Článek
Ten den jako by se na Floridě zbláznilo počasí. Na konci ledna, kdy se zde lidé běžně opalují a užívají si příjemných slunečných dnů, klesla rtuť teploměru pod bod mrazu, nebe se zatáhlo a ze severozápadu přivanul mírný, ale o to nepříjemnější vítr. Zatímco hosté v přímořských letoviscích jen bezmocně lámali rukama nad zmařenou dovolenou, v Kennedyho vesmírném středisku měli úplně jiné starosti. Kvůli špatnému počasí museli už několikrát odložit start raketoplánu Challenger, který byl připraven vzlétnout i se sedmičlennou posádkou na palubě. Ta mise se měla zapsat do dějin: k týmu pilotů a letových specialistů se totiž pro tento let měla připojit i Christa McAuliffe, učitelka a první civilistka v historii kosmického programu NASA. Přezdívali jí „učitelka z vesmíru“ - to proto, že měla přímo na palubě raketoplánu odučit vyučovací hodinu a provést několik experimentů, které měly být v přímém přenosu přenášeny pro školní děti po celých Spojených státech. Není divu, že událost si vysloužila velkou mediální podporu a vzbudila zájem veřejnosti po celém světě.
Když 28. ledna 1986 konečně nadešel ten čas, k davu přihlížejících za zátarasami v okolí Kennedyho střediska se prostřednictvím přímého přenosu připojily i miliony diváků u televizních obrazovek. Zatímco lidé na zemi vzrušením sotva dýchali, v řídícím středisku se tým NASA připravoval na odpočítávání.
„Na tohle se nechci ani dívat,“ zadrmolil Bob Ebeling, přesto ale od výjevu před sebou nedokázal odtrhnout zrak. Žaludek měl sevřený, v každičkém svalu cítil zvláštní pnutí a oči se mu zaleskly slzami, jak se mu před nimi zhmotňovala jeho nejhorší představa. Kdosi do něj z legrace šťouchl a řekl mu, že je baba, když se tak dojímá. Se zatajeným dechem a modlitbou na rtech sledoval, jak Challenger zažehává motory, jak odlepuje těžký zadek od země a jak se před jeho očima o 73 vteřin později roztříští na milion světélkujících kousků. Kdosi do něj z legrace šťouchl a řekl mu, že je baba, když se tak dojímá. Bob velmi dobře věděl, že pocit, který mu právě pohlcuje celé tělo, není dojetí, ale intuice, která ho předtím ještě nikdy nezklamala. Ze všeho nejvíc si přál, aby se mýlila právě teď.
Když raketoplán vzlétal, Bob nedokázal odtrhnout oči od odpalovací rampy. Se zatajeným dechem a modlitbou na rtech sledoval, jak Challenger zažehává motory, jak se jeho těžký zadek odlepuje od země a jak se před jeho očima o 73 vteřin později roztříští na milion světélkujících kousků.
Zkázu přinesl mráz
Bob Ebeling pracoval většinu svého života jako inženýr raketových stupňů pro firmu Morton Thiokol, která pro NASA vyráběla raketové motory. V roce 1986 mu bylo 59 let a byl by přísahal, že za desítky let oddané služby v Thiokolu už zažil vše, co se v kosmonautice zažít dá. Tragédie jménem Challenger mu převrátila život vzhůru nohama.
Večer před startem Challengeru se Bob a čtyři další inženýři při společné schůzce pohádali se svými kolegy z Thiokolu i s představiteli NASA. Bob se domníval, že extrémně nízké teploty, které v těch dnech na Floridě panovaly, mohou zapříčinit selhání motoru, a trval na tom, že Challenger za žádnou cenu nesmí vzlétnout. Jeho konkrétní obavy směřovaly k tzv. O-kroužkům - nenápadným součástkám vyrobeným z plastu a kaučuku, které se při konstrukci raketoplánů používaly k utěsnění spojů mezi jednotlivými segmenty urychlovacích motorů. Raketové motory byly běžně složeny z více dílů a O-kroužky měly zajistit, že prostorem mezi nimi neunikne žádný palivový plyn. Spoje raketoplánu, jako byl Challenger, musely být natolik pružné, aby se dokázaly přizpůsobit různým podmínkám, ale zároveň dostatečně pevné, aby odolaly i vysokým teplotám nebo tlakům. Bob tvrdil, že při velkém mrazu kaučuk přijde o svou flexibilitu a nebude správně těsnit. Případný únik horkého paliva by pak mohl mít katastrofální následky.
Inženýři z NASA byli jiného názoru. Bob argumentoval, předložil tvrdá data o chování O-kroužků v extrémních teplotách, přemlouval, prosil, a dokonce prý i křičel. Nebylo mu to nic platné. Bylo rozhodnuto, že Challenger odstartuje příští den odpoledne, přesně podle plánu.
„Vybouchne to,“ řekl pak své manželce Darlene, když se pozdě v noci vrátil zdrcený a zoufalý domů. Těžko si připouštěl, co bylo téměř jisté: že bezpečnost letu byla v tomto případě zjevně upozaděna kvůli mediálnímu zájmu, ekonomickým prospěchům (v závěsu za Challengerem se už chystal k odletu další raketoplán, který bylo třeba připravit) a symbolickým významem Christy McAuliff.
Nakonec se to stalo přesně tak, jak Bob prorokoval. Zlomek vteřiny po startu zaznamenaly kontrolní kamery něco, co se nezdálo být úplně v pořádku - malý obláček černého dýmu v oblasti spodního spoje pravého motoru s palivovou nádrží. Dnes už víme, že dým pocházel ze spáleného paliva, které uniklo z motoru vinou špatně těsnícího O-kroužku. Do štěrbiny povoleného těsnění vnikly spaliny a začaly přepalovat zbytek těsnění a vnější kryt motoru. Kamery sledovaly podezřelý obláček až do dvanácté vteřiny letu, kdy se škvíra působením aerodynamických sil na chvíli sama utěsnila. Skoro celou minutu probíhal let podle plánu, přičemž posádka po celou dobu neměla o závadě ani tušení. V osmapadesáté vteřině po startu se na kamerovém záznamu opět objevil dým, o vteřinu později byl vidět plamen, jehož ocas narostl do délky asi 2,5 m. Challenger tou dobou letěl rychlostí asi 414 m/s ve výšce asi 10,7 km. Pět vteřin po první minutě plamen poškodil palivovou nádrž, unikající vodík začal hořet a v nádrži začal klesat tlak. Pět desetin vteřiny před destrukcí roztrhala tlaková vlna motor a zbytky nádrže, o dvě desetiny později kapitán letu vesele zahlásil, že je vše v pořádku. V čase T+73 sekund se telemetrie na všech obrazovkách v řídícím středisku zastavila a na monitorech se objevilo písmeno S, které označuje statický, neměnný stav. Vyděšení přihlížející před Kennedyho střediskem už v té měli před očima obraz obrovské ohnivé koule, která před zlomkem vteřiny vybuchla patnáct kilometrů nad jejich hlavami.
Let raketoplánu Challenger odstartoval v 17:38 místního času. Trval necelou minutu a čtvrt.
Bob sváděl boj s vlastním svědomím
Při havárii zahynulo všech sedm členů posádky. Velitel Francis Scobee, pilot Michael J. Smith, letoví specialisté Elisson Onizuka, Judith Resnik a Ronald McNair, skladový specialista Gregory Jarvis a Christa McAuliffe - ti všichni zmizeli spolu s troskami v pokojných vodách Atlantického oceánu. Ostatky, které se podařilo vylovit, byly s poctami pohřbeny na národním hřbitově Arlington ve státě Virginie.
Bob Ebeling strávil výčitkami třetinu svého života. Cítil se osobně zodpovědný za smrt sedmi nevinných lidí i zkázu projektu, kterému věnoval nejlepší roky svého života.
„To byla jedna z velkých chyb, kterou Bůh tehdy udělal,“ řekl později. „Neměl si mě na tu práci vybírat.“
Při následném vyšetřování otevřeně mluvil o svých obavách, o tom, proč nechtěl, aby Challenger vzlétl - a taky o tom, že je to všechno jeho chyba. Kdyby tenkrát více naléhal. Kdyby se nedal odbýt. Kdyby věřil více sobě a méně těm druhým. To malé zlověstné „kdyby“ ho na hrudi tížilo jako kámen, který ze sebe nemohl a nechtěl odvalit. Vyšetřování odhalila mnohá pochybení: o tom, jak už dva roky před havárií inženýři upozorňovali na konstrukční vady v těsnění, jak společnost Morton Thiokol přislíbila zdokonalit konstrukci O-kroužků vylepšit a jak se tak nikdy nestalo. Bob Ebeling zůstal stát stranou, aniž by na něm ulpěl stín podezření - v očích zákona nic zlého nespáchal.
Před vlastním svědomím to ale prohrál na plné čáře. Když z vyšetřování vyvázl bez trestu, Bob cítil, že zklamal podruhé - jako vrah, který se vyvlékl ze zaslouženého trestu. Hluboce traumatizovaný pokračoval v práci pro Thiokol, kde ho ale hrůzné vzpomínky stíhaly na každém kroku. Rozvinuly se u něj depresivní stavy, trpěl masivními úzkostmi a ze spánku ho budily noční můry. Postupně se proto z profesního života stáhl, odešel na odpočinek a po několik let uvrhl sám sebe do nucené izolace. O své bolestné zkušenosti se odhodlal veřejně promluvit až po roce 2000. Nabídky rozhovorů využíval k tomu, aby se za své selhání mohl donekonečna omlouvat.
Opustit vlastní vinu dokázal Bob Ebeling až těsně před smrtí, kdy jeho příběh při příležitosti 30. výročí Challengeru zveřejnil novinář Howard Berkes z agentury National Public Radio. Po odvysílání reportáže do redakce dorazily tisíce podpůrných dopisů a e-mailů od diváků a posluchačů z celého světa. Většina z nich byla adresována přímo Bobovi. Lidé mu vyjadřovali podporu, děkovali mu za jeho obětavou práci a zahrnuli ho vřelou lidskou emocí, které říkáme soucit.
„Nikdy to nebyla vaše chyba. Nejste zodpovědný za rozhodnutí jiných lidí,“ psal autor jednoho dopisu.
„Zlomilo mi srdce, když jsem slyšel, že pořád cítíte vinu,“ stálo v dalším. Záplava odpuštění ze strany cizích lidí bylo nakonec to, co Bobovi na sklonku života přineslo alespoň kousek míru.
„Vděčíme vám za to, že otec odešel z tohoto světa v míru,“ vzkázala Bobova dcera po jeho smrti v roce 2016.
ZDROJE:
Berkes, Howard: „Challenger Engineer Who Warned Of Shuttle Disaster Dies“ (21.3.2016). npr.org. Čteno 26.1.2026
Berkes, Howard: „Your Letters Helped Challenger Shuttle Engineer Shed 30 Years Of Guilt“ (25.2.2016). wnyc.org. Čteno 26.1.2026
Harwood, William: „Challenger timeline“. spaceflightnow.com. (archiv) Čteno 27.1.2026
„STS-51L Mission Profile“. nasa.gov. Čteno 27.1.2026
