Isabel Sarli: ikona sexu a kýče si podmanila Argentinu. Kultovní nahou scénu na ní vymámili podvodem

Raná kinematografie s nahotou šetřila. V době, kdy vznikaly první hrané filmy, byla kritéria morálky nastavená úplně jinde, než jak to známe dnes. Odhalená záda, rameno nebo laškovně vystrčený kotník - to bylo maximum, co si mainstreamoví tvůrci dovolili ukázat z nahého ženského těla. Tehdy si ještě málokdo uvědomoval, jakou moc má filmové plátno a co všechno na něm lze bez ostychu ukázat. Scény, které bychom v kontextu doby mohli označit za erotické, se proto čile a v podstatě bez zábran natáčely mimo hlavní proud, zejména ve Francii, která byla na počátku minulého století průkopníkem pikantního filmu. Ve 20. letech se ale úřady vzpamatovaly a tvrdá ruka cenzora dopadla i na zemi lásky a rozkoše. Hanbaté scény na několik dalších desítek let zmizely ze záběrů a čekaly na svou příležitost, která přišla s rozvolněním morálky v polovině století.

Je až paradoxní, že jedna z nejvýraznějších sexuálních ikon 20. století se nezrodila ani ve frivolní Paříži, ani ve skandály zmítaném Hollywoodu, ale v Argentině - v  sluncem zalité jihoamerické zemi, která se na přelomu 40. a 50. let nacházela v nejhlubší fázi perónismu a ve které měla tradičně stěžejní vliv katolická církev. Sotva se Argentina vzpamatovala z vlády prezidenta Juana Peróna, přišel jiný, vojenský typ diktatury a s ním i masivní represe a útlak cenzury, která stíhala všechny formy umění film nevyjímaje.

V této době a za těchto okolností se zčistajasna objevila ona. Isabel Sarli, sekretářka, modelka a nejnovější objev kontroverzního argentinského režiséra Armanda Bóa.

Isabel Sarli (celým jménem Hilda Isabel Sarli Gorrindo Tito) se narodila 9. července 1929 jako jedna z dcer ve velmi chudé rodině Antonia Gorrinda a Maríi Eleny Sarli. Jako dítě zažila nejen bídu a hlad, ale i tragickou smrt jediného bratra a ztrátu otce, který rodinu opustil, když byly Isabel teprve tři roky. S matkou a ostatními sourozenci se pak přestěhovala do Buenos Aires, kde se naučila těsnopis, psát na stroji a mluvit obstojnou angličtinou - ideální výbava pro práci v administrativě, kterou by jí schválila i její staromódní matka. Coca, jak jí pro její lásku k oblíbenému americkému nápoji matka přezdívala, se proto po škole nechala zaměstnat jako sekretářka v reklamní agentuře. Dařilo se jí a v práci byla oblíbená. Jednoho dne se Isabel naskytla příležitost postavit se před objektiv jako modelka pro grafickou reklamu - a vedla si tak skvěle, že se jí nabídky začaly hrnout ze všech stran.

Dvacetiletá dívka s atraktivními křivkami ve tvaru přesýpacích hodin se záhy stala jednou z nejfotografovanějších modelek v Buenos Aires. Isabel překypovala smyslnou, mladistvou energií, která po desetiletích vlády umírněné elegance zrovna začala přicházet do módy. V porovnání s kráskami hollywoodského typu, které poutaly pozornost křehkými rysy a jemným vystupováním, byla Isabel nápadně živelná. Měla husté tmavé vlasy, plné rty a výrazně ženské tvary. V agentuře pro Isabel vzkřísili starou přezdívku, kterou jí kdysi vymyslela matka, a zanedlouho už jí nikdo neřekl jinak než Coca. Kromě toho, že se své záliby v kolovém nápoji nezbavila ani v dospělosti, lidem její tělo připomínalo tehdy moderní lahev od Coca Coly. Často ji přirovnávali k o pár let starší Francouzce Brigitte Bardot, jen tmavší.

V roce 1955 byla Isabel zvolena Miss Argentina. Při slavnostním ceremoniálu se osobně setkala i s prezidentem Juanem Perónem. Nedlouho poté odjela do Long Beach v Kalifornii, aby tam reprezentovala Argentinu v soutěži Miss Universe. Doprovázela ji matka, se kterou měla Isabel celoživotně velmi úzký vztah. Do závěrečného kola se sice neprobojovala, domů se ale i tak vrátila jako vítězka; na letišti v Buenos Aires ji po návratu vítaly nadšené davy, účast v soutěži navíc zvýšila její mediální prestiž. Tak se stalo, že si mladé modelky všiml argentinský režisér Armando Bó a rozhodl se, že ji obsadí do svého nového filmu.

Armando Bó začal svou hereckou kariéru během zlaté éry argentinského filmu. Na konci 40. let se začal zajímat o to, jak vypadá natáčení z druhé strany, a v 50. letech už působil nejen jako herec a producent, ale také jako scénárista a režisér. Měl pověst kontroverzního tvůrce a většina jeho filmů byla v Argentině zakázána (zejména z toho důvodu, že obsahovaly politicky nekorektní sociální témata), tento zákaz ale o to více podněcoval zájem veřejnosti. Ačkoliv se filmy Armanda Bóa nesměly veřejně promítat, každý je buď viděl, nebo je vidět toužil.

Seznámení s Armandem bylo pro Isabel osudové. O patnáct let starší režisér se stal jejím mentorem, ona zase jeho múzou a hlavním tahákem nově vznikajících filmů. Rozvinulo se mezi nimi velmi hluboký profesionální i osobní vztah, který přerostl až v intenzivní sexuální poměr. To vše i napříč tomu, že v době seznámení s Isabel byl Bó čerstvě ženatý a byl otcem minimálně jednoho dítěte (syna Armanda Bó ml., který se také stal filmařem).

Bó dal Isabel hlavní roli ve svém novém filmu El trueno entre las hojas (Hrom v listí). Snímek byl ještě pikantnější, než na co byli diváci od Bóa zvyklí. Jednalo se o první argentinský film, ve kterém se objevil přímý a necenzurovaný záběr na nahé ženské tělo. V dnes už kultovní scéně se Isabel svléká z šatů a vchází do tůně u řeky Paraná. Isabel, která měla v té době minimum hereckých zkušeností a navíc byla přirozeně velice stydlivá, se zpočátku myšlence, že by se ve filmu měla objevit nahá, usilovně bránila. Bó ji nakonec přesvědčil k podpisu smlouvy s tím, že na sobě bude mít přiléhavé body tělové barvy a její vnady tak zůstanou divákům skryty, svůj slib ale nedodržel. Zlé jazyky tvrdí, že chtěl Isabel tak zoufale vidět nahou, až úbor zkrátka „zapomněl“ doma. Isabel mu uvěřila, když tvrdil, že kamera bude natáčet z velké dálky.

Bóovi a Isabel se podařilo poprvé v historii konfrontovat katolickou Argentinu s provokativní filmovou nahotou. Jejich odvaha se vyplatila a z Isabel se stala doslova přes noc sexuální ikona. Byla první argentinskou herečkou, které se podařilo dostat na obálky časopisů Time, Life a Playboy, a zařadila se mezi hlavní představitelky žánru, který se označuje jako tzv. sexploatační film. Tento žánr je spjatý s přelomem 60. a 70. let a patří do něj zpravidla nezávislé, nízkorozpočtové filmy, jejichž hlavním účelem byla prezentace explicitní, nesexuální nahoty. Takové filmy mají v historii kinematografie své nezastupitelné místo, z dnešního pohledu bychom je ale spíše než za trháky označili za braky. Po boku Armanda se Isabel objevila ještě v dvaceti dalších sexploatačních filmech. Vedle jejího nepopiratelného kouzla a svůdného šarmu přitom poněkud zapadlo, že nebyla jen ikonou sexu, ale také ikonou příšerného filmařského kýče.

Navzdory všeobecnému přesvědčení se Armando a Isabel nikdy nevzali. Jejich vztah trval 25 let a skončil až Armandovou smrtí v roce 1981. Se svou legitimní manželkou se nikdy nerozvedl a zplodil s ní další dvě děti, což mu ale nebránilo, aby s Isabel vychovával její dva adoptované potomky (jeden z nich, syn Martin, dokonce nesl jeho příjmení).

Isabel byla Armandovi celoživotně věrná. Když zemřel, upadla do hluboké skepse a odmítala točit s jakýmkoliv jiným režisérem. Věřila, že jejich osobní i profesionální pouto bylo nenahraditelné. Z filmového i společenského života se stáhla na dalších patnáct let a vrátila se do něj až na sklonku tisíciletí. Odmítla přitom i velmi lákavé nabídky (jako např. na spolupráci s firmou Christian Dior), protože její matka, o kterou pečovala, odmítla opustit Argentinu. Žádným ze svých pozdějších výkonů se už nevyrovnala úspěchu z 60. let, v Argentině je ale její jméno do dnešního dne fenoménem. Isabel Sarli zemřela 25. 6.2019 ve věku 89 let.

ZDROJE:

Bajar, Daniela: „The Impure Goddess: A conversation with Isabel „Coca“ Sarli“ (červenec/srpen 2010). filmcomment.com. Čteno 15.8.2025

Kohn, Eric: „Argentinian Sex Symbol Isabel ‚Coca‘ Sarli Comes to Lincoln Center — On the Big Screen“ (3.8.2010). wsj.com. Čteno 15.8.20w5

Metzger, Richard: „John Waters calls ‚Fuego‘ ‘a hetero film for gay people to marvel at’“ (27.1.2015). dangerousminds.net. Archiv. Čteno 15.8.2025

„Isabel Sarli“. artandpopularculture.com. Čteno 15.8.2025