Stalinova smrt stála život stovky lidí. Jinak to ale byla celkem groteska

Byl květen 1945. Rudá armáda právě dobyla Berlín a nad budovou Říšského sněmu zavlála sovětská vlajka. Pro Josifa Stalina to byla dvojnásobná radost - nejen, že triumfálně porazil nepřítele, ale při dobývání hlavního města předstihl vojska západních Spojenců. Cítil obrovské zadostiučinění a triumf, protože toto prvenství mu poskytlo výhody při vyjednávání o poválečném uspořádání Evropy.

Jeho soukromý život tak triumfální nebyl. Ke konci války se začalo zhoršovat jeho už tak chatrné zdraví: v důsledku těžkého kouření prodělal aterosklerózu, během Vítězného pochodu v červnu 1945 ho stihla lehká mrtvice a v říjnu téhož roku dostal těžký infarkt. Kombinace nezdravých návyků (kromě kouření taky vydatně popíjel alkohol), vysoké míry stresu a paranoidního nastavení vedla k totální devastaci kardiovaskulárního systému a Stalin se začal potýkat s nekontrolovanou hypertenzí. Chronicky vysoký tlak nejen, že se stal časovanou bombou přímo uvnitř jeho vlastního těla, ale také prohloubil jeho paranoiu, zkratovité myšlení a sklon ke krutosti. Když mu roku 1952 jeho osobní lékař Vladimir Vinogradov dobromyslně doporučil, aby odešel z politiky a nechal své srdce odpočinout, Stalin ho nechal zatknout.

Už o rok později toho musel hořce zalitovat.

Běžní Rusové si rádi hýčkali představu, že soudruh Stalin zemřel jako veliký muž - důstojně, se ctí a noblesou. Podle oficiální verze tomu tak opravdu bylo, ve skutečnosti ale diktátorova smrt ze všeho nejvíc připomínala grotesku nebo humorný skeč s prvky černého humoru.

V noci z 28. února na 1. března 1953 Stalin pořádal večírek pro členy svého nejbližšího okruhu - Lavrentina Beriju, Nikitu Chruščova, Georgije Malenkova a Vjačeslava Molotova. Pětice mužů nejprve v Kremlu shlédla propagandistický film, pak se všichni přesunuli na Stalinovu dáču (chatu) v Kuncevu u Moskvy, kde se pak až do pozdních ranních hodin veselili, pili, jedli a tancovali. Ze zápisků Chruščova víme, že se Stalin té noci výborně bavil. Kolem páté hodiny ranní doklopýtal do svého pokoje a dveře se za ním zavřely; krátce předtím ještě stihnul štěknout na svou ochranku, že si nepřeje být za žádných okolností rušen. Celý následující den po něm nebylo ani vidu, ani slechu.

Stalinova ložnice byla údajně vybavena senzory, které měly upozornit personál na sebemenší pohyb. Strážci prý slyšeli zevnitř pokoje divné zvuky, strach jim ale bránil vstoupit bez výslovného svolení. Raději zůstali několik hodin stát na chodbě a čekali, než dorazil kurýr s poštou, aby měli legitimní záminku ke vstupu. Byla už noc, když hospodyně opatrně vstoupila do pokoje a našla Stalina, jak leží zhroucený na zemi v křečovité póze. Na sobě měl košili a pyžamové kalhoty, které páchly rozkládající se močí, byl v bezvědomí a těžko dýchal. Když na místo dorazili Stalinovi spolupracovníci, pohled na zhrouceného vůdce je naprosto paralyzoval. Lavrentij Berija nejprve strážcům sprostě vynadal, v panice vyhlásil, že „soudruh Stalin pouze tvrdě spí“, a zaklapl za ním dveře. Trvalo dalších několik hodin, než se skupina odhodlala přivolat pomoc. Strach, že Stalin možná jen vyspává kocovinu a že všechny zúčastněné potrestá za neuposlechnutí rozkazu, byl naprosto ochromující.

Při té příležitosti soudruzi zjistili, že sehnat tak narychlo lékaře je v Moskvě téměř nemožné. Jen pár týdnů předtím totiž Stalin rozpoutal mohutnou antisemitskou kampaň, tzv. Spiknutí lékařů, při které nechal lékařskou elitu pozatýkat za údajnou snahu otrávit nebo jinak usmrtit vedení Sovětského svazu. Všichni, kteří za něco stáli, tak tou dobou seděli ve vězení. U Stalinova lůžka se tak střídali pouze lékaři druhé kategorie, z nichž někteří se třásli strachy tak, že na smrt nemocnému diktátorovi nedokázali ani pořádně změřit tlak. Scéna, ve které lékaři Stalinovi rozklepanýma rukama stříhají košili na prsou a vytahují zubní protézu, která se s s hlasitým mlasknutím opakovaně uvolňovala, by hravě obstála v komediálním filmu.

Vyšetření prokázalo, že Stalin utrpěl v důsledku těžké hypertenze mrtvici a je ochrnutý na pravou polovinu těla. Další dva dny se lékaři snažili snížit jeho chronicky zvýšený krevní tlak, který teď vystoupal až k 210/120, pomocí dvou po sobě jdoucích aplikací pijavic. Tato středověká léčba, při které nemocnému přiložili dvakrát osm pijavic na obličej, krk a hruď, ale měla stejný efekt, jako přikládání chladivých obkladů - tedy žádný. Stalinův stav se prudce zhoršoval a kolem 3. března upadl do agónie.

Zatímco Stalin umíral, kolem jeho postele se odehrávalo velmi absurdní divadlo. Jako by nestačilo, že ještě dýchal, když si na chodbě před jeho pokojem Chruščov, Malenkov a Berija rozdělovali ministerstva a porcovali si zemi na kusy. Jakmile ale Stalin na chvíli rozlepil oko, soudruh Berija teatrálně padl na kolena, plakal a líbal mu ruce. Ty ruce páchly starobou, nemocí a močí, ale Berija je líbal o to horoucněji. Sotva umírající zase zavřel oči, Berija vymotal jeho ztuhlé prsty ze svých, vstal, odplivl si a začal Stalina urážet. Když se znovu probral, Berija se znovu sesunul na zem a spustil krokodýlí slzy.

Samotná smrt pak byla mimořádně trýznivá. Dne 5. března v 21:00 začal Stalin kolabovat, obličej mu zčernal, ústa zmodrala a zvracel krev. Diktátorova dcera Světlana, která na poslední chvíli dorazila k jeho lůžku, později popsala, že její otec v poslední chvíli svého života náhle přišel k sobě, rozhlédl se kolem sebe očima plnýma šíleného hněvu a zvedl levou ruku ve výhružném gestu. Napětí v místnosti se dalo krájet, protože ruka zkomírajícího krutovládce měla pořád moc připravit je všechny o život. To gesto ale nedokončil - paže padla podél těla, z úst se vydral poslední přerývaný vzdech, hrudník se naposledy nadzvedl. Světlana sklopila oči a Stalin byl mrtvý.

Oficiální zpráva o Stalinově smrti byla vydána druhý den ráno. Zemi okamžitě zachvátila masová hysterie; lidé zmámení kultem osobnosti měli strach, že bez Stalina země kolabuje. Mezi běžné občany zatím nepronikly přepisy Chruščovova tajného projevu předneseného na sjezdu KSSS jen dva týdny před Stalinovou smrtí, ve kterém nevybíravě kritizoval politické čistky a poprvé veřejně rozložil mýtus o neomylném vůdci Stalinovi. Když pak Stalin zemřel, zavládl naprostý chaos a zmatení. Kult osobnosti dosud žil - ale zlo už vyšlo na povrch.

„My všichni dohromady nestojíme ani za Stalinův výkal!“ křičel prý Nikita Chruščov na své kolegy z politbyra krátce po Stalinově skonu. Členové výboru se mezitím okřikovali, prskali nadávky a dohadovali se jako malé děti, jak se snažili jeden na druhého svalit spoluvinu za zločiny stalinistické éry. Každý jeden z nich se bál, že když nebude křičet dost hlasitě, padne stín podezření právě na něj.

Před tím, než začal demontovat kult osobnosti, ale ještě Chruščov zařídil Stalinovi pěkný státní pohřeb, na který se sjeli občané i vládní delegace ze všech koutů Sovětského svazu. Tělo bylo nejprve tři dny vystaveno v Domě odborů v centru Moskvy, následně bylo převezeno na Rudé náměstí, na kterém přednesli své projevy Berija, Chruščov, Malenkov i Molotov. Odtud pak rakev putovala do mauzolea, kde pak po boku Lenina Stalin osm let odpočíval v pokoji.

Celý pohřeb byl monumentální a skvělý, logisticky ale absolutně nezvládnutý. Dva miliony truchlících z celé země tvořily kilometrové fronty před Domem odborů i před mauzoleem a zaplnili moskevské ulice do posledního metru. Během pohřebního průvodu armádní vozy zablokovaly boční ulice a lidé se začali divoce mačkat do úzkých hrdel ulic. Režim oficiálně přiznal asi 100 obětí, pravděpodobně ale v těch dnech zemřelo na následky ušlapání kolem 500 osob. Odklízení mrtvol probíhalo v noci, aby nebyl narušen průběh obřadů. Stalinův kult osobnosti byl tak silný, že zabíjel i po jeho smrti.

Stalin dělal stejnou chybu, jaké se do jednoho dopouštějí všichni krutovládci. K lidem, které soustředil ve svém nejbližším okolí, se choval přezíravě, nevyzpytatelně a nevážil si jejich loajality. Berija, Malenkov ani Chruščov nebyli Stalinovi skuteční přátelé, přesto to ale byli oni, kdo s ním bděli u smrtelného lože - ne ale z lásky, oddanosti ani z pocitu povinnosti, ale aby jeho smrt vytěžili na maximum. Medvěda si začali porcovat, dokud ještě dýchal, a když pak zemřel, vrhli se lačně na jeho mrtvolu a roztrhali ji do poslední kůstky.

Tragikomický rozměr Stalinova umírání je natolik výrazný, že se stal podkladem pro několik uměleckých zpracování. Za všechny jmenujme oceňovaný film Ztratili jsme Stalina (The Death of Stalin, 2017) britského režiséra Armanda Iannucciho. Iannucci sice ve snímku některá fakta s ohledem na plynulost děje lehce poupravuje, dobře ale vystihuje atmosféru, která panovala kolem Stalinovy smrti: temné, hrůzné okamžiky, které jsou ale vlastně nechtěně tak trochu k smíchu.

ZDROJE:

Conquest, Robert. Stalin. London: Weidenfeld and Nicolson, 1992. ISBN 0297811940.

Ebiri, Bilge: The Death of Stalin May Make You Choke With Laughter. phoenixnewtimes.com. Čteno 5.8.2026. 

Eckel, Grojec, Chappke: Stalin's Funeral. rferl.org. Čteno 6.8.2026

Ganjushin, Alexander: Joseph Stalin's funeral: how it happened (6.3.2013). rbth.com. Čteno 6.8.2026

Zorza, Victor: How Moscow broke the news of Stalin's death (7.3.1953). theguardian.com. archiv. Čteno 6.8.2026