Článek
Poslední dny sleduju bitvu o Knihovnu Václava Havla. Sedláček, Putna, Žantovský a různé skupiny kolem Havlova odkazu. Hádky o to, kdo Havla chápe správně, kdo ho zradil, kdo ho zneužívá a kdo ho zachraňuje.
A čím déle to sleduju, tím víc mám pocit, že největší problém českého „havlovského světa“ není nedostatek inteligence, ale spíš nedostatek sebereflexe. Což se odráží v celé společnosti. Je to vlastně krásná ukázka toho, jak současní demokraté a elity selhávají.
Protože spousta lidí, kteří se ohánějí Havlem, pravdou, láskou, demokracií a lidskostí, absolutně nezvládá obyčejnou kritiku. A ve chvíli, kdy někdo zpochybní jejich pohled, přichází něco, co by podle mě Havel nesnášel úplně nejvíc:
Pohrdání.
Vzpomeňme si, jaké názvy používají pro své oponenty ti, kteří stojí v čele demokracie v ČR.
„Dezoláti.“
„Svině.“
„Spodina.“
„Zlo.“
Pořád se bavíme o občanech ČR. Nemusíme s nimi souhlasit. Vím, že mnozí z nich jsou zkrátka lidé, kteří mají strach, kteří se třeba tolik nezajímají o některé problematiky, a je tedy snadné je vyděsit falešnými fakty. Neznamená to ale, že jsou zlí. Jen jsou třeba vyděšení. Svět se mění strašně rychle a jsou lidé, kteří prostě nechtějí nic měnit.
Strach těchto lidí pak často zneužívají ti, kteří díky silným výrokům vyvolávají velké emoce a obavy a neštítí se říkat lži a dezinformace. Pokud ale někdo tvrdí, že je někdo z nich placený Ruskem, tak je naším úkolem to dokázat, a neházet vyděšené spoluobčany do jednoho pytle s manipulátory.
Ale pozor — já neříkám, že jsou všichni stejně špatní nebo stejně dobří. Neříkám ani, že populisté mají pravdu. Často nemají. Neříkám ani, že ten nejhlasitější je spasitel. Není. Také si nemyslím, že všichni demokraté nebo všichni „havlisté“ jsou špatní. Naopak věřím, že jsou tací, kteří tuhle mizérii vidí.
Myslím to tak, že pokud někdo tvrdí, že reprezentuje vyšší hodnoty, demokracii, humanismus a morální převahu, tak to musí ukázat hlavně ve chvíli, kdy mluví s lidmi se kterými nesouhlasí. Nebo s těmi, kteří se mu vysmívají nebo ho haní, protože právě tam se pozná charakter. To je podle mě živý Havel. Samozřejmě se můžu mýlit a opravdu se máme k sobě takto chovat — nadávat si, vysmívat se, nenaslouchat si a pohrdat sebou navzájem. Ale pak si nejsem jistá, jestli se bavíme o stejných hodnotách. A hodnoty by neměly být selektivní.
Havel říkal, že naslouchat druhému neznamená souhlasit s ním, ale uznat jeho lidskou důstojnost.
Nestačí mít správné hodnoty napsané na banneru. Nestačí sdílet Havlovy citáty na Facebooku. Nestačí chodit na festivaly demokracie a poplácávat se po ramenou, že „my jsme ti lepší“.
Jestli jste lepší, tak to ukažte.
Ne tím, že budete druhé ponižovat stejným způsobem, jakým podle vás ponižují oni vás. Ale tím, že to nebudete potřebovat oplácet.
Nejsme jako oni.
Havel přece nemluvil o tom, že máme být stejní jako naši protivníci. Naopak. Říkal:
„Chovejte se tak, jak chcete, aby se chovali ostatní.“
Když vám soused začne sprostě nadávat, protože jste ho naštvali, tak uděláte to samé a začnete sprostě nadávat taky? Pokud ano, pak už neděláte nic jiného než to samé, co kritizujete — zlobu. Klesnete na jeho úroveň a už se nehádá jeden blbec, ale hádají se dva blbci.
A přesně tohle dnes vidíme téměř všude. U politiků, u jejich voličů, na pracovištích, mezi rodinami, na sociálních sítích a teď se hašteří i ti, kteří byli Havlovi nejblíž.
Mnozí lidé, kteří mluví o toleranci, často nesnášejí nesouhlas. Když někdo bez výhrad nesouhlasí, je nepřítel. Nebudeme se s ním bavit, budeme se bavit jen s těmi, kdo bezmezně souhlasí, a ještě se budeme tvářit, že spojujeme lidi napříč spektrem. To je samo o sobě nesmysl, když se toho, kdo nesouhlasí, ani nezeptáš proč a vlastně tě to ani nezajímá.
Najdou se lidé, kteří mluví o demokracii, přitom pohrdají částí společnosti. Nadávají jim, ponižují je, tváří se, že jsou lepší než ti druzí, přitom jejich chování je stejně hloupé.
Nebo lidé, kteří mluví o lidskosti, a zároveň dokážou veřejně dehumanizovat své oponenty. Vytvářejí dehonestující meme a ještě jsou pyšní na to, jak jim to nandali.
„Mít trpělivost s lidskou hloupostí není znakem slabosti, ale vrcholem intelektuální pokory.“ — John Locke
Možná totiž nestačí jen mít pravdu. A mimochodem — nikdo není majitelem pravdy. Pravda se hledá, nevlastní. Nicméně je spíš potřeba umět mluvit s lidmi bez pohrdání a bez povýšenosti.
Protože nikdo nechce poslouchat člověka, který mu dává najevo, že je méněcenný, který mu ukazuje svoji pyšnou nadřazenost a ještě mu řekne, že nemá na to, aby mu rozuměl.
Tohle není ani lidskost, ani humanismus a už vůbec ne Havel. To je lidská malost.
A právě tady podle mě část českých demokratů a havlistů selhává a nedaří se jim osvojit si pokoru a porozumění.
„Pravda totiž není jen to, co si člověk myslí (nebo v co věří), ale je to vždycky i to, odkud to myslí, v jaké souvislosti to myslí, pro co to myslí a jak za to ručí.“ — Václav Havel
Morální převaha není o ponižování druhých
Místo, abychom si položili otázku:
„Proč má populismus třicet procent plus? Co má, co my nemáme?“
Místo toho, abychom se podívali na vlastní selhání a našli odpověď, slyšíme jen:
„Lidi jsou hloupí, tak je volí.“
„Jsou to prázdné koblihy.“
„Ničemu nerozumí.“
„Je zbytečné se s nimi bavit.“
Místo snahy pochopit:
„Co jsme udělali špatně? Kde jsme zaspali? Koho jsme opomenuli?“
přichází snazší vysvětlení:
ONI.
„Oni jsou zlo.“
„Oni jsou dezoláti.“
„Oni za to můžou.“
A jsme si všichni jistí, že jsme udělali dost pro to, aby to bylo jinak?
Jenže pokud je jediná odpověď na nespokojenost lidí morální nadřazenost, tak se nedivme, že nám ti lidé přestávají věřit.
A právě proto mě dnešní havlovské prostředí často děsí víc než samotní populisté. Protože od populisty čekám ego, marketing, nenávist a jednoduchá hesla. Ale od intelektuála, filozofa nebo člověka, který se ohání Havlem, čekám víc. Čekám, že má snahu Havla žít, a nejen citovat nebo bezmezně adorovat.
Čekám spíš nadhled. Že s nadhledem přijímám výtky nebo snahu o provokaci. Čekám sebekontrolu. Že dokážu ovládat svoje emoce veřejně a nebudu sprostě útočit na oponenty. Čekám schopnost unést kritiku. Že když mě někdo kritizuje, třeba i z vlastních řad, tak se nejprve zamyslím, jestli na té kritice nemůže být kus pravdy, než druhého automaticky hodím do škatulky „nepřítel“. Čekám schopnost neztratit důstojnost ani ve chvíli, kdy mě někdo štve tak, že mě vytáčí do nepříčetna. Ale ani tak neklesnu na jeho úroveň, protože jsem na jiné úrovni.
„Zlo se nedá napravit jiným zlem, tím se jenom zvětšuje.“ — Karel Čapek
Abyste rozuměli — mně se to také děje. Také mě někdy převálcují emoce. Také mám mnohdy chuť si odplivnout. Ale snažím se to nedělat a vím, že se to ne vždy daří. Vím, jak těžké je být nad věcí, když mi lidé, kteří se hlásí k demokratům stejně jako já, nadávají, že jsem dezolát jen proto, že kritizuju námi volené politické zástupce.
Snažím se žít to, čemu věřím. A proto vím, jak je to těžké, také se to učím. Chce to totiž sebereflexi, sebekontrolu, nadhled, schopnost unést kritiku a umět se nad ní zamyslet. Mít odhodlání se zlepšovat, i přesto že to znamená čelit vlastním chybám a dalším nepříjemným věcem, se kterými musím pracovat. Ale to je podle mě ta cesta.
Nikoho nenutím aby ji následoval. Ale vyzývám všechny kdo se hlásí k hodnotám naší civilizace, aby se snažili i podle toho žít nejen o tom mluvit a chtít po druhých, aby se tak chovali.
Sice nejsem každý den v televizi, ale i přesto mám vliv. Ovlivňuju svoje okolí stejně jako kdokoliv z vás. Podle toho, jak se sami chováme, ovlivňujeme vlastní okolí. A když se budeme všichni v té aroganci, nenávisti, pohrdání, ponižování a škatulkování bez snahy o porozumění chovat stejně, tak v takové společnosti přesně budeme žít. A vlastně už trochu žijeme.
Chci tím říct, že každý z nás má moc tohle změnit. Musíme začít u sebe. Chtít od sebe být lepší, ne jen to čekat od druhých.
A až my sami toto dokážeme, můžeme ukazovat na druhé. Ale možná už to ani nebude třeba. Protože naše úroveň bude lepší, vznešenější a hodná Havlových slov:
„Pravda a láska zvítězí.“
Člověk, který je demokrat, filozof nebo jen někdo, kdo se hlásí k demokratickým hodnotám, se nepozná podle toho, jak mluví o svobodě, jak často chodí na demonstrace nebo jak často debatuje s jinými intelektuály.
Ale podle toho, jak zachází s lidmi, kteří s ním nesouhlasí a mají jiný pohled na svět. Protože morální převaha se neprojevuje tím, že druhého ponižuju nebo se vysmívám, ale právě tím, že nemám potřebu to udělat.
