Článek
Ze svého domova jsem se vypravila za určitým cílem na cestu. Zvolila jsem linkový autobus, protože se ráda vozím dopravními prostředky jako spolujezdec a ráda se kochám míjející krajinou.
Posadila jsem se dopředu napravo na sedadlo za řidiče, abych měla dobrý rozhled.
Čekala mě pohodová cesta nejvýše devadesátikilometrovou rychlostí, ale spíž nižší, protože silničky II. třídy na které jsme vyjeli, se proplétaly krajinou plnou rybníků a navíc byly rozděleny vesničkami se svými zastávkami, kde byla rychlost povinně značně snížená.
Na zastávkách dveře autobusu čas od času propustily nebo přijaly osamělého cestujícího do poloprázdného interiéru.
Řidič autobusu, zjevně znuděn opakujícím se výhledem na své trase, se dal se mnou do řeči. Jistěže je to zakázáno! Ale šedí zkostnatělé předpisy jsou předurčeny k tomu, aby svým porušením ožily.
Tak se mezi námi během jízdy rozvinula debata, umocněná poznáním, že jsme vyrůstali ve stejném okresním městě, dokonce jsme navštěvovali stejnou základní školu, on o dva školní roky výše než já. Vzpomněli jsme si na učitelské osobnosti i učitelské figurky, které jsme tenkrát vnímali stejně. Mluvili jsme o školních akcích, které nám zůstaly oběma v paměti.
Všimla jsem si, že mě po očku pozoruje, jakoby si chtěl vzpomenout, jestli si mě vybaví, jak jsem asi tenkrát vypadala a co jsem zač. I já jsem přemýšlela kdo je on, ale v podstatě jsem si pamatovala jen spolužáky ze své třídy a ty ostatní jsem tolik nevnímala.
Náhodou jsem si všimla trojúhelníkovité vlaječky, která se pohupovala nad předním oknem autobusu a na které bylo vyznačeno jméno řidiče a počet ujetých kilometrů bez nehody.
Vtom mi to došlo. Kratochvíl! Moje tajná láska, můj idol pubertálního věku a všech holek z naší třídy. Grázlík, nezvedenec, rváč s divokým pohledem tmavých očí, pronásledovaný sníženými známkami z chování, z dnešního pohledu problematický žák. To jsme ovšem my, děvčata, vnímaly jako velmi imponující a když se kolem nás prohnal na svém kole a při brzdění nás zadním kolem ohodil sprškou kamínků, byly jsme štěstím bez sebe.
Prozíravě jsem se zahalila do inkognita, protože jsem si vzpomněla, že já jsem nikdy nebyla středem jeho zájmu, byla jsem ta šedivá myška, ten třetí vzadu, ta nenápadná, která neměla oproti vyzývavým kamarádkám šanci. Mimochodem, mojí hezkou spolužačku Hanku si vybavil velmi dobře.
S nostalgií jsem nenápadně pozorovala jeho prošedivělé chomáčky vlasů a buclaté bříško pod volantem, které se opíralo do knoflíčků košile s logem dopravního podniku. Akorát sebevědomí blýskající v tmavých očích ještě trochu probleskovalo.
Nepřijala jsem pozvání na setkání v nějakém navazujícím inspirativním prostředí, vyvolávajícím společné vzpomínky.
Když jsem na konci mojí cesty po rozloučení vystoupila, ještě jsem se dlouho dívala za odjíždějícím autobusem. Ach, Kratochvíle. Máš zpoždění. Nejmíň padesát let.
