Článek
Snad každé malé dítě zná vyprávění o Mauglím, lidském mláděti, které na kraji divočiny opustí vlastní rodiče a kterého se ujme smečka vlků. Malý Mauglí se naučí mluvit zvířecí řečí, stane se plnohodnotným členem vlčího společenství a jen obtížně se vyrovnává se svým lidským původem.
Autorem nesmrtelného příběhu o dítěti, které splyne s džunglí, je anglický spisovatel Rudyard Kipling. Ten se při psaní svých Knih džunglí, jejichž součástí jsou i povídky věnované Mauglímu, inspiroval pověstmi o skutečných dětech, které prý coby siroty našly útočiště a péči v hlubinách pralesů. Životy těchto dětí byly většinou vypravěči vykreslovány až romanticky - mělo jít o bytosti zvláštních schopností a dovedností, dokonalé lidi s nadpřirozeně dobrými zvířecími smysly. Přestože některé z těchto zvěstí měly pravdivý základ (jen v Indii bylo v průběhu 20. století zdokumentováno více než padesát podobných případů), ve skutečnosti nebyly zdaleka tak idylické. Extrémní izolace a hrubé zanedbání lidských potřeb a návyků si vyžádalo svou daň i v případě „vlčího dítěte“ známého pod jménem Dina Sanichar.
Vlčí dítě
V únoru roku 1867 objevila skupina lovců v džungli v severní Indii něco nevídaného. V dálce před nimi se po čtyřech valilo vyhublé lidské mládě a za ním, s čenichy zabořenými hluboko do travnaté zeminy, spěchala celá smečka vlků. Nevšední skupina chvíli bloudila mezi kmeny stromů a potom zmizela v nedaleké jeskyni.
Lovci je okamžitě následovali, šokovaní a vyděšení tím, co právě viděli. Jejich úžas ale neměl být u konce: uvnitř jeskyně se jim naskytl pohled na to nejpodivnější, co si uměli představit. Dítě se choulilo u stěny jeskyně obklopeno vlky a prsty rukou zarývalo do jejich lesklých kožichů. Skleněné a prázdné oči vyděšeně třeštilo na nezvané návštěvníky, nervózně poškubávalo hlavou a od úst mu odkapávala slina. Ke znepokojení svých nálezců se nejen, že nechovalo dvakrát přátelsky, ale jeho projevy v ničem neodpovídaly projevům mláděte lidského druhu. Pohybovalo se po všech čtyřech, jako by se snad ani neumělo postavit na nohy. Nedokázalo říct ani slovo, zato ale vrčelo, vydávalo skřeky a zvuky ne nepodobné psímu kňučení. Zuby cenilo stejně jako jeho zvířecí soudruzi; aby ho lovci dokázali polapit, museli od něj vlky odehnat hořícími pochodněmi. Teprve teď si všimli, že jde o chlapce ve věku odhadem něco kolem šesti let, zanedbaného a pokrytého nánosem letité špíny. Lovci všechny vlky ve smečce postříleli a chlapce násilím odvlekli do vozu. Cestou se prý vztekle rozštěkal.
Dina Sanichar v pozdějších letech strpěl i lidský oděv
Dítě odvezli do sirotčince Secundra ve městě Agra na břehu řeky Jemuny, asi 230 kilometrů jihovýchodně od hlavního města Dillí. Zde byl pokřtěn a obdržel své nové jméno - „Dina“ bylo v té oblasti běžné křestní jméno, zatímco příjmení se odkazovalo k nalezení hocha: „Sanichar“ znamená prostě „nalezen v sobotu“. Sirotčinec náležel ke klášteru, který založili křesťanští misionáři ze západu. Otec Erhardt, duchovní vůdce sirotčince, si chlapce vzal pod svá ochranná křídla a sestavil pro něj speciální výchovně-edukační plán
Do svých zápisků si poznamenal, že Dina je „nepochybně pagal (imbecil, idiot), ale přesto stále vykazuje známky rozumu“ a s gustem se pustil do jeho převýchovy.
Asimilace nebyla úspěšná
I přes velký zápal duchovního otce dělal Dina v procesu polidšťování jen malé pokroky. Jeho způsoby byly více zvířecí než lidské, vykazoval ryze naturální touhy a choval se tak, jak mu velely jeho nejnižší pudy. Odmítal vařený pokrm a místo toho trhal dobře rostlými špičáky syrové maso na kusy. Měl extrémně dobře vyvinutý čich, takže jídlo dokázal vycítit i na velkou vzdálenost, a naopak téměř nikdy necítil teplotní diskomfort - nejraději by se pohyboval i nadále nahý, bez oděvu a bez bot. Později se sice naučil chodit alespoň částečně vzpřímeně a dokázal se s obtížemi sám obléknout, dělal to ale jen s nechutí, motivován odměnou v podobě dobrého kusu masa. Aby se mu i dále dobře trhalo, brousil si zuby o kosti. Vychovatelé ho sice naučili používat hrníček, on ale dále nejraději hltal vodu z velkých kaluží.
Dina Sanichar
Zatímco Romulus a Remus, bájná dvojčata z antické mytologie, odkojením z prsu své adoptivní matky-vlčice načerpali svou nadpozemskou sílu a společně založili Řím, skutečné vlčí děti zůstávaly absencí lidské společnosti v nejranějším věku handicapované až do smrti. Dina až do konce svého krátkého života nesnášel lidskou společnost, doteky ani oční kontakt. Ačkoliv nebyl němý, nikdy se nenaučil mluvit a nezdálo se, že by o to stál. K žádnému ze zástupců svého vlastního druhu si nedokázal vytvořit pouto - byl jako vlk, kterého přiměli nosit košili a jíst z plechového talíře. Jen jediného člověka si pustil blíže k tělu. Bylo jím další vlčí dítě nalezené v lesích v oblasti indické provincie Manipuri, které stejně jako Dinu určili k převýchově a umístili do sirotčince. Zdálo se, jako by jedině vůči němu Dina projevoval známky určité náklonnosti: mladšího hocha dokonce naučil používat hrníček a několikrát byl přistižen, jak o něj pečuje.
„Ty dva k sobě pojilo zvláštní pouto soucitu,“ vypověděl později otec Erhardt.
Stejně jako téměř všechny „zdivočelé děti“, ani Dina Sanichar se nikdy plně neasimiloval. Kdyby to bylo pouze na něm, nejspíš by nikdy dobrovolně neopustil společnost vlků. Nikdy se nezjistilo, jak přesně se v divočině ocitl, zda byl rodiči opuštěn dobrovolně, nebo byl unesen a v lese ponechán napospas osudu. Ať už tak či onak, jisté je, že jeho pouto k vlkům bylo trvalé a hluboké, utvořilo jeho identitu a chování způsobem, který se zcela vymykal konvenčnímu chápání. Pro křesťanské etiky, kteří si zakládali na ideji nezpochybnitelných rozdílů mezi člověkem a zvířetem, byla nemožnost polidštění dítěte, které splynulo s vlky, políčkem přímo do tváře.
„Můžete vytrhnout chlapce z lesa, ale ne les z chlapce,“ říká se od Sanicharovy doby. Jedna z mála dovedností, kterou Dina od svých lidských průvodců přejal dobrovolně, bylo kouření. S oblibou čichal dým z doutníků a cigaret a ochotně se nechal zasvětit do tajů šlukování. Než dospěl, byl už zdatný a vášnivý kuřák, a tento nezdravý návyk se mu nakonec stal osudným. Krutou ironií osudu ho nezabilo osiření v džungli ani pobyt s vlky, ale zlozvyk, kterému ho naučili křesťanští misionáři. Dina Sanichar zemřel na onemocnění plic spojené se silným kouřením v roce 1895. Nebylo mu více, než pětatřicet let.
Romulus a Remus, bájné „vlčí děti“, které založily Řím
ZDROJE:
Kaul, Ikbal: „During the last century, nearly 50 cases of wolf children reported in India“ (15.10.1978) India Today (z online archivu). Čteno 12.5.2024
Mathur, Priyanshi (10.12.2018). „Meet The Real-Life Mowgli – Dina Sanichar Who Was Raised By A Pack Of Wolves“. India Times. Čteno 12.5.2024
„Dina Sanichar – a wild Indian feral child raised by wolves“ (17.2.2024). mru.ink. Čteno 12.5.2024
