Článek
Česká republika stojí – stejně jako celá Evropská unie a západní svět – na hodnotách, které nevznikly náhodou. Jsou výsledkem historické zkušenosti, často velmi bolestivé.
Ale kolikrát je skutečně vidíme v praxi?
Spravedlnost.
Rovnost před zákonem.
Lidská práva.
Lidská důstojnost.
Svoboda.
Svoboda projevu.
Právní stát.
Na těchto principech se shodlo všech 27 členských států Evropské unie, včetně České republiky. Ne jako na prázdné deklaraci, ale jako na závazku. Evropská unie funguje na základě dohod a kompromisů, ale její skutečný základ není v papírech. Je v těchto hodnotách.
A ano – ne vždy fungují dokonale. Ne vždy je realita stoprocentní. Otázka ale zní: je problém v těch hodnotách, nebo v lidech, kteří je mají naplňovat?
Selhání systému, nebo selhání lidí?
Když vidíme, že někdo ve vysoké funkci může být ve střetu zájmů a systém ho nedokáže potrestat, zatímco obyčejný člověk by za to nesl okamžité důsledky, není to selhání myšlenky rovnosti před zákonem. To je selhání lidí, kteří ji mají vymáhat.
Demokracie sama o sobě není špatný systém. Je to nástroj. Nástroj, který má lidem umožnit žít svobodný, důstojný a spravedlivý život. Jenže ten nástroj používají lidé. A lidé jsou, jak víme, nedokonalí.
A příliš často ti, kteří mají tyhle hodnoty chránit, chrání spíš sami sebe a svoje zájmy. Místo aby svým chováním dokazovali, že pravidla platí pro všechny, ukazují pravý opak – že existují lidé, pro které pravidla neplatí vůbec. A tím dávají společnosti jasný vzkaz: hodnoty jsou jen slova.
Lidská důstojnost není selektivní
Lidská důstojnost je jedna ze základních hodnot, na kterých stojí naše společnost. A právě proto nemůže platit jen pro ty, které máme rádi nebo se kterými souhlasíme. Pokud chceme mluvit o hodnotách vážně, musí platit i pro naše oponenty – pro lidi, kteří nás štvou nebo jejichž názory považujeme za nesmyslné.
Hodnoty nejsou selektivní nástroj, který vytahujeme jen tehdy, když se nám to hodí. Jsou závazkem. A ten závazek znamená, že důstojnost a rovnost před zákonem musí platit pro všechny – bez ohledu na názor, původ nebo politickou příslušnost.
I člověk, se kterým zásadně nesouhlasíme, má právo na respekt své důstojnosti. Neznamená to, že s ním souhlasíme. Znamená to, že držíme standard, na kterém chceme stavět vlastní společnost. Protože ve chvíli, kdy začneme důstojnost upírat „těm druhým“, přestáváme být hodnotovou společností – a začínáme si ty hodnoty sami rozkládat.
Selhání napříč spektrem
Tohle se neděje jen u jednoho politika nebo jedné vlády. Děje se to napříč politickým spektrem. Ano, někdo ty hodnoty ohýbá víc, někdo míň. Populisté a extremisté je dokážou překroutit úplně – překrýt vlastní selhání a hodit vinu na druhé.
Ale ani ti, kteří se pasují do role obránců demokracie, nejsou bez viny. I oni selhávají. I oni si někdy upravují pravidla podle potřeby. A právě tím podkopávají důvěru, na které celý systém stojí.
Demokracie chrání menšiny
Demokracie má chránit i ty, kteří nejsou většina. A právě proto je tak důležitá. Protože bez ní by menšiny – ať už jakékoliv – neměly žádnou šanci na rovné zacházení.
Pokud má většina pocit, že ji menšiny ohrožují, není to problém svobody. Není to problém demokracie. Je to problém té většiny. Problém společnosti, která se nechává manipulovat strachem a emocemi. Která místo řešení hledá viníky.
Menšiny nechtějí víc práv. Chtějí stejná práva. Stejná práva neznamenají výhody. Znamenají, že zákon má platit pro všechny stejně. A právě to dnes ne vždy platí.
Neziskovky suplují stát
To samé platí pro neziskový sektor, který často supluje stát. Dělá práci, kterou by měl dělat systém. Pomáhá lidem, které by jinak nikdo neřešil. A místo uznání je terčem útoků. Buď politici nerozumí tomu, co tím způsobují, nebo to dělají vědomě.
V obou případech je to problém.
Kam vlastně patříme?
A teď ta zásadní otázka: Kam Česká republika patří?
Chceme být součástí Západu, stát na hodnotách, na kterých jsme se shodli, a být schopní Evropskou unii kritizovat konstruktivně? Nebo chceme stát po boku těch, kteří tyto hodnoty systematicky rozkládají a svoje kroky maskují „národním zájmem“, zatímco ve skutečnosti nahrávají autoritářům?
Kritika Evropské unie je v pořádku. Je nutná. Ale musí být konstruktivní. Musí přinášet řešení.
Pokud čeští politici něco neřeší na evropské úrovni, přestože mají všechny nástroje to dělat, není to selhání Evropské unie. Je to jejich selhání. Těch, které jsme si zvolili. A pokud budeme volit lidi, kteří v Evropské unii jen trucují bez alternativy, tak se s námi nikdo nebude chtít bavit.
Nadáváme – a tím to končí
A tohle všechno nás přivádí k tomu nejdůležitějšímu: my jako společnost mlčíme.
Koukáme na to. Kroutíme hlavou. Nadáváme na sociálních sítích, v hospodě nebo na náměstí na „ty druhé“. A tím to končí.
Takže ne – problém nejsou evropské hodnoty. Problém nejsou ani samotné principy demokracie. Problém je, že je necháváme rozkládat lidmi, kteří je sami nedodržují a nedokážou je žít, protože nemají dost odvahy říkat pravdu a být poctiví nejen k sobě, ale i k voličům.
A problém je, že to tolerujeme. A někteří jsou dokonce schopní takové ohýbání bránit. Prý „mohlo by být hůř“. A teď to jako není horší? Tak kdy tedy?
Už je po dvanácté
Přestaňme řešit jen emoce. Přestaňme se jen vysmívat druhé straně. Přestaňme být spokojení s tím, že „ti naši“ jsou o něco lepší než „ti druzí“. To nestačí.
Tlačme na politiky – všechny. Na vládu i opozici. Požadujme řešení. Požadujme odpovědnost. Požadujme, aby konečně začali dělat svou práci. Protože tohle není „za pět dvanáct“. Tohle už je dávno po dvanácté. A pokud to někdo pořád nechápe, měl by přestat dělat politiku.
Pravda místo lží
Pokud se politici a politické strany budou bát říkat lidem nepříjemnou pravdu, nikdy se v téhle zemi nic zásadního nezlepší. Budeme se dál točit v kruhu, kde vliv mají pořád ti samí – bývalí komunisté, oligarchové, populisté a extremisté, kteří staví svou moc na strachu a jednoduchých lžích.
Společnost se neposune, dokud se nenaučí přijmout, že nepříjemná pravda je ve skutečnosti mnohem bezpečnější než líbivá lež. Lež možná na chvíli uklidní, ale dlouhodobě rozkládá důvěru i samotný stát. Pravda bolí, ale je jediný pevný základ, na kterém se dá stavět.
Takže ano – chce to odvahu. Přestat hrát hry, přestat kalkulovat a začít mluvit na rovinu. I za cenu, že to nebude populární. Protože právě tohle je jediná cesta k lepšímu Česku.
