Slovenský poručík Pazúr nadšeně vítal Němce i Rusy. Masakrem žen a kojenců si chtěl vylepšit pověst

Bylo pondělí 18. června 1945. Od kapitulace Německa uplynulo přesně 41 dní a na nádraží v moravském Přerově se potkaly dva vlaky. První z nich převážel repatrianty z východního Slovenska, kteří byli v roce 1944 ustupující německou armádou násilně evakuováni až na severozápad Čech. Šlo převážně o karpatské Němce (tzv. mantánce, potomky německých přistěhovalců, kteří se na Slovensku usazovali od 12. století) a obyvatele maďarské a slovenské národnosti. V druhém vlaku se vraceli domů z vojenské přehlídky na Václavském náměstí bývalí příslušníci 1. československého armádního sboru, který byl rozpuštěn jen pár týdnů předtím. Mezi nimi byl i důstojník obranné rozvědky, slovenský poručík Karol Pazúr.

Jestli se něco poručíku Pazúrovi nedalo upřít, pak to byla jeho vytrvalost a flexibilita. Před válkou se živil jako knihvazač a bankovní úředník, ještě před válkou se stal aktivním členem krajně pravicové Hlinkovy slovenské ľudové strany (HSĽS). Za války, když se HSĽS stala vedoucí politickou silou nově založeného Slovenského štátu, vstoupil také do tzv. Hlinkovy gardy - dobrovolného polovojenského útvaru pod přímou kontrolou německých vojsk. Snad aby ukázal, že ví, kam patří, se dobrovolně přihlásil k Rychlé divizi, jejíž vojáci bojovali v Sovětském svazu na straně Německa. Když v roce 1943 upadl do zajetí Rudé armády, rychle převlékl kabát a přeměnil se v horlivého komunistu. Působil mimo jiné také ve zpravodajském sboru, kde se seznámil s Bedřichem Reicinem, budoucím náměstkem ministra obrany a hlavním konstruktérem politických procesů s příslušníky československé armády. Pazúr s Reicinem pak na straně Rudé amády bojovali až do konce války a po příjezdu domů byli oslavováni jako hrdinové.

Vlak s repatrianty dorazil na přerovské nádraží kolem poledne, když už vlak z Prahy nějakou dobu odpočíval na nástupišti. Nikdo by nečekal, jak málo stačí k tomu, aby se z tak obyčejné situace rozpoutalo absolutní peklo. V jednom vagónu s Pazúrem cestovali také vojáci původem ze Spiše, kteří se s ním podělili o zajímavou informaci. Některé z cestujících ze sousedního vlaku prý dobře poznávají - jsou to nacisté, lidi s vazbami na nacisty a také kolaboranti, kteří se provinili během Slovenského národního povstání. Pazúr vycítil příležitost. Nechal vyvolávat jména domnělých zrádců, vyvedl je z vlaku a začal je vyslýchat.

Pazúr později sebevědomě tvrdil, že o vině jím zadržených osob nebylo pochyb. Všechny z nich prý osobně identifikoval jako válečné zločince a kolaboranty. Pravdou je, že hlavním motivátorem jeho konání nebyla touha potrestat skutečné zločince, ale především jeho vlastní vina, kterou na poslední chvíli potřeboval zahladit. On i celá jeho rodina byli kolaboranti. Dlouho předtím, než v Přerově zastavil vlak s vystěhovanými Němci, se Pazúr snažil od úřadů získat kontakty na provinilé Němce, které by mohl exemplárně potrestat. Doufal, že když se takto jednoznačně postaví na stranu vítězů, zachrání tím krk nejen sobě, ale také svému bratrovi - dobrovolníkovi u SS, a sestře, která byla německou špiónkou. Někteří historikové se domnívají, že ke svým úmyslům mohl už dříve dostat posvěcení od nadřízených (možná od Bedřicha Reicina, možná od Ludvíka Svobody), jeho osobní chladnokrevný kalkul každopádně nebyl ničím výjimečným. Na násilných odsunech a „spravedlivých“ poválečných vyrovnáních se sudetskými Němci mívali skuteční kolaboranti lví podíl.

Skupinu, kterou nechal Pazúr vyvést z vlaku, tvořilo 120 žen, 75 dětí a 72 mužů. Mnozí z dospělých cestovali s doklady o bezúhonnosti, další se mohli prokázat dobrozdáním o účasti na Slovenském národním povstání. Asi třicet z lidí, které Pazúr označil za Němce, byli Slováci. V hrůze z toho, co se může dít, své dokumenty ochotně předkládali k nahlédnutí, Pazúr jim ale věnoval pozornost jen naoko. O dalším osudu nešťastníků bylo rozhodnuto dřív, než stačili své doklady vytáhnout z kufrů.

Poté, co skončil s „výslechy“ zadržených, nechal Pazúr za pomoci politického komisaře Bedřicha Smetany většinu transportu převést do obce Horní Moštěnice asi 3,5 km jižně od Přerova. Tam, na kopci zvaném Švédské šance, nedaleko říčky Moštěnky a jen pár set metrů od domů, ve kterých klidně spaly nevinné moravské děti, nechal všechny shromážděné postřílet.

Vraždy probíhaly podle jednotného scénáře: přítomni byli vyzváni, aby se svlékli do spodního prádla, byli rozděleni do menších skupinek a pak zastřeleni jedinou ranou do týla.

Na mnoha vraždách se Pazúr podílel osobně. K nejbolestnějším aspektům celé tragédie patří to, že při ní umíraly i děti včetně pártýdenních kojenců. Někteří z obyvatel blízkých Lověšic, kteří byli pod pohrůžkou zastřelením donuceni kopat masový hrob, prosili Pazúra, aby ušetřil alespoň je; on sám později tvrdil, že si žádných dětí mezi zastřelenými „nevšiml“. Podle svědectví ale nejen, že některé z dětí zastřelil sám, ale ještě se v jejich utrpení nechutným způsobem vyžíval. O chladnokrevnosti jeho povahy nejlépe svědčí výrok, kterým se posléze pokoušel hájit u soudu:

„Co jsem s nimi měl dělat, když jsme jim postříleli rodiče?“

Prosby otřesených lověšických Pazúr smetl ze stolu s tím, že „jsou příliš jemné povahy a co je Němec, to se patří zabít.“ Toho, že mu pod rukama neumírají zrádci, ale nevinní lidé, si přitom byl prokazatelně vědom.

Popravy skončily až k ránu. Hroby byly zasypány a kufry s majetkem zavražděných si banda sadistů v čele s Pazúrem, Reicinem a Smetanou rozebrali do poslední mince.

Nedá se říct, že by masakr zůstal úplně bez odezvy. Hned ráno 19. června dorazili na místo tragédie čeští důstojníci z Přerova, kteří měli přikázáno svým velitelem Pazúra zadržet. Když zjistili, že je důstojníkem obranného zpravodajství, s úsměvem mu zasalutovali - a nechali ho jít. Pazúr pak rychle prchl na Slovensko a další dva roky se nedělo vůbec nic. Věc byla prověřena a zdokumentována, ale případ se nijak neřešil a Pazúr byl v té době dokonce povýšen. Vyšetřování se rozjelo až v roce 1947, když se o události dozvěděl tisk. Navzdory tomu, že se vraždění osobně účastnilo více lidí, byl Karol Pazúr jediným obžalovaným.

Pazúr dostal během procesu dostatek příležitostí k tomu, aby odhalil svou povahu v celé její kráse. U soudu nestydatě lhal, obviňoval své žalobce, že procesem s ním útočí na komunistickou stranu, a hájil se absurdními tvrzeními o tom, že „taková byla prostě doba“ a že „jednal z vlastenecké povinnosti“. Za to, že ve snaze zakrýt vlastní pochybení přivedl na smrt 265 lidí (několika jedincům vyvedeným z vlaku se zázračně podařilo uniknout), ho bratislavský soud odsoudil k sedmi letům ve vězení, nejvyšší vojenský soud v Praze mu pak trest zvýšil na 20 let.

Neodseděl si ani je. Jako přítel mnoha vlivných komunistických pohlavárů si nakonec vymohl nejen privilegované zacházení, ale také laskavost od prezidenta republiky Klementa Gottwalda, který mu trest opět snížil na polovinu. Největší zásluhu na tomto husarském kousku měl pochopitelně Bedřich Reicin, který se sám odpovědnosti na masakru úplně vyhnul a který se pak u soudruha prezidenta za svého přítele ochotně přimluvil. Pazúr byl nakonec propuštěn roku 1951 na amnestii; za svůj ohavný čin si odseděl necelé čtyři roky a do civilního života se vrátil minulostí nepoznamenán. Jako hrdina protinacistického odboje obdržel řadu vyznamenání, pravidelně se účastnil oslav Slovenského národního povstání a dokonce se stal agentem Státní bezpečnosti.

Poslední roky svého života prožil v Banské Bystrici a je pohřeb na tamním evangelickém hřbitově. O přesném datu jeho úmrtí se vedou dohady, pravděpodobně k němu došlo mezi lety 1975 a 1979.

Kdybyste se ještě na počátku 90. let někomu zmínili o „masakru na Švédských šancích“, téměř nikdo by nevěděl, o čem to mluvíte. Nejkrvavější z aktů poválečné „msty na Němcích“ komunistický režim tutlal tak důkladně, až se na něj zapomnělo. Do povědomí širší veřejnosti se začala vracet až po sametové revoluci a ani tři desetiletí nestačila na to, aby se s ní dokázala vyrovnat.

Dnes už snad nikdo nepochybuje o tom, kdo byl skutečně Karol Pozúr: bezcharakterní člověk, chladnokrevný oportunista a sadistický vrah. Podle dobového psychologického posudku byl Pazúr „osobou morálně méněcennou, leč za své činy odpovědnou“. Tím, že po válce vraždil německé civilisty, si chtěl vylepšit pověst a očistit svědomí, které utrpělo kolaborací se skutečnými nacistickými zločinci.

Nepovedlo se mu to. Karol Pazúr totiž neměl ani pověst, ani svědomí, kterému by se dalo ulehčit.

ZDROJE:

Benešová, Hana: Smrt na Švédských šancích: Poválečná vražda 267 lidí, mezi nimiž převažovaly ženy a děti (22.6.2020). reflex.cz. Čteno 30.5.2026

Poláček, Dan: Zapomenutý masakr na Švédských šancích. Temný příběh, který chtěli komunisté utajit (18.6.2025). magazin.aktualne.cz. Čteno 30.5.2026

Poláková-Ulvírová, Petra: Na masakr na Švédských šancích jsem se díval optikou pachatelů, říká historik (14.5.2025). prerovsky.denik.cz. Čteno 29.5.2026

Poválečným masakrem žen a dětí si chtěl důstojník Pazúr zlepšit pověst (19.5.2025). ct24.ceskatelevize.cz. Čteno 29.5.2026