhradou. Přihlaste své dcery na fotbal, je to super sport, poradila bych na první dobrou všem rodičům. A pak si vzpomenu na Ujfalušiho, co z účtenek nevybruslil, na Sochera, který povede mladé holky, zatímco jiné mladé holce zmlátil mámu, na peníze, válečky po trávníku a vymyšlené penalty. A chce se mi dodat:
Anebo radši ne.
ZDROJE:
„Oběť jsem já, hájí se cyklista, po jehož útoku zemřela řidička“ (26. 6. 2024). iDnes.cz. Čteno 28. 6. 2024
Bádal, Marek: „Ta zranění se musela stát jinde, hájil se u soudu cyklista obžalovaný z napadení řidičky“ (26. 6. 2024). Novinky.cz. Čteno 26. 6. 2024
