Tadá, nevyhynul jsem! Nejmenší had na Zemi je mrňavý jako červ. Vědcům motal hlavy desítky let

Hadi patří k nejobávanějším tvorům na Zemi. Přesto, že většina druhů je lidem zcela neškodná, ze setkání s těmito ušlechtilými plazy sdílíme hrůzu napříč kontinenty. Spousta z nás považuje hady za agresivní, zákeřné a krvelačné bestie - a množství hororových a mytologických příběhů, které jsme si sami vytvořili, jejich pověsti zrovna neprospívá. Stejně, jako nám strach pokřivil představy o hadí nátuře, umí si naše mysl zveličit i jejich vzhled. Mimo hadů úctyhodných rozměrů se mezi námi plazí i mnohem menší hádci, někteří z nich tak malincí, že bychom je při setkání tváří v tvář jen stěží odlišili od žížaly. Žebříčku nejmenších hadů světa dlouho kraloval Ramphotyphlops braminus (slepák květinový) původem z Afriky, který může dorůst délky až 16 centimetrů, pak ho ale předstihl jeho blízký příbuzný původem z východního Karibiku.

Během krátké doby, co tušíme o jeho existenci, stihlo toto drobounké stvoření své objevitele už několikrát pořádně vyvést z míry. Až donedávna se mělo za to, že had jeho velikosti vůbec nemůže existovat. Tetracheilostoma carlae (pro absenci českého pojmenování známý i u nás pod alternativním anglickým názvem Barbados threadsnake) totiž dorůstá délky přibližně 10 centimetrů, což je spodní hranice toho, jak velký by měl podle herpetologů had po vylíhnutí, aby byl schopen si sám obstarat potravu. Je tenký jako špageta a kratší než běžné plnící pero, má černohnědou barvu a hlavu opticky neoddělenou od těla, na první pohled proto více než hada připomíná červa.

Fakt, že velice dlouho unikal lidské pozornosti, přiřkl hádkovi smělé přízvisko nepolapitelný. Tetracheilostoma carlae byl ve volné přírodě poprvé pozorován roku 1889, na bližší prozkoumání si ale musel ještě skoro 120 let počkat. Až na počátku třetího tisíciletí se britský herpetolog Stephen Blair Hedges pustil do objevování dosud málo známého živočicha, o kterém mezi obyvateli jeho domoviny na karibském ostrově Barbados kolovaly různé zkazky, až roku 2008 konečně hada identifikoval jako samostatný druh. K výzkumu mu posloužil jedinec, kterého našel se svým týmem pod kamenem v barbadoském lese. Na rozdíl od svých předchůdců ho také správně zařadil, a to do čeledi leptoyphlopidae (slepákovití), která zahrnuje různorodou skupinu primitivních slepých hadů z tropických oblastí Afriky, Asie, Jižní Ameriky a Austrálie, a pojmenoval ho, velice romanticky, po své ženě Carle Ann Hess (která patřila, aby té romantiky nebylo málo, mezi členy jeho výzkumného týmu).

Jak už název napovídá, tetracheilostoma carlae patří do skupiny tzv. „slepých hadů“. Slepí hadi jsou fascinující plazi, které podle specifické stavby těla mnozí herpetologové považují za vývojově nejstarší hady na světě. Kromě zástupců čeledi leptotyphlopidae v současnosti známe ještě tři další čeledi (všechny obývají rovníkové oblasti), toto číslo ale pravděpodobně není konečné. Slepí hadi jsou nenápadní a zcela neškodní, nemají jedové žlázy ani zuby. Mají sice oči, ty jsou ale velmi malé a překryté šupinkami, takže umožňují rozlišovat pouze světlo a tmu. Bohatě jim to stačí k orientaci v půdě nebo kořenech stromů a rostlin, odkud hravě najdou cestičku ven. Z ekologického hlediska jsou hadi velmi významní, fungují totiž jako přirozené regulátory termitů a mravenců (nic moc většího pochopitelně nezvládnout ulovit ani pozřít). Okem sotva viditelná šupinka pokrývá i čenich, při vyšetření pod mikroskopem je znatelná světle oranžová linie, která prosvítá pod jinak hladce hnědým tělem. Tetracheilostoma carlae patří mezi vejcorodé hady, přičemž klade vždy pouze jedno (poměrem k tělu docela masivní) vejce. Na rozdíl od větších hadů, jejichž mláďata jsou poměrem k dospělcům velmi malá, mláďata tohoto druhu po vylíhnutí dosahují až poloviny délky svých rodičů.

V červenci 2025 vědci zajásali nad zprávou, že byl po téměř 20 letech objeven další zástupce tohoto miniaturního barbadoského hada. Předtím se mělo za to, že druh v mezidobí od roku 2008 vyhynul - dokonce se ocitl na celosvětovém seznamu 4800 druhů živočichů, rostlin a hub, které lidstvo nenávratně ztratilo. Radost z objevu ale střídají závany skepse: vzhledem k tomu, že had je endemit (přirozeně se vyskytuje pouze na jednom konkrétním území), je jeho další existence odkázaná na stabilitu barbadoského ekosystému. Během posledních 500 let přitom ostrov přišel v důsledku zemědělské činnosti o 98% svých původních lesů. Pro přežití druhu není výhodná ani přirozeně nízká reprodukce (kladení pouze jednoho vejce je u hadů spíše ojedinělé) a nedostatek partnerů k páření. Další osud těchto fascinujících plazů proto zůstává nejistý.

Dunham, Will: „World's smallest snake is as thin as spaghetti“ (3.8.2008). Reuters.com. Čteno 25.7.2025

Kaneko, Taro: „World’s smallest snake rediscovered in Barbados 20 years after last sighting“ (24.7.2025). The Guardian. Čteno 25.7.2025

Kuta, Sarah: „Scientists Feared the World’s Smallest Snake Had Gone Extinct. They Just Found It Again“ (24.7.2025). smithsonianmag.com. Čteno 25.7.2025

„World's smallest-known snake found under rocks in Barbados after nearly 20 years“ (23.7.2025). CBS News. Čteno 25.7.2025