V parném létě útočí ptačí žháři. Vychytralí dravci úmyslně zakládají ničivé požáry

Umění rozdělat a udržet oheň patří k nejzásadnějším dovednostem lidského druhu. V okamžiku, kdy naši prapředci před stovkami tisíc let sami rozpálili první ohniště, získala existence člověka úplně nový rozměr. Díky ohni jsme mohli opustit tropickou Afriku a osídlit zemi i v těch nejchladnějších koutech, oheň odháněl od našich obydlí predátory a naši potravu učinil stravitelnější a výživnější. Díky schopnosti založit a efektivně používat oheň se zvětšil objem našeho mozku a poznali jsme kouzlo kovových nástrojů i keramických nádob. Možná proto, že hominidům trvalo doslova věky, než se naučili vykřesat pazourky jiskru a zapálit troud (podle vědeckých odhadů používal předchůdce člověka oheň už před 1,5 miliony lety, zatímco sám ho rozdělal až o milion let později), teď na nadvládě nad tímto živlem tak moc lpíme.

Ještě donedávna jsme měli zato, že ovládání ohně je bytostně lidská dovednost, před několika lety ale vědci přišli s přelomovým zjištěním. Z dlouhodobého pozorování v australských buších a savanách vyplynulo, že někteří z dravců vyhledávají místa přirozených požárů a odnášejí si z nich hořící větvě a uhlíky, které pak za letu rozhazují mezi kořist, aby si usnadnili lov. V důsledku tohoto chování dochází k snadnějšímu šíření už tak četných požárů, zvířecí záškodníci si za něj proto vysloužili nelichotivou přezdívku „ptačí žháři“.

Austrálie hoří. Ne celá, ne vždycky, ale hoří. V důsledku suchého klimatu, vysoké teploty a zároveň silného větru vznikají rozsáhlé požáry, které se opakují s železnou pravidelností každý rok. To, že jako loni, i letos buše opět vzplanou, je pro Australany samozřejmé natolik, že si dokonce našli označení pro tzv. „hlavní sezónu požárů“. Říkají jí „bushfire season“ - to magické období v roce, kdy jsou podmínky pro vznik a šíření požárů nejvhodnější. V této hlavní sezóně, kdy v Austrálii vládne parné léto (odpovídá našim měsícům listopad-březen), hoří zejména jihovýchodní část Rudého kontinentu, mimo ni se ale požáry vyskytují i v ostatních oblastech. Některé z nich lze uhasit snadno, jiné trvají i několik měsíců vkuse. V drtivé většině případů k požárům dochází samovznícením, nemálo z nich ale mají na svědomí právě ptačí žháři. Ukázalo se, že existují nejméně tři druhy australských dravců, kteří požáry vědomě a aktivně šíří. Na prvním místě je luňák hnědý, který žije i u nás. V závěsu za ním se umístili raror proměnlivý a luňák hvízdavý.

Nedělají to z rozmaru. Luňáci a raroři žijící v savanách si uvědomili, že jejich domovina hoří více než často. Viděli v přímém přenosu i to, co požár dělá s jejich přirozenou kořistí, a rozhodli se zvrátit tento stav ve svůj prospěch. Oheň vyhání z úkrytů drobné živočichy - hmyz, ještěrky, hady i menší savce, kteří se tak stávají snadným úlovkem. Dravci se k místům požárů slétají v celých hejnech a loví prchající zvěř v těsné blízkosti plamenů, ale vždy jen tak daleko, aby to pro ně samotné bylo bezpečné. Po požáru pak často ještě vysbírají kořist, která zůstala na spáleništi.

Paběrkování na už existujících ohništích ale dravým ptákům nestačí. Když oheň dohořívá, někteří z přítomných dravců popadnou ještě doutnající větev do zobáku nebo pařátů a odletí s ní pryč. Pak ji upustí - nejlépe tam, kam by se požár nemohl rozšířit samovolně, a vždy neomylně na suché místo, které nepoznalo vláhu. Pokud jsou při prvním pokusu neúspěšní, let klidně několikrát zopakují. Domorodci tvrdí, že luňáci jsou schopni při své drzosti zajít ještě dál, a kradou oharky přímo zpod ohně, na kterém se vaří. Ničivé požáry tak vznikají i v místech, kde by jinak nevznikly, a nikoliv přirozeným vzplanutím, ale vychytralostí a oportunismem dravců.

Zatímco pro člověka představují požáry vážné ohrožení, v přírodě je to jinak. Australská vegetace se ohni dokázala dokonale přizpůsobit a pravidelné požáry se staly součástí koloběhu zdejšího života. Některé druhy rostlin (např. eukalypty nebo banksie) by bez „křtu“ ohněm už by nebyly schopny ani vyklíčit, protože k uvolnění semen potřebují extrémně vysoké teploty. Oheň zároveň pročistí buš, prosvětlí ji a půdu zkypří minerálními látkami, které se uvolňují z vypálené biomasy na povrchu. I přes svou ničivou sílu jsou požáry elementem, který do značné míry napomáhá k udržení rovnováhy v přírodě a přispívá k její regeneraci.

Domorodí Australané, kteří kontinent obývají déle než 40 tisíc let, dobře rozumí tomu, jak jsou požáry pro zdejší ekosystém důležité. Okolo ohně se proto točí řada místních legend i rituálů, jeho důležitost opěvují staré malby i náboženské texty. V řadě z nich se přirozeně vyskytují i ptáci; to, na co si západní vědci museli složitě přijít, ví původní obyvatelé odpradávna. Postava „ohnivého ptáka“ se dodnes objevuje v domorodých obřadech, během kterých se stařešinové kmenů převlékají za hnědé sokoly a černé luňáky a máchají hořící tyčí, aby tak znázornili šíření ohně v symbolickém a hluboce posvátném gestu. Aboridžinci také znají „dobrý oheň“, který má být v jejich představách „ohněm plným draků“ (draci jsou ekvivalentem ptáků). Spojení mezi ohněm a ptáky se táhne jako červená nit aboridžinskou mytologií až do doby, kdy oheň na území dnešní Austrálie začali vědomě používat hominidé. Jedna odvážná teorie tvrdí, že ptáci dokázali šířit zbytky skomírajícího ohniště a zakládat požáry mnohem dříve, než si tuto dovednost osvojili naši předci. Inteligentní luňáci a raroři tak mohli sehrát v historii lidstva větší roli, než jsme si doposud mysleli. Mohli to totiž právě oni, od koho jsme okoukali, jak máme efektivně rozšířit požár.

ZDROJE:

Martinová, Zdena: „Ptačí žháři: Proč dravci v Austrálii záměrně zakládají a rozšiřují požáry“ (6.5.2018). Reflex.cz. Čteno 17.6.2025

Schmitt, Kristen: „Can Birds Actually Start Forest Fires?“ (22.2.2016). Audubon.org. Čteno 17.6.2025

Šula, Filip: „Mezi dravci jsou i pyromani a žháři. Podívejte se, jak šíří požár a loví“ (25.8.2022). Prima Zoom. Čteno 17.6.2025

„This Australian bird which sets fire to huge forests is a real-life phoenix“ (30.5.2024). Čteno 17.6.2025