Článek
Pokud cestujete letadlem, možná jste už někdy na letišti zavítali do některého z duty free obchodů. Koncept bezcelního obchodování je založen na principu, že zboží, které má bezprostředně po prodeji opustit zemi, nepodléhá clu, místním poplatkům ani daním, takže se dá obvykle sehnat levněji než jinde. Kdo je v tomto typu nakupování zběhlý, ví, že v duty free zóně se dá výhodně pořídit luxusní alkohol, cigarety nebo parfémy světových značek, zatímco sušenky, čokoláda nebo obyčejná kořalka se spíše nevyplatí. První obchod tohoto typu otevřel roku 1947 irský podnikatel Brendan O'Regan, v 50. letech převzala jeho nápad i další evropská a světová letiště a od 60. let můžeme hovořit o opravdovém boomu. V Evropě už dnes s ohledem na celní unii duty free bublina poněkud splaskla, na Blízkém východě a v Asii ale jde stále o oblíbenou cestovatelskou kratochvíli.
Chuck Feeney (*1931) dospíval v době, kdy byly duty free obchody teprve v plenkách. Američan s irskými kořeny, syn zdravotní sestry a pojišťovacího agenta z New Jersey, získal první obchodní zkušenosti tím, že jako teenager obcházel dům po domě a prodával pohlednice a vánoční přání. Mimo to také v zimě odhrnoval sníh z příjezdových cest a zbohatlíkům na golfu nosil hole a sbíral míčky. Během korejské války (1950-1953) narukoval k americkému letectvu a krátce působil jako radiotelegrafista. Svou velkou kariéru zahájil tím, že se svým spolužákem z obchodní akademie Robertem Warrenem Millerem prodával americkým vojákům v Asii bezcelní alkohol. V podnikání se oběma mužům dařilo, a tak později nabídku rozšířili také na tabák a automobily a roku 1960 společně založili společnost Duty Free Shoppers Group (DFS Group).
Příchod DFS Group na trh způsobil ve světě duty free obchodů naprostý převrat. Od dvou malých prodejen v Hongkongu a Honolulu (první bezcelní obchod ve Spojených státech) se DFS vypracovala až na pozici světového lídra. V dobách své největší slávy produkovala provozní zisk ve výši desítek až stovek milionů dolarů ročně - což byl obzvlášť pozoruhodné, protože síť prodejen byla oproti jiným maloobchodním řetězcům poměrně malá. Z této skutečnosti profitovala nejen domácí ekonomika, ale také tvůrci společnosti osobně. Miller, který stejně jako jeho kolega vzešel ze spíše skromnějších podmínek dělnické třídy, si nově nabytého bohatství užíval plnými doušky. Zkupoval nemovitosti, plachetnice a drahá auta a roky pečlivě budoval svůj společenský status - mimo jiné i tím, že všechny své děti provdal a oženil do evropských aristokratických rodin. Z jeho jména se stala značka, z jeho rodu dynastie. Chuck Feeney se vydal úplně jiným směrem: ačkoliv i on královsky zbohatl, usilovně se snažil, aby to nebylo vidět. Místo toho, aby si svoje peníze užíval, se držel zkrátka a rozdával plnými hrstmi. Dělal to tak šikovně, že nakonec rozdal skoro všechno, co měl - a jestli něčeho litoval, tak toho, že se mu to nepodařilo utajit.
Šetřílek, jehož štědrost neměla obdoby
Feeney nebyl ani snílek, ani idealista. Sám sebe vnímal jako tvrdého byznysmena a hráče - a minimálně na začátku jím opravdu byl. Byznysplán, se kterým vstoupil na trh, byl mimořádně úspěšný - tak úspěšný, že ho za svůj podnikatelský vzor označil i Bill Gates. Od začátku měl ale jednu slabinu: daně. Jak sám Feeney přiznal, jeho účetnictví mívalo značné mezery, a dokonce musel jednu dobu s podnikáním úplně přestat, aby je vyplnil.
Jestli něco Feeney opravdu neměl rád, pak to byl finanční úřad. Nebyla etapa jeho života, ve které by se urputně a agresivně nesnažil vyhnout povinnosti platit státu daně. Svou první firmu založil v Lichtenštejnsku, holding zaregistroval na Bermudách na jméno své tehdejší manželky, francouzské občanky Danielle. Tyto úskoky vystihovaly zvláštní vztah, který měl Feeney k penězům: na jednu stranu působil jako kolenovrt a spekulant, který si chce urvat co nejvíc pro sebe, na druhou stranu z nich neměl žádný zvláštní užitek. Byl velmi skromný, spořivý, disciplinovaný a pracovitý, nesnášel plané teoretizování a ze všeho nejvíc mu záleželo na tom, aby jeho konání mělo hmatatelné výsledky. Byl to ten typ, který upozorňuje ostatní, že by neměli nechávat rozsvícená světla, a vždy zkontroloval, jestli mu v obchodě vydali správný zůstatek. Přesto bychom těžko našli laskavějšího člověka a jeho štědrost neměla obdoby.
Během třiceti let se Chuckovi Feeneymu podařilo rozdat nejméně 8 miliard dolarů. Heslem jeho života se stalo: „giving while living“ - „dávání zaživa“. Peníze si přece nikdo to hrobu nevezme, tak proč by měl čekat, až zemře, a odkázat majetek na charitu jako nějaký povrchní filantrop, když může všechno rozdat ještě během života a vidět, jaký budou mít jeho peníze dopad. Věřil, že rozdat své majetky je jeho povinnost a že skutečně šťastný může být jen tehdy, když mu na účtu bude svítit velká červená nula.
Nemohu si představit osobně uspokojivější a vhodnější využití bohatství než dávat za života—osobně se věnovat smysluplnému úsilí ke zlepšení lidského stavu.
Drtivou většinu prostředků Feeney daroval prostřednictvím nadace Atlantic Philanthropies, kterou založil roku 1982 přesně k tomuto účelu. Peníze nerozdával bezúčelně: pečlivě vybíral projekty, které podle jeho názoru budou mít největší užitek pro společnost. Jeho největší prioritou bylo vzdělání - přispíval na provoz univerzit a výzkumných center, financoval stipendia sociálně slabým studentům a nechával zakládat nové kampusy. Jen Cornellově univerzitě v New Yorku, na které sám studoval, věnoval skoro miliardu dolarů - částka, která školu zachránila před úpadkem. Z peněz, které Feeney osobně vložil do fondu, vznikly nové nemocnice a byly založeny výzkumné programy na léčbu rakoviny, srdečních chorob a rozštěpu patra. Díky jeho penězům mohl Severní Vietnam modernizovat své zdravotnictví a v jižní Africe vyrostly nové kliniky pro pacienty nemocné HIV/AIDS. Někdy měly jeho aktivity i kontroverzní přesah - jako tehdy, když část jeho peněz podpořila nacionalistické skupiny spojené s irskou stranou Sinn Féin, která měla historické vazby na teroristickou organizaci IRA. Všechny dary byly odevzdány v tichosti, nejdiskrétněji, jak to šlo, protože Feeney o publicitu nestál a slávu vysloveně nesnášel. Většinu obdarovaných smluvně zavázal k tomu, aby o svém dárci pomlčeli, a odmítl, aby kamkoliv vyvěsili byť jen děkovnou plaketu s jeho jménem.
Luxusní život? Nic pro Chucka
Běžný život Chucka Feeneyho byl plný paradoxů. Muž, který vydělal jmění na tom, že milionům turistů prodal luxusní parfém nebo alkohol zbavený cla, si sám na luxus vůbec nepotrpěl. Mohl si koupit, cokoliv chtěl - ale on nechápal, proč by měl něco takového dělat. Dokud žil se svou první ženou a jejich pěti dětmi, zajišťoval rodině důstojný životní standard. Roku 1991 se ale s Danielle rozvedl a o čtyři roky později se oženil podruhé, tentokrát se svou mladou asistentkou Helgou. Manželé pak spolu vydrželi až do smrti - což je možná s podivem, protože Feeney trval na tom, že budou žít v dvoupokojovém bytě v San Franciscu, který byl zařízený na způsob studentských internátů.
Nikdy nevlastnil žádnou nemovitost. Létal zásadně ekonomickou třídou; když se tomu lidé divili, odvětil, že nechápe, proč by měl připlácet za první třídu, když economy ho do cíle dopraví stejnou rychlostí. Neměl auto a po městě cestoval zásadně autobusem nebo podzemkou. Ve veřejné dopravě byste si ho hravě spletli se špatně placeným úředníkem z banky: sako, co už něco pamatovalo, boty kvalitní, ale ochozené až běda, a v ruce ošoupaná igelitová taška, která mu sloužila jako aktovka. V ní se obvykle skrývaly noviny, smlouvy s investorem nebo akční letáky. Namísto drahých hodinek, které jeho kolegové hrdě vystavovali na odiv jako symbol svého úspěchu, nosil ošoupaná Casia s gumovým řemínkem za deset dolarů.
„Ukazují stejný čas jako Rolexky,“ vysvětloval přesvědčeně a zarytě odmítal image miliardáře. Ti, kdo ho znali osobně, si ho dodnes pamatují jako solidního pána v příliš volných kalhotách, záplatovaném saku a s plachým, nervózním úsměvem.
Pro mě i pro Billa Gatese je Chuck hridnou. Měl by být hrdinou pro každého.
V roce 1984 Feeney tajně převedl svůj podíl v DHS Group, který tehdy činil 38,75%, na svou nadaci. Hodnota vkladu činila asi 500 milionů dolarů, které chytrými investicemi znásobil a znovu rozdal. O tom, že už ve firmě nevlastní podíl, nevěděli ani jeho nejbližší spolupracovníci, a on sám nehořel touhou jim to sdělit. Dozvěděli se to až v roce 1997, kdy se mezi lídry společnosti rozhořel spor o vlastnictví a soudní řízení vedlo ke zveřejnění dokumentů o vlastnictví firmy. Tehdy také začalo po střípkách pronikat na veřejnost, že Chuck si peníze neukrývá doma do matrace, jak žertovali jeho podřízení, ale věnuje je na dobročinnost - a to po částkách vskutku astronomických. O to, že se zpráva roznesla do světa, už se postarali novináři. Feeney z toho nebyl vůbec nadšený.
V roce 2020 se Feeneymu, kterého časopis Forbes nazval „Jamesem Bondem filantropie“, podařilo konečně rozdat téměř celý majetek. Cíl jeho nadace byl naplněn a tak k tomu roku slavnostně ukončil její činnost. Zemřel o tři roky později, 9. října 2023, ve věku 92 let. Jeho ostatky odpočívají na irském národním hřbitově Glasnevin v Dublinu.
ZDROJE:
Roosevelt, Margot: Passing along his good fortune (8.3.2008). latimes.com. Archiv. Čteno 26.7.2026
O'Clery, Conor: Chuck Feeney: Fight for his fortune (24.8.2013). eirishtimes.com. Čteno 26.7.2026
Wilensky, Joe: Remembering Chuck Feeney ’56, Cornell’s ‚Third Founder‘. alumni.cornell.edu. Čteno 26.7.2026
Giving While Living. atlanticphilanthropies.com. Čteno 26.7.2026
Chuck Feeney was one of the greatest philanthropists ever. gatesnotes.com. Čteno 26.7.2026
