Článek
Autorovi článku, který se snaží zlehčujícím, až dehonestujícím způsobem popsat životní postoje Jana Husa, které vedly až k jeho upálení na kostnické hranici, zdárně odporuje jím předestřená anketa na konci článku, kde se velká většina hlasujících přiklání ke zcela opačnému názoru.
Na profilu autora si můžeme přečíst: „Mám kontakty v duchovním světě a umím ovlivňovat společnost skrze spirituální rovinu“.
Pokud by to byla pravda, mohl by autor své poznatky o Janu Husovi podkládat duchovně-vědeckým výzkumem, který jediný dokáže vysvětlit podprahová jednání historických osobností a značně se liší od povrchního pohledu, kterým je článek prezentován.
Všeobecně se má za to, že myšlení a jednání člověka je po staletí konzistentní, neměnné. Opak je pravdou. Lidské myšlení se vyvíjí, od vnímání bytostně působící inteligence až k nejvyššímu božství a ústí do novodobého způsobu vytváření myšlenky o prazákladech vesmíru intelektuálním způsobem.
A právě do této doby spadá kazatelské působení Husovo. Je to období na předělu 14. a 15. století, kdy se v člověku formuje tzv. duše uvědomující, která v jednotlivcích jako Hus,Viklef a jiných předběhla svou dobu. Vedeni v srdci hlasem ducha národa uplatnili právo duše uvědomující povznést se až k uchopení nejhlubších náboženských tajemství. A tou je v prvé řadě poslání pravdy.
Právě vědomě poznaná síla duchovní pravdy a ne „zaslepenost tunelovým viděním“, jak píše autor, jsou mottem osobnosti Jana Husa, který z pohledu moderních dějin vyniká jako symbol protestu proti podsouvání univerzalistického impulsu katolicismu.
Souhlasit můžeme pouze s autorovou větou: „Jan Hus nám může být příkladem nezlomného přesvědčení a nezdolné odvahy nezměnit zvolený směr za jakýchkoliv okolností, nenechat se podplatit ani umluvit“.
Rozhodnutí odevzdat svou fyzickou tělesnost k sebedestrukci bylo dáno jeho duchovním rozměrem a nezdolnou vírou, kterou je ochoten posmrtně přenést do duchovního světa, protože síla pravdy působí tehdy, pokud je jedinec schopen se od sebe samého odpoutat a zcela na sebe zapomenout.
To bylo vykonáno hořící hranicí; ale vnější svět, přinejmenším ten chápající, na něho nezapomenul a s úctou si připomíná každoroční výročí jeho upálení.
Zdroj:
Rudolf Steiner, Poslání jednotlivých duší národů, 2007 , Michael
https://rsarchive.org/Search.php?q=hus
