Článek
Kdysi jsem přímo na ulici byla svědkem bizarní situace. Seděla jsem na lavičce před domem s rozloženými skripty a přímo přede mnou se odehrávala scéna jak z filmu. Po chodníku kráčel svižným krokem vyzáblý mladý muž a za ním se rázně valila statná žena: z kontextu evidentně jeho partnerka, které zapomněl (nebo nechtěl) nechat doma peníze na cigarety. V ruce měla zapalovač a výhružně s ním třásla.
„Hej, ty pitomče,“ volala za mužem, zatímco ten přidával do kroku. „Tak snad se mnou budeš mluvit, ne?“
Muž ji opakovaně prosil, ať ho nechá být. Hlas měl zoufalý, zlomený, takový ten, jak už prostě nemůžete. Zadrhával se. Kdykoliv ho jeho žena doběhla, uhodila ho do ramene nebo ho pevně stiskla za paži a snažila se ho otočit k sobě. Byla opravdu statná - dvojnásobná oproti muži, takže jí nedalo žádnou námahu, aby s ním zacloumala. Jednou mu rukávem trička trhla tak, až upadl na zem. Nepřestávala ho slovně urážet, vulgárními výrazy častovala jeho, jeho matku a jeho psa. Tragický pohled.
Nevím, co této partnerské rozepři předcházelo, ale upřímně - je to úplně jedno. Faktem je, že ta žena svého partnera ponižovala a fyzicky napadala - na ulici, za bílého dne, bez rozpaků a mezi lidmi. Bylo líné jarní dopoledne, všední den, park za domem byl skoro prázdný, ale i tak nás čumilů bylo dost. Nikdo z nás nic neudělal, nikdo nezavolal policii ani nehoukl na tu ženu, ať si dá pohov. Ano, se studem musím přiznat, že ani já ne. I když mě to na vteřinu napadlo, pomyslela jsem si vzápětí, jak by se k tomu stavěl ten muž, a nechala jsem to plavat. Prostě jsme s ostatními mlčky sledovali, jak ho dotyčná došťouchala až k domovním dveřím, za kterými potom oba zmizeli.
Sdílela jsem tento zážitek, který mi dlouho nedal spát, o pár měsíců později na vysokoškolské přednášce z psychologie. Probírali jsme zrovna toxické vzorce ve vztazích, všechny ty vařené žáby a důvody, proč z násilného vztahu nejde jen tak jednoduše odejít. Když jsem tu situaci líčila, v posluchárně se pár lidí spontánně uchechtlo. Popis toho, jak ženská od rány tluče za bílého dne na ulici svého partnera věchejtka, je přiměl k úsměvu. Jsem si jistá, že kdybych vyprávěla, jak nějaký hromotluk bije křehkou ženu, nesměje se nikdo, a bylo mi z toho zvláštně u žaludku. Tehdy mi až bolestně došlo, jak moc těmi stereotypními představami o tom, co to znamená být chlap, trpí nejvíce muži sami.
To jsi chlap, když tě týrá žena?
Podívala jsem se na statistiky. Domácí násilí zažila podle průzkumu, který nechala minulý rok zhotovit iniciativa Pod svícnem, jedna třetina žen a jedna desetina mužů. Mužů je sice mezi oběťmi menšina, ale není jich vůbec málo. Nedají se nad tím ani přivřít oči, natož dělat, že neexistují. Nejčastějšími pachateli násilí na mužích bývají jejich rodiče, v těsném závěsu za nimi jsou pak partnerky - tvoří celou jednu třetinu pachatelů. Zatímco ženy jako oběti častěji zažívají fyzické násilí, jako pachatelky bývají rafinovanější: používají metody psychického nátlaku, emocionální vydírání (často i přes děti), častěji muže ponižují v sexuální nebo ekonomické oblasti. Žádná z těchto forem násilí nezanechává fyzické stopy, velmi těžko se proto prokazují.
Stejně jako u žen, i u mužských obětí si asi třetina populace myslí, že si za to, že je jim ubližováno, můžou tak trochu sami. U mužů je tento victim blaming ještě bolestnější o to, že útočí na jejich mužství. To jsi jako chlap, že tě ženská týrá? To si to jako necháš líbit?
K napsání tohoto textu mě inspirovala jedna diskuse na sociální síti. Muž se v ní svěřoval převážně ženskému osazenstvu diskusní skupiny s peripetiemi svého vztahu, ve kterém se jeho partnerka chová dost násilně. Podle popisu nejde jen po povrchu, ale je to agresorka jak vyšitá: svým mužem manipuluje, brání mu v kontaktu s přáteli, o které všechny postupně přišel, vydírá ho výhružkami sebevraždou a vrhá po něm velkými, těžkými předměty. Že si takový nešťastník musel získat sympatie davu a obdržel spoustu dobrých rad, kam se obrátit a co dělat, když chce z toxického vztahu odejít? Chyba lávky. Může si za to totiž sám. Určitě ji něčím vytočil, nedával jí dostatek lásky, neříkal jí, že ji miluje. Určitě málo pomáhal v domácnosti a vydělával málo peněz. Kdo ví, jestli jí i nezahýbal. Ženská přece potřebuje cítit lásku: když se takhle chová, určitě ji, chudinku, miloval málo. Sobec jeden. Četla jsem tu diskusi jako opařená, s pocitem, že jsem se mentálně vrátila někam do předminulého století, s obrovskou vlnou viny a lítosti vůči tomu muži, který má doma peklo a asi už nevěděl kudy kam, když se odhodlal se svěřit.
Ženské oběti domácího nebo sexuálního násilí to mají těžké: často jim nikdo nevěří prostě proto, protože jsou to ženy. Muži jsou na tom ale snad ještě hůř. Nejen, že část populace odmítá vůbec registrovat, že se muž ve vztahu se ženou může stát obětí domácího násilí ("Však jí vrazí jednu zpátky, ne?"), ale jeho pozice, když se rozhodne svou situaci řešit, je ještě horší. Myslím na toho chudáka, kterého tehdy v parku silnou rukou mlátila jeho tělnatá partnerka. Představila jsem si, jak by se na něj díval policista, který by dělal zápis. Myslím i na toho muže z diskuse, který už možná o pomoc nepožádá nikdy. Když jde o domácí násilí, jsme jako společnost děsivě genderově korektní: muž či žena, je to vlastně jedno. Oběti to prostě umíme osladit vždycky.
ZDROJE:
Juna, Petr: Desetina, o které se moc nemluví. Domácímu násilí čelí i muži (1.6.2023). Seznam Zprávy. Čteno 6.2.2024
Perdoch, Jaroslav: Terčem domácího násilí jsou i muži. Obětem pomůže tajné gesto (13.2.2023). Deník.cz. Čteno 6.2.2024
