Článek
Náročná praxe v nemocnici bez platového ohodnocení
První dva roky studia na střední zdravotnické škole jsme neměli odbornou praxi a veškeré úkony zdravotníků jsme aplikovali na figurínách. Ve 3. ročníku se však situace změnila a my začali třikrát týdně pracovat na různých oddělení napříč několika nemocnicemi v okolí našeho města.
Praxe však byla vzhledem k našemu věku psychicky i fyzicky velmi náročná a motivací nemohlo být ani platové ohodnocení, protože jsme na odděleních pracovali bez nároku na jakoukoliv mzdu, přičemž mnohdy také mnohem více než skutečně zaměstnané tamní zdravotní sestry.
Interna a každodenní umírání pacientů
Na začátku každého nového pracovního týdne jsme dostali pacienty a pacientky, o které jsme se na interním oddělení starali. Často se však stávalo, že po našem ranním příchodu námi opečovávaný pacient nebo pacientka zemřeli. Zažívali jsme proto časté psychické vypětí a jako 17leté děti jsme se museli vypořádávat s pocity, které jen tak někdo v našem věku z našich vrstevníků neprožíval.
Místnost na svačinu jsme neměli určenou a svačili jsme v prostoru pro návštěvy, který se nacházel u nemocničního pokoje naproti sesterny, kde leželi pacienti a pacientky s nejhoršími stavy - imobilní, nekomunikující a s dekubity. Několikrát se proto stalo, že během naší svačiny odváželi okolo nás zemřelého pacienta či pacientku do márnice a my v hloubě duše předstírali, že o nic nejde, i když vzpomínky na tyto prožitky jsou stále silné i po více než desíti letech.
Hodnotnější průpravu pro život jsme si během studia nemohli přát, avšak je opravdu nutné ke studujícím zdravotníkům přistupovat neempatickým způsobem?
Chirurgie a péče o mokvající rány
Dalším oddělením, které se nám zapsalo již navždy do vzpomínek, bylo oddělení chirurgie, kde jsme pomáhali s převazy ran nebo je sami ošetřovali. Jednalo se většinou o rozsáhlé dekubity (proleženiny), uvnitř kterých byla jasně viditelná kost pacienta či pacientky. Takto vypadající dekubit zapáchal, krvácel a nebylo vůbec jednoduché posléze s klidnou myslí odejít domů. Svou „práci“ jsme si pravidelně odnášeli s sebou v myšlenkách a nebylo možné ji nechat za dveřmi chirurgie.
Často na chirurgickém oddělení leželi také lidé bez domova s omrzlinami, plísněmi či jinými druhy zranění a komunikace s nimi byla obvykle velmi obtížná.
Proč chybí v Česku zdravotní sestry?
Můj osobní názor je, že se budoucím zdravotníkům nevěnuje dostatečná péče a zároveň respekt, který si během svého studia zaslouží. Nejen, že nejsou studenti platově ohodnoceni, ale často se setkávají s příliš vysokými nároky svých učitelů přítomných na oddělení během praxe.
V příští části mého povídání ze zdravotnické praxe bych se ráda zaměřila také na to, že právě studenti zdravotnických škol obvykle vykonávají tu „nejhorší“ práci, zatímco dostávají „za uši“ od skutečně zaměstnaných sester popíjejících si v sesternách kávičku.
Autorky absolvovala zdravotnické studium v letech 2012-2016.
