Tragický pád W. J. Sidise: zázračného chlapce s IQ 275, který odmítl být nejchytřejší na světě

Většina průměrných dětí je ráda, když v batolecím věku zvládnou konverzovat ve svém rodném jazyce. Malý Billy sotva odrostl plenkám, když mu jeho mateřská angličtina přestala stačit, a do tří let se sám naučil mluvit plynně latinsky. Když mu bylo šest, do svého jazykového repertoáru přidal hebrejštinu, francouzštinu, němčinu, ruštinu, arménštinu a turečtinu. V sedmi už mu existující jazyky připadaly fádní, a tak si vymyslel jeden vlastní a rovnou o něm napsal i knihu. Umělý jazyk vendergood sice nikdy nepřekročil hranice experimentu, stal se ale jedním z důkazů toho, že William James Sadis byl génius už jako docela malý chlapec.

William měl po kom mít pod čepicí. Narodil se roku 1898 v americkém Bostonu do rodiny Sarah a Borise Sidise, židovských imigrantů, kteří uprchli z carského Ruska před politickým a antisemitským pronásledováním. Prostředí, ve kterém William vyrůstal, bylo intelektuálně velmi podnětné. Jeho rodiče byli vzdělaní, ambiciózní a navíc polygloti - hovořili plynně více než třemi jazyky, které během dne aktivně střídali. Otec Boris byl uznávaný psychiatr, specialista na hypnózu a průkopník v rodícím se odvětví abnormální psychologie (dnes psychopatologie), matka Sarah vystudovala medicínu a stala se jednou z vůbec prvních žen, které získaly ve Spojených státech titul ze všeobecného lékařství. Oba byli hluboce oddáni myšlenkám raného a intenzivního vzdělávání, kterému zasvětili prakticky celý svůj život. Pravidelně publikovali články ve vědeckých časopisech, podporovali reformy ve školství a usilovali o jeho zpřístupnění široké mase dětí. O co těžší a přízemnější měli Boris a Sarah dětství, o to více pak jako dospělí tíhli k péči o svou mysl. Z celého srdce věřili, že v každé lidské bytosti musí být co nejdříve zažehnuta touha po poznání, a byli přesvědčeni, že z každého dítěte lze správně zvolenými metodami vychovat génia.

Když přišel na svět jejich vytoužený syn, rozhodli se manželé Sidisovi uvést svoje teorie do praxe. Malému Williamovi, kterého pojmenovali na počest svého přítele filosofa Williama Jamese, chtěli dopřát ty nejdokonalejší podmínky k tomu, aby se mohl učit a rozvíjet svůj potenciál. Sarah, která se původně chtěla věnovat akademické dráze, pověsila svou rozvíjející se kariéru na hřebík a plně se oddala Williamově výchově. Už jako kojenci mu před spaním místo pohádek četla řecké mýty, mluvila na něj hladkou spisovnou hebrejštinou a místo hraček utrácela hromady peněz za knihy, mapy a jiné výukové materiály. Boris nezůstával pozadu: s pětiletým kloučkem rozebíral lékařské kazuistiky, zval ho k různojazyčným debatám se svými přáteli filosofy a konzultoval s ním své příspěvky do odborných publikací. Zatímco jiní otcové dbali na to, aby z jejich synů vyrostli zdraví a fyzicky schopní dospělí muži, Boris vědomě upozadil všechny fyzické aktivity, aby se William mohl soustředit na svůj intelekt.

Když Sidisovi u svého syna poprvé zaznamenali známky velkého nadání, nepřekvapilo je to. William uměl v roce číst, v 18 měsících předčítal otci z novin a ve dvou letech sám psal na jeho psacím stroji. Ve čtyřech letech si četl Platona v originále a v šesti si do první třídy nesl pod paží svazek Shakespearových veršů. Byl překvapený, že jeho spolužáci jeho lásku k náročné poezii nesdílejí, nemusel si s nimi ale dělat těžkou hlavu dlouho: základní školu dokončil s vyznamenáním za sedm měsíců a hned poté se vrhl na psaní první ze svých mnoha knih. Do roku 1906, kdy mu bylo osm, napsal celkem čtyři ucelené monografie. Když pak odmítl dále docházet do běžné školy, protože na něj byla „příliš hloupá“, rodiče podali devítiletému Williamovi přihlášku na univerzitu v Harvardu, kde Boris působil jako profesor psychiatrie. Přijímací výbor byl udiven Williamovými znalostmi, ale nakonec se rozhodli ho odmítnout jako emocionálně a sociálně příliš nezralého. O dva roky později se William o studium ucházel znovu a tentokrát už byl přijat. Získal status „speciálního studenta“ a stal se tak nejmladším člověkem, který kdy školu navštěvoval. Ještě téhož roku na Harvardu sám přednášel: jeho přednášku o čtyřrozměrném prostoru si vyslechlo a s obdivem komentovalo několik desítek dospělých matematiků.

V době Williamovy největší slávy ještě neexistovaly standardizované nástroje pro měření inteligenčního kvocientu. Kdyby už existovaly, podle moderních kritérií by se William nacházel někde kolem hodnoty 275, což je nejvíc, kolik kdy bylo u člověka naměřeno. Boris a Sarah považovali Williamův intelekt za důkaz, že jejich výchovné postupy neselhaly. Jejich syn přitahoval pozornost tisku i akademiků napříč celým světem. Hovořilo se o něm jako o zázračném dítěti, o matematickém a lingvistickém géniovi a o jednom z největších talentů, které kdy chodily po této zemi. Byly doby, kdy si možná jen William uvědomoval, jak draze byly tyto úspěchy vykoupeny.

Pro Williama bylo jeho dětství noční můra. Rodiče k němu odmalička přistupovali jako k malému dospělému a upřeli mu téměř všechny radosti dětského života. Nevlastnil žádné hračky, nikdy mu nikdo nečetl dětské knihy, neměl přátele svého věku a nezažil normální rodinné vztahy. Nikdo ho nemazlil, nelaskal, nehrál si s ním ani mu nezpíval ukolébavky. Vyrůstal v izolaci mimo reálný svět a každou vteřinu jeho bdělého dne vyplňovalo učení. Později sám William vycítil, co všímaví kolegové jeho otce vytušili už dávno: že jeho výchova je ve skutečnosti psychologický experiment, který ho až do konce jeho života nenávratně poškodil.

Už na Harvard William nastupoval s velkým handicapem. Mimo učebny v podstatě nebyl schopný běžného fungování - byl mimořádně plachý, stydlivý a sociálně neobratný. Nedokázal mluvit s lidmi, neměl žádné přátele a naopak si svými neomalenými řečmi nadělal řadu nepřátel.

„Nevidím, že byste zrovna vy něčím přispěl k debatě,“ odpověděl během jedné ze svých přednášek na Harvardu váženému profesorovi, který mu položil doplňující otázku k tématu. Starší spolužáci ho zesměšňovali a dobírali si ho, u učitelů byl oblíbený jako zdroj vědění, ale jako osobu ho ani oni neměli příliš v lásce. Když v šestnácti letech končil studium na Harvardu s magna cum laude (vyznamenání udílené za vynikající studijní výsledky), všem se ulevilo. Všem - kromě Williama.

Celý svět najednou od Williama očekával velké věci. Akademici i laická veřejnost s napětím očekávali, na jaký vědní obor se vrhne a s jakým přelomovým objevem přijde jako první. William byl přitom mimo školu ztracenější než kdy dříve a nic z toho nechtěl. Mediální pozornost mu nedělala dobře, cítil se jako pod drobnohledem a nevěděl, jak má tomu humbuku uniknout. Začal trpět úzkostmi a depresemi a nebyl daleko od zhroucení. V touze se někam ukrýt přijal roku 1915 nabídku na pozici odborného asistenta na katedře matematiky v Rice Institute v Houstonu. Nedávná minulost se ale opakovala a William, jehož všichni studenti byli podstatně starší než on, se stal terčem nemístných vtípků. Přesídlil zpátky na Harvard a ponořil se do studia práv. Chvíli byl spokojený, protože práva považoval za intelektuálně velmi podnětný obor, pak ale přišel rok 1917 a s ním i vstup Spojených států do první světové války. Pod vlivem svých rodičů, kteří byli socialisté a pacifisté, se i on sám zapojil do protiválečných aktivit. Militarismus a nacionalismus byly hodnoty neslučitelného s jeho humanistickým a internacionálním přesvědčením a nakonec dal přednost politickým aktivitám před studiem. Právnickou fakultu opustil, aniž by z ní stihl získat titul.

Roku 1919 se William zúčastnil prvomájové demonstrace za práva dělníků. Akce, kterou organizovaly socialistické a anarchistické skupiny, měla být původně pokojným protestem proti pronásledování v rámci Rudé paniky, demonstranti ale neměli potřebná povolení a napětí mezi nimi a policií vyvrcholilo v potyčku. William se ocitl na seznamu výtržníků, byl zatčen a podle zákona o vzpouře odsouzen k 18 měsícům ve vězení. Proces se stal mediální senzací - noviny si smlsly na příběhu matematického génia, který se před jejich očima proměnil v privilegovaného rudého kriminálníka. Mnozí považovali trest za příliš přísný vzhledem k mladíkově neposkvrněné minulosti a nenásilné povaze jeho skutku (William sám nikoho nezranil). Borisovi Sidisovi se nakonec podařilo vyjednat propuštění svého syna pod podmínkou, že stráví rok pod jeho dohledem v sanatoriu v New Hampshire a poté ještě rok v kalifornském exilu. Pro Williama to byl poslední hřebíček do rakve jeho ideálů.

Nespravedlivý proces hluboce otřásl Williamovou důvěrou v instituce. Zahořkl vůči soudům, policii i jakémukoliv akademickému prostředí. Po návratu z východního pobřeží toužil po jediném: nebýt nejchytřejším člověkem na světě. Přál si zmizet někam do ústraní, dělat si svoje a ničím a nijak nevybočovat. Muž, který si kdysi užíval akademické debaty, zoufale bažil po vědění a mohl dělat, cokoliv si zamanul, se teď vzdal své akademické kariéry a hledal si obyčejnou práci pod svou kvalifikaci. Po zbytek života se živil jako kancelářský asistent, skladník, řadový účetní nebo poslíček. Záměrně přitom skrýval svou inteligenci a jediný průchod jí dal, když psal odborné publikace pod nejrůznějšími pseudonymy. Do dnešního dne neznáme přesný rozsah jeho díla, protože k žádnému z nich se sám nepřihlásil.

William James Sidis zemřel mozkovou příhodu 17. července 1944. Mohl se stát tím nejúspěšnějším člověkem, který kdy chodil po naší planetě, místo toho jeho jméno zná jen málokdo. Pro jedny je jeho příběh plný vzestupů a pádů dodnes symbolem neúspěchu a fatálního selhání, pro druhé zase brilantním příkladem toho, že distancovat se od svého génia je to nejvíc, co pro něj můžete udělat.

Sarah a Boris Sidisovi dožili pod palbou veřejného opovržení. Laická i odborná veřejnost je obviňovala, že „zničili své dítě“, oba se stáhli z akademické sféry a ani jeden z nich už svou kariéru neobnovil. Roku 1908 se jim narodila dcera Helena. Poté, co se jejich starší syn poprvé zhroutil, od její „intelektuální výchovy“ upustili.

ZDROJE:

Brahambhatt, Rupendra: „The Rise and Fall of William James Sidis: From the Smartest Man Alive to a Social Reject“ (15.10.2025). interestingengineering.com. Čteno 30.12.2025

Donovan, J.: „Meet William James Sidis, Smartest Man to Ever Live.“ (24.9.2024). history.howstuffworks.com. Čteno 30.12.2025

„Meet William James Sidis: The Smartest Guy Ever?“ (23.1.2011). nrp.org. Čteno 30.12.2025

„SIDIS, A ‚WONDER‘ IN BOYHOOD, DIES“ (18.6.1944). The New York Times (archiv). Čteno 31.12.2025