Puberťáci se nemění. Tenhle nevděčný teenager si stěžoval matce na oblečení už před 3800 lety

I když se všechno kolem nás - jazyky, písmo i technologie - neustále vyvíjejí, některé věci zůstávají neměnné. Jednou z nich jsou prý teenageři, kteří reptají proti všemu, co jejich rodiče vymyslí, už od okamžiku, kdy jejich prapředek poprvé znuděně protočil oči.

Můžeme si jen představovat, co si asi pomyslela Zina, žena žijící v mezopotámském městě Larsa (dnes Tell al-Senkereh v Iráku), když obdržela hliněnou tabulku se zprávou od svého syna Iddin-Sina. Celý dopis je jedna velká bolestínská výčitka: matka svého chlapce prý dostatečně nemiluje, protože jeho šaty nejsou tak cool, jako šaty jiných mladých mužů.

„Addad-iddinam má dvě sady oblečení, zatímco ty jsi mi obstarala jen jednu!“ stěžuje si Iddin-Sin a dodává, že oproti šatům jeho spolužáků jsou jeho vlastní šaty dost nevalné kvality.

Neumělost, spontánnost a svérázné zacházení s formou jsou důvodem, proč Iddin-Sinův dopis matce více než důstojný artefakt z minulosti připomíná frustrovanou esemesku moderního teenagera.

Iddin-Sinův dopis vznikl v 18. století před našim letopočtem, v době První babylónské říše, pravděpodobně za vlády proslulého krále Chammurabího (cca 1792-1750 př. n. l.). Byl sepsán v akkadštině, hlavním jazyce Mezopotámie, pomocí klínového písma na hliněnou destičku.

Iddin-Sin si ve skutečnosti neměl moc na co stěžovat. Byl synem Šamaš-hazira, vysokého královského úředníka, který si osobně dopisoval dokonce i se samotným Chamurappim, a jako takový patřil k nejmajetnějším vrstvám obyvatel. Pro syny z bohatých rodin té doby bylo obvyklé, že navštěvovali internátní školy, na kterých se připravovali k dráze písařů, kněží nebo úředníků - což zahrnovalo především to, že studovali literaturu a učili se psát klínovým písmem. Dopis neuvádí přesnější kontext, a tak nevíme, odkud Iddin-Sin svůj dopis psal, je ale velmi pravděpodobné, že to bylo právě z jedné z takových škol.

Bylo zvykem, že rodiny studentů obstarávaly jejich oblečení samy. Zdá se, že stejně jako dnes, i tehdy mladí lidé odvíjeli svůj společenský status od stavu oděvů, které jim přicházely v balíčcích z domova. Pro Iddin-Sina bylo zásadní, jak vypadalo jeho oblečení ve srovnání s oblečením jeho vrstevníků, a záleželo mu na tom, aby působilo bohatě - nemělo být tenké, řídké ani málo zdobené. Ačkoliv byla rodina Iddin-Sina bohatá, jeho matka mu šaty šila sama. Ušít šaty ve staré Babylónii znamenalo vyrobit je od úplného základu: vlnu, jak mladík uvedl, měla rodina doma, ta se ale musela upříst, utkat, nabarvit a pak dále upravit podle vkusu a potřeby. Obstarat jednu sadu oblečení pro syna muselo paní Zině zabrat až tři měsíce, pokud by se jednalo o oděv vyšší kvality, kterou požadoval její syn, mohla na něm pracovat i celý rok. S vědomím toho, jak úmorná to byla práce, působí stížnost mladého hocha o to nevděčněji.

Není jasné, zda dopis napsal Iddin-Sin vlastní rukou, nebo jestli jeho sepsáním pověřil písaře. Úvodní formulace „Řekni paní Zinu“ je obvyklá fráze, která se tehdy používala, protože dopisy byly příjemci obvykle předčítány, stejně tak autoři dopisů standardně přáli příjemcům pevné zdraví na přímluvu svých božstev. Dovětek o tom, že zprávu posílá Iddin-Sin, svědčí spíše pro to, že mladík dopis někomu diktoval, na druhou stranu je ale text stylisticky poněkud neohrabaný, objevují se v něm náznaky hovorového jazyka a chyby typické pro nezkušené písaře. Iddin-Sin se nejspíš snažil napodobit formální styl, kterému se učil ve škole a který musel znát od otce, a tím dodat své stížnosti vážnost.

Texty klínovým písmem se zapisovaly pomocí tzv. stylu - seříznutého rákosového dříku s trojúhelníkovým hrotem, který se obtiskával do navlhčeného povrchu hliněné desky. Každý obtisk vytvořil malý klínek (odtud „klínové“ písmo), jejichž kombinací pak vznikaly řádky. V Iddin-Sinově době se psalo zleva doprava v horizontálních řádcích na přední i zadní stranu. Je zajímavé, že k tomu, aby se vypsal ze svého bolu, Iddin-Sinovi nestačily ani obě strany hliněné desky, a tak poté, co je vyčerpal, pokračoval v psaní na levý okraj. Když mu i tady došlo místo, vložil ještě jeden řádek do dolního okraje. Podepsat už se Iddin-Sin zvládl jen tak tak, nejspíš si ale dovedeme představit, že paní Zina by i bez něj věděla, kdo je autorem.

Nevíme, kdy a kým přesně byla deska s dopisem Iddin-Sina objevena, jisté ale je, že se objevila v ruinách starověkého města Larsy. Do roku 1922 ji získalo francouzské muzeum Louvre, v jehož depozitáři ji najdeme dodnes pod katalogovým označením TCL 18 111.  V roce 1934 rozklíčoval text belgický archeolog Georges Dossin, který tím světu odhalil dosud nejstarší zaznamenané remcání pubertálního dítěte.

To, že se Iddin-Sinův dopis dochoval až do dnešních dní, můžeme považovat za štěstí. Hliněné desky s malým významem, jako byly dopisy nebo seznamy, se po použití nechávaly jednoduše zaschnout na vzduchu a po krátké době se vymyly nebo rozpadly. Důležité texty (např. zákon nebo smlouva) nebo texty, které bylo třeba uchovat dlouhodobě, se naproti tomu vypalovaly v peci, aby se z měkké hlíny stala tvrdší a odolnější keramika. Je pravděpodobné, že dopis Iddin-Sina byl, stejně jako mnoho jiných dochovaných osobních textů, vypálen náhodou při požáru.

Dopis je dodnes považován za jeden ze stěžejních textů, které současníkům přibližuje život jejich předchůdců. Asyrolog Jørgen Læssøe, který vedl vykopávky v iráckém nalezišti Tell Shemshara, označil text za „mimořádně lidský“, historik William H. Stiebling ho zase považoval za důkaz, že lidská povaha se v průběhu věků příliš nezměnila. Fakt, že je dokument starý 3800 let, dává těmto úvahám zapravdu.

ZDROJE:

Felton, James: „Ancient Babylonian Letter From Student To His Mom Is The Best Thing You'll Read Today“ (7.9.2023). iflscience.com. Čteno 20.4.2026

Mallick, Prachi: „Ancient letter from teenage boy to his mom proves that even 3,800 years later, some things never change“ (25.4.2025). scoop.upworthy.com. Čteno 20.4.2026

„Letter from Iddin-Sin to Zinu“. grokipedia.com. Čteno 22.4.2026