Zkoumal mysl nacistů a hledal příčinu jejich zla. Pak se zdeptaný psychiatr zabil stejně jako Göring

Doug Kelley má tu scénu před očima už téměř sedm desetiletí.

Bylo 2. ledna 1958 a Dougovi bylo deset let. Jeho rodiče právě připravovali v kuchyni sváteční večeři a jak bylo jejich nedobrým zvykem, hádali se u toho. Příčina byla jako vždy malicherná: otec Kelley se popálil o rozžhavený pekáč, obvinil z úrazu svou ženu a teď na sebe oba křičeli nadávky a třískali nádobím tak hlasitě, až se dvířka příborníku otřásala v pantech. Najednou se otec, rozčilený a brunátný vzteky, vyvalil z kuchyně, vztekle za sebou práskl dveřmi a vyběhl po schodech do patra jejich velkolepého domu v Berkeley. Než stačila malého Douga matka odtáhnout zpátky do kuchyně, zahlédl, jak se jeho otec vrací s lahvičkou bílého prášku v ruce a sedá si na nejspodnější schod.

„Tohle teď spolknu a za půl minuty umřu,“ zahrozil zlověstně směrem ke svému nejstaršímu dítěti. Pak už si Doug pamatuje jen matčin zoufalý pláč a tělo Douglase staršího, jak leží na podlaze v křeči a s pěnou táhnoucí se od úst. Byl mrtvý dříve, než přijela sanitka - a jeho rodina si dodnes láme hlavu proč.

Americký psychiatr a neurolog Douglas McGlashan Kelley se narodil roku 1912 v městečku Truckee v Kalifornii. Už jako mladého chlapce ho fascinovala lidská mysl. Toužil nahlédnout pod její křehkou skořápku, prozkoumat její nejtemnější zákoutí a rozklíčovat, odkud vyvěrá lidská potřeba konat zlo. Je snad posedlost zlem přirozenou součástí naší povahy, nebo je vždy projevem zdeformované nebo nemocné psychiky? Existuje nástroj, který by nám mohl pomoci zlo najít a usměrnit? Touha zodpovědět tyto otázky dovedla Kelleyho ke studiu psychologie, odkud lehkou nohou přeskočil přímo k medicíně. Roku 1939 obdržel lékařský titul, o dva roky později obhájil doktorát z psychiatrie. Byl to brilantní student - inteligentní, sebevědomý, ambiciózní pracant. Nebylo mu ani třicet, když o něm začali profesoři mluvit jako o vycházející hvězdě americké psychiatrie. Mezi kolegy měl Kelley pověst perfekcionisty a dříče, oblíbený u nich ale nebyl. Byl umanutý, chorobně toužil po uznání a k lidem se často choval nepřátelsky a povýšeně. Jeho sebevědomí bylo navenek tak velké, že nedokázal přiznat chybu, ve skutečnosti jím navíc maskoval velkou vnitřní nejistotu a pocity prázdnoty, které přecházely až do depresivních stavů. Trpěl návaly úzkosti a jeho výbuchy hněvu byly pověstné. Přesto se mu podařilo dosáhnout v akademické sféře velkých úspěchů a ve 40. letech se propracoval až na špičku ve svém oboru.

V roce 1942 se Kelley přihlásil do služby v lékařském sboru armády Spojených států. Působil v polní nemocnici na evropské frontě, kde se specializoval na diagnostiku vojáků trpících „válečným stresem“. Zkoumal, jak na psychiku vojáků působí izolace, nátlak a autorita, a jak je možné, že zatímco někteří jedinci pod tlakem ztrácejí ochotu plnit rozkazy, u jiných tvrdá disciplína loajalitu posiluje. Podílel se na prevenci tzv. shell shocku (psychické zhroucení v důsledku válečného traumatu, dnes označované jako posttraumatická stresová porucha) a jako vůbec první sestavil jednoduchý screeningový test psychické způsobilosti pro vojenskou službu. Byly to právě zkušenosti z fronty, díky kterým v Kelleym uzrálo přesvědčení, že vůči psychickému zhroucení není imunní žádný člověk. Z druhé světové války si Kelley odnesl frčky podplukovníka a pověst nejlepšího vojenského psychiatra své doby. Jeho skvěle našlápnutá kariéra se nezadržitelně blížila svému vrcholu.

Po kapitulaci Německa a konci druhé světové války nastalo období zúčtování. Vláda Spojených států nabídla Kelleymu lukrativní místo hlavního psychiatra v americké části věznice v Norimberku, kde čekali na svůj proces strůjci těch nejohavnějších válečných zločinů. Hrůzy, kterých se tito nacisté dopustili, byly nepředstavitelné a svět ústy norimberského tribunálu volal po jejich potrestání. Kelleyho úkolem bylo objasnit, jestli skutky, za které měli být souzeni, byly produktem choré mysli, nebo zda byli pachatelé psychicky zdraví a tedy i způsobilí vypovídat před soudem.

Pro Kelleyho to byla práce snů. On, kterého od mládí fascinovalo zlo, se měl setkat tváří v tvář s lidmi, kteří zlo přímo ztělesňovali. Do začátku roku 1946 osobně vyšetřoval 22 nejvýznamnějších válečných zločinců a asi 10 dalších, kteří byli souzeni mimo hlavní tribunál. Na jeho krátkém, ale intenzivním seznamu se ocitla jména jako Hans Frank, Rudolf Hess, Albert Speer, Joachim von Ribbentrop nebo Hermann Göring. Všechny z nich Kelley podrobil několikaměsíčnímu psychiatrickému zkoumání: pozoroval jejich chování za zdmi vězení, absolvoval s nimi několik psychiatrických rozhovorů, předložil jim testy inteligence i Rorschachův test. Na základě svých poznatků dokázal všem obžalovaným vypracovat podrobný psychologický profil, který se stal jedním ze stěžejních pramenů vedoucích k jejich odsouzení.

Výsledky Kelleyho práce byly v dokonalém souladu s jeho zkušenostmi z fronty. Drtivá většina obžalovaných netrpěla duševní nemocí, někteří z nich naopak i ve vězení projevovali známky velmi pevného charakteru a vynikali nadprůměrným intelektem (průměrné IQ Kelleyho skupiny obžalovaných bylo 128 bodů). Upoutal ho především Göring, otec gestapa a Hitlerova pravá ruka, který byl jeho „vězněm č.1“. Před jejich prvním setkáním se domníval, že na něj čeká ďábelský fanatik, místo toho se ale ve vězeňské cele potkal se vzdělaným, výřečným mužem se skvělým smyslem pro humor. Göring byl Kelleymu v lecčems podobný a mezi oběma muži se rozvinula zvláštní forma respektu. Jejich rozhovory měly vysokou intelektuální úroveň a Göring se v nich choval spíše jako rovnocenný partner v diskusi, než jako Kelleyho pacient. Kelley si dobře uvědomoval, že v případě Göringa zažívá zvláštní druh zrcadlení, a obtížně se vyrovnával se skutečností, že ho fascinuje člověk, který ztělesňuje to, co v životě nenávidí nejvíc. Ze všech svých pacientů měl právě s ním Kelley nejkomplikovanější vztah.

Kelleyho závěry byly ve své době přijímány s nedůvěrou a nevolí. Odporovaly totiž všeobecnému očekávání, že přední nacisté byli buď lidé duševně nemocní, nebo psychopaté. Ve skutečnosti Kelley jen v několika málo případech dospěl k přesvědčení, že obžalovaný trpí některou z psychopatologií. Např. v případě Juliuse Streichera, prominentního vydavatele antisemitských novin, si poznamenal, že jde o osobnost psychopatickou, s paranoidními rysy a sexuálními obsesemi, takový popis se ale v jeho zápisech objevoval jen výjimečně. I pro něj samotného bylo obtížné přijmout, že přední nacisté zodpovědní za spáchání těch nejhorších zločinů proti lidskosti byli vesměs obyčejní a psychicky zdraví lidé.

Dne 15. října 1946 spáchal Hermann Göring ve vězení sebevraždu. Spolkl kapsli kyanidu draselného, kterou měl schovanou na cele pravděpodobně v gelu na vlasy. Pro Kelleyho to byla obrovská rána. Přišel o pacienta, který pro něj byl nejcennějším objektem pro výzkum, a zároveň ho vnitřně velmi zasáhlo, že Göring unikl spravedlnosti a obelstil smrt tím, že odešel podle vlastního scénáře. Zároveň si Kelley musel připustit i to, že svého nejvýznamnějšího pacienta zároveň obdivuje; cítil, že v jejich nerovném „boji o duši“ Göring zvítězil. Tento vnitřní rozpor těžce poznamenal Kelleyho poválečná léta a dost možná uspíšil i jeho tragický konec.

Po návratu do Spojených států na počátku roku 1946 Kelley o Göringovi hodně mluvil. Připomínal ho jako příklad „inteligentního zla“, duševně vyrovnaného, ale schopného spáchat to nejextrémnější násilí. Na svých přednáškách citoval z jejich rozhovorů a ve své publikaci 22 Cells in Nuremberg (22 cel v Norimberku) jejich vzájemný vztah mnohokrát reflektoval. Kelleyho práce v norimberském vězení vzbudila ve Státech velký ohlas (byť ne vždy pozitivní); ještě v roce 1946 byl jmenován docentem psychiatrie na univerzitě v Severní Karolíně, v roce 1949 se vrátil na univerzitu v Berkeley jako profesor kriminologie. Pro jeho ambiciózní povahu to ale bylo málo. Cítil rozčarování, protože Američané nebyli připraveni naslouchat jeho zjištění, že genocidu spáchali „obyčejní lidé“ jako oni. Zájem o jeho psychiatrickou práci uvadal a Kelley se začal stahovat do ústraní, až se od okolí téměř úplně izoloval. Kromě vlastní rodiny (v roce 1940 se oženil a s manželkou Alice zplodil tři děti) udržoval kontakt jen s členy akademické obce, ten byl ale velice napjatý. Čím dál tím více se propadal do stavů melancholie, trpěl depresemi a přestal úplně ovládat svůj vztek. Útěchu od nekonečné beznaděje hledal v alkoholu. Je paradoxní, že příznaky, které se u něj projevily po návratu z Norimberku, nápadně připomínaly projevy posttraumatické stresové poruchy, k jejíž prevenci přispěl svým výzkumem na evropské frontě.

Osudného večera krátce po novoročních oslavách roku 1958 dorazil do domu manželů Douglase a Alice Kelleyových Douglasův otec, aby tam se svým synem a nejstarším vnukem Dougem mladším společně sledovali fotbalový zápas. Nikdy k tomu nedošlo - než večer skončil, Douglas spáchal přímo před očima své rodiny sebevraždu. Svůj život ukončil stejně, jako to před dvanácti lety udělal Hermann Göring: rozkousl kapsli kyanidu draselného. Nezanechal po sobě žádný dopis na rozloučenou, manželka ani další příbuzní nikdy nedokázali motiv jeho činu spolehlivě objasnit. Všeobecně se má za to, že příčinou sebevraždy byla dlouhodobá frustrace z profesního neuspokojení v kombinaci s následky posttraumatické stresové poruchy, která ho dostihla na frontě a při Norimberských procesech.

Kelley je do dnešního dne považován za předchůdce moderní forenzní psychiatrie. Na začátku roku 2026 bude do kin uveden film Norimberk, který pojednává o vztahu nacisty Hermanna Göringa a psychiatra Douglase Kelleyho.

ZDROJE:

McHugh, Clare: „'This history mustn't be forgotten': The real story behind the Nuremberg trials“ (24.10.2025). BBC.com. Čteno 7.11.2025

Harvey, Austin: „Inside The Life Of U.S. Army Psychiatrist Douglas Kelley And His Soul-Crushing Work At Nuremberg Prison“ (5.11.2025). allthatsinteresting.com. Čteno 7.11.2025

Ryan, Joan: „Mysterious suicide of Nuremburg psychiatrist“ (6.2.2005). sfgate.com. Čteno 7.11.2025

„U. S. PSYCHIATRIST IN NAZI TRIAL DIES; Coast Police Say Dr. Douglas Kelley Swallowed Capsule of Potassium Cyanide“ (2.1.1958). The New York Times (archiv). Čteno 7.11.2025