Článek
Když byl Bobby ještě malý, bál se pavouků. Děsily ho jejich dlouhé chlupaté nohy, nabobtnalá tělíčka s několika páry vypoulených očí i to, jak ve světle lampy vrhali na bílé stěny jeho dětského pokoje velké černé stíny. Když zjistil, že jeden z pavouků se zabydlel pod spodním lůžkem palandy a utkal u zdi husté sítě pavučin, byl strachy celý bez sebe. Jeho starší bratr se mu tehdy vysmál. Jaký ty jsi chlap, Bobby, řekl a jediným pohybem ruky velké jako lopata ledabyle pavučinu shrnul. Droboučké tělo pavouka přitom prsty rozmáčkl o zeď, až z něj nezbylo nic než tmavá skvrna s otiskem jeho hrubého palce.
Později, když se odstěhoval na půdu, už Bobbymu pavouci nepřipadali tak děsiví. Psal se rok 1980, byl téměř dospělý a jeho dětské strachy byly tytam. Nahradily je jiné - vážnější, temnější. Sedmnáctiletého Bobbyho ze všeho nejvíc děsila představa, že zklame svou rodinu a s ní i Boha, ve kterého všichni věřili. Bylo mu za chvíli sedmnáct, když jeho matka zjistila, že je gay, a bylo mu dvacet, když spáchal sebevraždu. Mary Griffith pak až do konce života ve snech pronásledovalo vědomí, že její syn umíral s pocitem, že ho Bůh nemá rád.
Hodný, poslušný Bobby
O tom, jaký je Bůh, Bobby věděl právě od matky. Mary byla upřímně věřící evangelikální křesťanka a v jejím životě hrála víra velmi zásadní roli. Nebylo to tak vždy - narodila se sice do věřící rodiny, jako dítě ale často revoltovala a vzpírala se otcově tvrdé disciplíně, která ji měla přimět k pokání. K jejímu osobnímu obrácení nakonec nepřispěla tvrdá ruka rodičů, ale banální potyčka s policií, do které se připletla jako teenagerka. V tom okamžiku se z vlažné křesťanky Mary stala bigotní Mary - zapálená, zásadová a ve věcech víry zcela neústupná.
Svého muže Roberta si Mary brala z velké lásky při skromném církevním obřadu. Usadila se s ním v malém loftovém domě na předměstí Walnut Creek v Kalifornii, kde se také narodily jejich čtyři děti - synové Ed a Bobby a dcery Joy a Nancy. Mary jim byla dobrou matkou, laskavou, oddanou a velmi milující. Snažila se, aby její rodina držela na zemi pohromadě a aby všichni žili způsobem, který zaručí, že se po smrti setkají v nebi. Na všechny své děti byla Mary velmi pyšná, zdaleka nejspokojenější ale byla s Bobbym. Její druhorozený syn byl tichý, přemýšlivý a inteligentní chlapec, empatický a s velkým smyslem pro spravedlnost. Mary ho popisovala jako poslušné, ohleduplné a hodné dítě, které se ze všech sil snažilo své rodiče nezklamat. Nikdy neodmlouval, nikdy nereptal, nikdy se jim v ničem důležitém nevzepřel.
„Chtěl být takový, jakým jsme chtěli, aby byl,“ řekla později.
Robert a Mary vnímali povahu svého druhorozeného syna ambivalentně. Na jednu stranu upřímně oceňovali, že je to hodný syn, na druhou stranu byli v rozpacích z toho, jak moc je jejich Bobby odlišný od jiných chlapců. Zatímco nejstarší Ed hrál fotbal, posiloval a běhal za děvčaty, Bobby ležel v knihách, sledoval s matkou staré filmy a poctivě se učil, aby na něj mohla být pyšná. V jeho povaze bylo něco křehkého, zranitelného, co v porovnání s ryze chlapeckou energií jeho staršího bratra působilo až nemístně. Na kluka v pubertálním věku byl příliš vnímavý, příliš laskavý, příliš jemný. Všechno si taky moc bral, neuměl hodit věci za hlavu a dotýkaly se ho věci, nad kterými by jiní jen mávli rukou. Otec s bratrem si ho kvůli tomu někdy dobírali, pro matku byl ale „její Bobby“ tím nejlepším synem na světě. Z citlivosti vyroste, říkala si. Nejvíc jí záleželo na tom, že v kostele sedával po jejím boku, držel ji za ruku a bedlivě poslouchal všechno, co chtěla, aby slyšel. Všechno bylo přesně tak, jak mělo být.
Můj syn nebude gay
Jednoho večera Ed Griffith zaslechl, jak se ze spodního lůžka chlapecké palandy ozývá Bobbyho tlumený pláč. S úšklebkem si tehdy pomyslel něco o citlivkách, převalil se na druhý bok a spal klidně dál. Hned ráno pak o tom, co v noci jeho bratr vyváděl, referoval matce. Pro Mary to byla poslední kapka. Počkala, až Bobby odejde ze školy, a převrátila jeho část pokoje vzhůru nohama. Hledala stopy, důkazy, cokoliv, co by vysvětlovalo Bobbyho znepokojivé chování v posledních několika týdnech. Když pod matrací našla jeho deník, zajásala. Teď určitě zjistí, že jejího syna trápí nějaká banalita, drobný hřích nebo nešťastná láska, a jako starostlivá matka mu pomůže to překonat. Místo úlevy ale přišel šok: její milovaný Bobby se v deníku vyznával, že je gay. Čím déle na to slovo zírala, tím více se jí oči zalévaly slzami. Pro ni to nebylo jen slovo - byl to symbol pekla, zatracení a věčného plamene, který sežehne její rodinu a rozloží ji na kusy. Věděla, že to nesmí dopustit, jinak by jako matka selhala.
Moje rodina? Slyšel jsem, o čem si povídají. Říkají, že nenávidí gaye, dokonce prý i Bůh je nenávidí. Gayové jsou špatní lidé a Bůh posílá špatné lidi do pekla. Děsí mě, když vím, že se to týká mě.
Když Mary na Bobbyho udeřila, nezapíral. Nedokázal jí lhát. Nepřekvapilo ho, že na zmínku o homosexualitě reagovala s hlubokým opovržením, a jako poslušný syn se nevzpíral, když začala ihned sjednávat nápravu. Mary konzultovala problém s církevními staršími a domluvila s nimi nezbytné kroky na cestě k Bobbyho uzdravení. Modlila se za něj, po domě pro něj rozmístila citáty s biblickými verši, objednala ho na terapii a zásobila ho letáky o nebezpečí homosexuálního stylu života. Dokonce se snažila seznamovat Bobbyho s děvčaty a organizovala „chlapské“ výlety do přírody s jeho otcem a bratrem. Bobby se zpočátku snažil s matkou spolupracovat, tlak, který na něj vyvíjela, byl ale nesnesitelný. Když se rodičům svěřil, že jeho homosexuální touhy ani přes veškerou snahu nezmizely, Mary ho zahrnula salvou slz, výčitek a výhrůžek peklem. Opakovaně mu dávala najevo, že dokud se nezmění, nemůže ho milovat ani Bůh, ani ona. Pro upřímně věřícího chlapce, který tak moc toužil své rodiče nezklamat, to bylo naprosto zdrcující.
Pořád jsem mu říkala, že se může změnit, pokud chce. Myslela jsem si, že se dost nesnaží. Teď už vím, že říkat něco takového dítěti je hrozné.
Dva měsíce před maturitou se Bobby pokusil o sebevraždu tím, že se předávkoval aspirinem. Poté, co se zotavil, předčasně ukončil studium a přestěhoval se do bytu své homosexuální sestřenice v Portlandu, kde poznal svého prvního (a pravděpodobně jediného) přítele. K tomu stále udržoval kontakt s rodinou, což Mary dávalo dostatek příležitostí na něj nadále tlačit. Když mu pak při jeho poslední návštěvě v návalu zlosti sdělila, že než mít syna gaye, raději nebude mít žádného, odhodlal se k zoufalému činu. Bylo 27. srpna 1983, když se vrhl střemhlav dolů z dálničního nadjezdu v Portlandu. Zabil ho náraz o vozovku a střet s osmnáctikolovým nákladním vozem.
Griffithovy Bobbyho smrt úplně zlomila. Mary si zpočátku neuvědomovala souvislost mezi svým jednáním a Bobbyho sebevraždou, a přičítala jeho tragické rozhodnutí zhoubnému životnímu stylu, před kterým se ho snažila ochránit. Přelomovým okamžikem bylo, když jí byly vydány Bobbyho osobní věci a s nimi i deník, který si vedl v Portlandu. Strávila hodiny a dny tím, že byla zavřená v Bobbyho chlapecké skrýši na půdě a tam ho stránku po stránce pročítala. Až tehdy pochopila, že svému synovi nepomáhala, ale ubližovala mu. Uvědomila si, jak se cítil osamělý, bezcenný a nemilovaný, a že to, co potřeboval, nebyla pomoc, ale láska a přijetí.
Snažila jsem se ho napravit, protože jsem věřila, že je nemocný. Uzdravit přitom nepotřeboval můj Bobby, ale moje víra.
Bobbyho smrt Mary změnila. Když jí došlo, jak velký díl zodpovědnosti nese na jeho smrti, ochromily jí výčitky, se kterými jí nedokázal pomoct sebelepší pastor. Pokoušela se vyrovnat se s nimi sama - setkávala se s rodiči homosexuálních dětí, studovala Bibli z jiného úhlu pohledu a kladla církvi otázky, na které nedostávala odpovědi. Postupem času jí došlo, že její dřívější víra nebyla založena na lásce, ale na strachu, který stál jejího syna život. Zapojila se do chodu organizací, které v 80. letech bojovaly za práva sexuálních menšin, a brzy se stala jednou z vůdčích postav amerického LGBT hnutí. Zemřela v únoru 2020 ve věku 85 let. Až do konce svého života nepřestala bojovat za to, aby žádné z dětí nestihl tragický osud jejího vlastního syna.
Než při bohoslužbě řeknete „Amen“, zamyslete se a pamatujte: vaše dítě vás poslouchá.
Životní příběh Bobbyho a jeho matky byl roku 1995 zpracován v knize Leroye F. Aaronse „Prayers for Bobby: A Mother's Coming to Terms with the Suicide of Her Gay Son“. Na jejím podkladě byl natočen a roku 2009 do kin uveden film Prayers for Bobby (Modlitby pro Bobbyho) s Ryanem Kelleym v hlavní roli. Herečka Sigourney Weaver, která ve filmu ztvárnila Bobbyho matku Mary, uvedla, že tato role byla emociálně nejnáročnější v jejím životě.
ZDROJE:
Kors, Joshua: „The Times of Bobby Griffith“ (duben 1995). joshuakors.com. Čteno 14.12.2025
Ring, Trudy: „Mary Griffith, Who Lost Her Gay Son to Suicide, Has Died“ (13.2.2020). advocate.com. Čteno 13.12.2025
Tamaro, Emmanuel: „What really happened to Bobby Griffith? The tragic story“ (7.12.2022). tuco.co.ke. Čteno 13.12.2025
„Mary Griffith, Champion of LGBTQ rights, has passed away“ (13.2.202). pflag.org. Čteno 14.12.2025
