Článek
Více než třicet let žila Američanka Vera Coking spokojeně ve svém domě na South Columbia Place v Atlantic City. Byl to skromný, trochu ošuntělý dvoupatrový dřevěný dům s obdélníkovým půdorysem a úzkým profilem, jakých v té ulici kdysi stávalo deset v řadě. Z původní zástavby se ale konce tisíciletí dočkal jen on jediný - tichý, staromódní, se zažloutlou omítkou a oprýskanými okenicemi, které v porovnání s luxusními fasádami sousedních budov působily až směšně.
Vera s manželem dům koupili v roce 1961 jako svoje prázdninové sídlo. Zaplatili za něj rovných 20 tisíc dolarů, což bylo tak akorát na lokalitu, která sice neplatila za nejluxusnější, ale i tak měla řadu výhod. Ulice South Columbia Place ležela uprostřed bývalého přímořského centra, které na počátku 20. století sloužilo jako útočiště pro rybáře a námořníky z přístavu. Kdysi to byla pěší zóna plná malých obchůdků, barů a ubytoven, odkud to bylo jen pár kroků k proslulé dřevěné promenádě a co by kamenem dohodil k pobřeží Atlantského oceánu.
Pro Veru byl její letní dům mnohem víc než jen majetek. Byly to její vzpomínky, její mládí, rodina i práce. To ona přesvědčila svého muže, aby ho koupili, a byl to také její nápad, aby se do něj přestěhovali natrvalo a přestavěli ho na skromný penzion. Jako správcová nemovitosti byla Vera svědomitá a precizní a zařídila, že podnik prosperoval i desetiletí po smrti jejího manžela. Za dobu, kdy v něm chytře hospodařila, s domem zároveň i dokonale srostla; prošmejdila v něm každý kout, věděla o všech jeho slabinách a byla pyšná na každou jeho přednost. Dokázala po paměti říct, kde v podkroví je uvolněný trám, na kterém místě protekl strop a která parketa zavrže, když se na ni našlápne. Její dům nebyl nóbl - ale byl to její dům.
Když za Verou v 70. letech přišel bohatý pán a nabídl jí za dům milion dolarů, řekla ne. Když o pár let později dotyčný muž vykoupil všechny adresy okolo a obestavěl ji ocelovými konstrukcemi, pořídila si nové záclonky do oken, aby se na tu hrůzu nemusela dívat. Když pak v 90. letech vytáhl jiný pán z kapsy šek na pár milionů, protože neměl kde zaparkovat své luxusní limuzíny, vysmála se mu. To ještě nevěděla, že ten pán se jmenuje Donald Trump a že pro něj „ne“ není odpověď.
Promenáda v Atlantic City (ilustrace kolem roku 1900)
Kasina v Atlantic City
Na konci 70. let 20. století zažívalo Atlantic City prudký rozmach. Zákonodárci v New Jersey zlegalizovali hazardní hru a město se začalo měnit k nepoznání. Námořníky v přístavu nahradili byznysmeni, rybářské ubytovny a penziony na pobřeží mizely a na jejich místě rostl jeden luxusní hotel za druhým. Horizontu města najednou vévodila monumentální kasina, jejichž věže se tyčily k nebi jako věže svatostánků: vysoké, třpytivé, a tak velkolepé, až se dech tajil úžasem. Město, jehož ulice bývaly nasáklé pachem slanečků a jehož malebné pláže v noci osvětlovaly stovky barevných lampionů, se stalo městem neonových billboardů, dolarových magnátů a instantních zážitků v hernách.
Vera kasina odjakživa nesnášela. Když pak roku 1978 na její dveře zaklepal Bob Guccione, vlivný developer a vydavatel erotického časopisu Penthouse, její antipatie k tomuto novodobému chrámu neřesti ještě narostly. Guccione chtěl Veřin dům koupit, aby ho mohl zbourat a na jeho místě postavit kasino a hotel s názvem Penthouse Boardwalk.
„Neprodám ho ani za milion dolarů,“ řekla Vera a myslela to vážně. Guccione skoupil všechny domy v okolí, nechal je srovnat se zemí a obestavěl Veřin dům tak natěsno, jak mu to územní plány dovolily. Po dvou letech mu ale došly peníze a stavba byla roku 1980 zastavena. Vera šťastná byla i nebyla: hrozba, že by vedle ní vyrostlo kasino, byla pro tento čas sice zažehnána, ocelová kostra nedokončených budov ale obklopovala její domov jako obrovská klec. Pohled na trámy a nosníky výškových budov, které svírají maličký dřevěný hotýlek, se stal místní kuriozitou. Až do roku 1993, kdy byly základy Guccioneho kasin konečně strženy, ale Veru nenapadlo svůj domov opustit.
Promenáda v Atlantic City s kasinem vlevo (2011)
Na počátku 90. let vstoupil do ruletového světa Atlantic City nový hráč. Donald Trump, který už roku 1984 otevřel vedle Veřina domu slavný hotel a kasino Trump Plaza, si o necelých deset let později vzpomněl, že by k němu rád měl i parkoviště. Podařilo se mu přesvědčit majitele několika nemovitostí v okolí, aby mu prodali své domy k demolici, ale nestačilo mu to. Chtěl i dům Very, která ho pochopitelně odmítla. To, že Trumpovi na zisku tohoto pozemku extrémně záleželo, nejlépe ilustruje fakt, že se pokoušel na Veru tlačit osobně. Několikrát ji navštívil přímo v jejím domě, nenuceně s ní konverzoval, přinesl jí květiny i drobné dárky. Jednou se dokonce vytasil i s lístky na koncert Neila Diamonda.
„Já jsem ani nevěděla, kdo to je Neil Diamond,“ okomentovala marnou snahu budoucího prezidenta Vera.
Když Trump zjistil, že měkké metody na Veru neplatí, přeskočil na metody tvrdého právního tlaku. Ve snaze dosáhnout svého se uchýlil k jedné ze svých oblíbených metod, jak získávat věci: chystal se přesvědčit federální vládu, aby ve veřejném zájmu Veřin dům vyvlastnila.
Veřejné užití a spravedlivé náhrady
Právo státu vyvlastnit soukromý majetek (eminent domain) je zakotveno v 5. dodatku Ústavy Spojených států amerických. Podle něj má stát právo vzít si soukromý majetek pro „veřejné užití“, pokud za něj majiteli poskytne spravedlivou náhradu. Samotný pojem „veřejné užití“ je tak široký, že se do jeho definice při šikovné argumentaci vejdou i soukromé projekty, které by teoreticky mohly sloužit veřejnému zájmu. Trump si pro své tažení proti Veře získal přízeň mocného spojence - Úřadu pro rozvoj reinvestic kasin (CRDA), což byla státní agentura vytvořená za účelem přerozdělení zisků kasin do veřejných a soukromých projektů, které měly přinést prospěch státu New Jersey. Podle zákona šlo 1,25 % hrubého zisku kasin do rukou agentury CRDA, která z nich pak financovala vše od bydlení až po výstavby silnic. Právo vyvlastnit majetek byla nejsilnější zbraň, kterou CRDA disponovala - a v roce 1993 ji na Trumpův popud obrátila přímo proti Veře.
Ona „spravedlivá náhrada“, kterou měla CRDA vyplatit Veře Coking, představovala hodnotu 251 250 dolarů, tj. asi čtvrtinu částky, kterou jí před patnácti lety nabídl Guccione. Vera znovu odmítla, na což CRDA reagovala tak, že podala k soudu podnět na zabavení Veřina domu.
„Je to tvrdá, mazaná a chamtivá žena,“ obhajoval tehdy Trump v médiích své kroky. „Úmyslně by nechala tuto nemovitost zchátrat jen proto, aby za ni dostala více peněz.“
Vera, která od počátku sporu vůči Donaldu Trumpovi vystupovala velice ostře a otevřeně, ho v reakci na tento výrok označila za „červa a švába“.
„Ten člověk by přejel i vlastní babičku, kdyby mu stála v cestě,“ komentovala jeho bezskrupulózní metody. „Nechce ten dům pro lidi, ale pro limuzíny.“
Přisadili si i její sousedé, kteří podobně jako ona také čelili hrozbě vyvlastnění majetku kvůli Trumpově kasinu.
„Věděl jsem, že tohle dokážou v Rusku, ale o Americe jsem si to nemyslel,“ řekl Peter Banin, ruský imigrant, jemuž nabídla CRDA náhradu ve výši 174 000 dolarů za zastavárnu, kterou pár měsíců předtím koupil za půl milionu.
„Chápal bych, kdyby to potřebovali na letištní dráhu, ale na kasino?“
Ve spojení s Baninem a majiteli italské restaurace zahájila Vera soudní spor, který se táhl pět let. V roce 1998 rozhodl soudce Nejvyššího soudu Richard Williams, že žaloby na vyvlastnění všech nemovitostí nesloužily veřejným zájmům, ale pouze zájmu Donalda Trumpa. Ten svůj boj s tvrdohlavou vdovou prohrál - a ne zrovna se ctí.
„Stejně to je ošklivý, ošklivý dům,“ uzavřel po svém celou záležitost.
Vera Coking ve svém penzionu zůstala až do roku 2010, kdy se její zdravotní stav zhoršil natolik, že se musela přestěhovat do domu s pečovatelskou službou do San Francisca do blízkosti své dcery a vnoučat.
Dům, kterému se dnes neřekne jinak než Dům Very Coking, nakonec nepřinesl štěstí vůbec nikomu. Vera Coking po odchodu do Kalifornie převedla jeho vlastnictví na dceru, která se ho poté pokusila prodat s počáteční cenou 5 milionů dolarů. Do září 2013 byla cena snížena o milion dolarů, a nakonec se dům podařilo prodat až v aukci roku 2014. Vydražil ho Carl Icahn, věřitel Trumpovy společnosti, která vlastnila Trump Plaza. O aukci domu neprojevil sebemenší zájem ani Trump, ani CRDA. Tři měsíce poté nechal Icahn dům zbourat. Místo něj je teď volná parkovací plocha.
Hotel a kasino Trump Plaza bylo uzavřeno ještě v roce 2014 a v roce 2021 zbouráno. Vera Coking stále žije v Kalifornii.
ZDROJE:
Boaz, David: „Donald Trump's eminent domain love nearly cost a widow her house“ (19.8.2015). The Guardian. Čteno 19.1.2025
Curran, John: „Elderly Woman Battles Casinos Over Her Home“ (25.2.1996). Los Angeles Times. Čteno 19.1.2025
„Vera Coking house“. grokipedia.com. Čteno 19.1.2025
„Vera Coking vs Donald Trump: The Widow Who Wouldn’t Sell Her Home“. utterlyinteresting.com. Čteno 19.1.2025
