Musela jsem sedět na zemi v předsíňce, protože jsem pro ně byla jako ošetřovatelka odpad

Jakmile mi šéfka tentokrát zavolala, byla jsem nadšená, protože mým novým pacientem se stal malý kluk, který přijel na rehabilitace z daleké země, říkejme mu Luděk.

Dokázal se postavit sám na nohy, avšak po vážné autonehodě mu zůstal střední stupeň retardace a nebyl schopen řádně mluvit, bylo složité mu porozumět. Jeho chůze byla velmi nejistá a potřeboval berle.

Do práce jsem se každý den těšila, protože Luděk byl milý a po skončení rehabilitací a mých povinností mě pouštěl dříve domů (předtím než si dal šlofíka). Takže jsem se s druhou ošetřovatelkou (nastupující na další směnu s Luďkem) téměř nepotkávala.

Problém nastal, jakmile za ním dorazili z velké dálky jeho rodiče, konkrétně otec. Na první pohled přísný, vážný a nesympatický pán.

Do té doby bylo běžné, že zatímco Luděk odpočíval nebo koukal na televizi, seděla jsem v křesle v jeho pokoji a vyčkávala na další pracovní povinnosti.

S příletem jeho otce se však vše změnilo. Vyhnal mě z křesla a nedovolil mi sedět ani na židli, v cizím jazyce (kterému jsem velmi dobře rozuměla) říkal, že jsem doslova kus fekálie a nezasloužím si nic jiného než sedět na zemi v předsíňce.

Po jeho urážkách následoval opět můj rychlý telefonát šéfce, že u pacienta končím a ať urychleně najde náhradu, protože do hodiny mě v jeho pokoji už nikdy nikdo víckrát neuvidí…

Tak snad budu mít příště více štěstí na pacienta!