Článek
Když Bobby Shafran nastoupil roku 1980 na vysokou školu, spolužáci ho přivítali, jako by tam chodil už léta. Chlapci ho objímali a plácali po zádech, dívky ho líbaly na obě tváře a ptaly se, jaké měl léto.
Bobby byl zmatený - doufal v dobrý začátek, ale že takto pozitivně zapůsobí hned první den, ho nenapadlo ani ve snu. Když pak zjistil, že ho všichni oslovují cizím jménem, nejistým hlasem vysvětloval, že jde o omyl, protože je tady dnes poprvé.
„Tak to máš asi někde ztracené dvojče,“ uchechtl se kdosi a v davu to zašumělo. Bobby se nesmál - a nesmál se ani Eddy Galland, který se takto seznámil se svým o minutu mladším bratrem.
Ne, tohle není úvodní scéna z nějakého béčkového filmu. Tohle se skutečně stalo. Příběh o náhodném znovushledání bratrů, kteří nevěděli o své vzájemné existenci až do okamžiku, kdy se potkali na stejné škole, se rychle rozkřikl a překročil hranice univerzitního kampusu. Bobby a Eddy se dokonce dostali až do novin, když deník Newdays v levém rohu titulní strany otiskl fotografii dvou mladíků s širokými úsměvy a nápadnou kšticí kučeravých vlasů. Jejich podoba byla nezaměnitelná - a tak se o svých dvou bratrech, kteří jako by mu z oka vypadli, dozvěděl i David Kellman. Když zavolal do redakce a sdělil, že je nejspíš trojčetem Bobbyho a Eddyho, z humorné historky se stala celostátní senzace.
Geny, nebo výchova?
Mohlo by to znít jako pohádka. Tři pokrevní bratři rozdělení krátce po svém narození se na kraji dospělosti znovu našli, aby mohli životem kráčet bok po boku. Ti, kteří nevěřili na pohádky, si stáli za tím, že tohle musí být osud. Při pohledu do rozesmátých obličejů tří mladých mužů by nikoho nenapadlo, jak temný příběh se odehrává na pozadí dojemného příběhu o šťastném shledání.
Bobby, Eddy a David se narodili 12. července 1961 v New Yorku. Jejich biologická matka byla příliš mladá na to, aby se odhodlala pečovat o tři novorozence, a tak děti hned po porodu odevzdala k adopci. Všichni chlapci se do svých nových rodin dostali už jako miminka. Bobbyho (Roberta) osvojili bohatí židovští manželé z newyorského předměstí, Eddyho (Edwarda) přijal konzervativní manželský pár střední třídy a David vyrůstal v živé a hlučné dělnické rodině.
Toto rozdělení nebyla náhoda. Hned po porodu se trojčat ujala prestižní agentura Louise Wise Services, s jejíž pomocí měly děti co nejdříve najít nový domov. Mezi odborníky, kteří dohlíželi nad adopcemi zprostředkovanými touto agenturou, byli i psychiatři Peter Neubauer a Viola Bernard. Oba lékaři tou dobou prováděli tajnou dlouhodobou studii, která zkoumala, jestli má na vývoj lidské osobnosti větší vliv genetika, nebo výchova (tzv. nature vs. nurture dilema). Jednovaječní (identičtí) sourozenci sdílejí stejnou genetickou výbavu a tím pádem u nich lze nejobjektivněji porovnávat jejich vývoj v odlišných podmínkách, identická trojčata tak byla pro studii tím nejdokonalejším výzkumným vzorkem. Když se Neubauer a Bernard dozvěděli o opuštěných trojčatech, věděli, že jde o příležitost, která se nemusí opakovat. Pravděpodobnost přirozeného početí jednovaječných trojčat je jenom 1:200 000 000, a šance, že by některá z nich byla opět dána k adopci přes Louise Wise Services, se blížila nule. Ve spolupráci s agenturou lékaři zařídili, aby byly děti rozděleny a každé z nich bylo umístěno do rodiny s diametrálně odlišným zázemím, výchovou i přístupem k životu. Separovat sourozence z vícečetných těhotenství přitom nebylo vůbec běžné, adoptivním rodičům proto agentura skutečnost, že jejich synové pocházejí z vícečetného těhotenství, zamlčela. Žádné jiné než socioekonomické okolnosti nehrály při výběru rodin roli. O tom, že se s přijetím dětí stávají součástí kontroverzního experimentu, neměli adoptivní rodiče ani ponětí.
Celých devatenáct let výzkumníci všechny tři rodiny pravidelně navštěvovali pod záminkou „inspekce osvojitelů“. Tvrdili, že jde o standardní součást adopčního procesu a že ke svým návštěvám nepotřebují žádný informovaný souhlas. Oběma lékařům navíc udělila záštitu Židovská nemocnice na Long Islandu, což zejména Shafranovy a Gallandovy ujistilo, že se nemají čeho obávat. Neubauer a Bernard chlapce hodiny vkuse pozorovali při hře, pořizovali detailní fotografické a videozáznamy z jejich každodenního života, podrobovali je nejrůznějším testům (včetně testu IQ nebo osobnostním testům) a psali podrobné zprávy o jejich vývoji. Výsledky pak porovnávali s výsledky jejich sourozenců. Závěry výzkumu nebyly nikdy zveřejněny, je ale pravděpodobné, že Neubauer a Bernard dospěli k podobnému zjištění, jako většina svých současníků: genetika položí osobnosti základ, její vývoj je ale zásadně formován výchovou a vztahy - zejména těmi, které byly vytvořeny v prvních tisících dnech života. Je paradoxní, že právě kvůli těmto dvěma lékařům Bobby, Eddy a David o svých prvních tisíc dnů přišli.
Nejšťastnější období života
Když se tři bratři poprvé po devatenácti letech setkali tváří v tvář, rychle si všimli, kolik toho mají společného. Během několika dní k sobě přilnuli tak, jako by je nedělily ty dvě desítky let ticha a odloučení. Zjistili, že kromě fyzické podobnosti (byli si podobní takřka k nerozeznání) mají podobné zájmy, jí rádi stejná jídla, používají podobná gesta a podobně reagují na stres. Všichni tři kouřili cigarety Marlboro, sledovali stejné sporty a obdivovali stejný typ žen. David a Bobby dokonce sdíleli stejnou oční vadu - amblyopii, při které mozek a oko nefungují synchronizovaně a oko tím „leniví“. Léčbu v dětství ale podstoupil jenom David a vyhnul se tak potížím se zrakem, které jeho bratra sužovaly celý život.
Bratrům se převrátil život vzhůru nohama. Jakoby každý z nich objevil dva ztracené dílky, které doplnily jejich skutečné já. Trávili spolu prakticky veškerý volný čas, ve kterém mluvili, smáli se a chovali jako jeden člověk. Pohledem zpět toto období svorně označovali za to nejšťastnější ve svém životě a aby svému štěstí vyšli naproti, začali spolu bydlet a otevřeli si společný podnik - malou restauraci. O jejich příběh navíc projevovala velký zájem veřejnost a bratři se stali na několik let terčem intenzivní pozornosti médií. Objevovali se v tištěných novinách i v televizních pořadech, natáčeli s nimi rozhovory a zvali je do talk show. Zahráli si dokonce malou roli ve filmu Desperately Seeking Susan (1985) po boku popové zpěvačky Madonny, kterou všichni tři milovali.
Nic ale netrvá věčně. Když prvotní nadšení pominulo, kromě podobností se do vztahu tří bratrů začaly propisovat i jejich odlišnosti. Už při prvních potížích se projevilo, že vyrostli každý úplně jinak a měli zásadně odlišné povahy. Bobby pocházel z velmi zámožné, extravagantní rodiny, která ho rozmazlovala, a byl po jejich vzoru sebevědomý, extrovertní a dominantní. Eddy vyrůstal s rodiči z pracující střední třídy obklopen láskou, jasným řádem a pravidly, a dospěl v klidného, citlivého introverta. David se ze všech bratrů držel nejvíce při zemi, byl pragmatický, praktický a sociálně laděný. Každý z nich navíc snášel jinak mediální tlak i vypětí, které plynulo ze společného soužití a podnikání. Když pak vyšly najevo temné okolnosti jejich adopce, jejich vztah se začal bortit jako domeček z karet.
Pohádka se nekonala
Zjištění, že jejich oddělení v kojeneckém věku bylo zcela záměrné, bratry zdrtilo. Cítili vztek, zklamání a obrovský smutek, na který zůstali úplně sami. Nedokázali pochopit, čím právě oni si vysloužili takový úděl - a proč z tak chladnokrevného důvodu. Nepřidal jim ani fakt, že jim agentura Louise Wise Services odmítla sdělit všechny informace o jejich biologické matce. Dozvěděli se jen to, že byla mladá a psychicky nemocná, což jen podnítilo jejich zlost na nefunkční systém. Svůj hněv na svět obraceli proti sobě vzájemně a jejich pouto ochladlo, až se postupem času přestali vídat úplně.
Tyto osudové zvraty nejhůře snášel citlivý Eddy. Pohádka se nekonala: v roce 1995, krátce poté, co se rozešel s bratry, nevydržel dlouhodobé vypětí a spáchal sebevraždu. Pro Davida a Bobbyho to byl neskutečný šok. Nemohli uvěřit tomu, že se po 19 letech šťastně shledali, jen aby je to pak všechny zničilo. Bobby se stáhl do ústraní a marně se snažil vrátit k normálnímu životu, zatímco David se stal jedním z nejzarytějších odpůrců výzkumu, který je oba připravil o bratra.
Dnes už víme, že experiment, kterého se stali Bobby, Eddy a David nechtěnými účastníky, odporoval základním etickým pravidlům výzkumné práce. Doktor Neubauer si už ve své době dobře uvědomoval, že etické hranice jeho oboru se posouvají v jeho neprospěch a že se veřejné mínění může jednou otočit proti němu. Strach ze zostuzení byl jedním z důvodů, proč se rozhodl výsledky své rozsáhlé studie nepublikovat. Po roce 1980 nechal veškeré záznamy uzavřít na univerzitě Yale a opatřil je pečetí, která bude moct být prolomena až roku 2065. Na veřejnost proniklo jen asi 10 000 hojně cenzurovaných stran, z nichž vyplynulo, že Bobby, Eddy a David nebyli jediní. Kromě nich nechal Neubauer rozdělit ještě několik dalších párů dvojčat a, navzdory statistické pravděpodobnosti, i jedna další trojčata. Někteří z nich se dodnes soudí o zveřejnění všech záznamů. Část z účastníků studie ale pravděpodobně dodnes netuší, že pocházeli z dvojčat.
ZDROJE:
France, Louise: „Separated at birth“ (2.12.2007). The Guardian. Čteno 9.1.2025
Kaufman, Amy: „The surreal, sad story behind the acclaimed new doc ‘Three Identical Strangers’“ (1.7.2018). latimes.com. Čteno 8.1.2025
Nevins, Jake: „Three Identical Strangers: the bizarre tale of triplets separated at birth“ (28.6.2018). theguardian.com. Čteno 8.1.2025
Ryan, Patrick: „'Three Identical Strangers': How triplets separated at birth became the craziest doc of 2018“. eu.usatoday.com. Čteno 8.1.2025
Simon, Scott: „Separated Triplets Offer A Glimpse Into 'The Wild West Of Psychology'“ (30.6.2018). npr.org. Čteno 8.1.2025
