Stop gerontokracii

Napříč světem se děje takový nešvar. Do čela států se znovu a znovu dostávají lidé v důchodovém věku. Lidé, kteří vyrůstali v úplně jiném světě. Ve světě bez internetu, bez sociálních sítí, bez umělé inteligence, bez dnešní technologické reality a často i bez práv a společenských standardů, které dnes považujeme za normální.

A přesto právě tito lidé rozhodují o budoucnosti generací, které budou žít dalších čtyřicet nebo padesát let s důsledky jejich rozhodnutí.

Donald Trump (1946), Sergio Mattarella (1941), Joe Biden (1942), Putin (1952) a desítky dalších politiků napříč světem. Jsou to lidé, které formovalo poválečné uspořádání, studená válka, železná opona, svět továren, televize a geopolitických bloků. Jenže dnešní děti vyrůstají v digitálním světě algoritmů, klimatické krize, sociálních sítí, drahého bydlení a umělé inteligence.

To nejsou jen kosmetické rozdíly, ale dva úplně jiné civilizační vesmíry.

Problém není v tom, že jsou politici starší, ale v tom, že se systém neumí obměňovat, neumí pustit nové lidi k moci. Politika začíná připomínat klub lidí, kteří se drží funkcí do posledního dechu, místo aby připravovali nástupce. Buď jsou jejich ega tak nabobtnalá, že oni sami už přes ně nejsou vidět nebo je jejich okolí a donátoři potřebují držet ve funkci, aby dál hájili jejich soukromé zájmy. To jim pak brání umět odejít ve správný čas.

Vzpomeňme třeba na Miloše Zemana (1944), který mohl odejít s respektem a důstojně. Místo toho jsme sledovali prezidenta, kterého odvážela sanitka na JIP a nikdo pořádně nevěděl, jestli je ještě vůbec způsobilý vykonávat úřad. Celé to završil tím, že ze skleněné krychle na vozíku jmenoval vládu.

Ve zdravé společnosti by přece mělo být normální, že starší generace předává zkušenosti dál. Že zkušení politici slouží jako mentoři, poradci nebo odborné autority. Ne že se budou v sedmdesáti a osmdesáti letech znovu rvát o nejvyšší funkce, jako kdyby bez nich svět nemohl existovat. To si myslí jen oni sami.

Ano, myslím si, že je legitimní otevřít debatu o horní věkové hranici pro nejvyšší státní funkce nebo hledat možnosti jak toto změnit. Protože věkové limity už dávno existují. Volit a kandidovat můžete až od osmnácti. Občanku máte ale od patnácti. Prezidentem se v Česku nemůžete stát ve třiceti. Alkohol si v některých zemích nekoupíte do jednadvaceti. Společnost tedy zjevně uznává, že věk ovlivňuje úsudek, zkušenost i schopnost vykonávat určité role.

Tak proč by mělo být nepřijatelné debatovat i o horní hranici?

Východní Evropa jako „mezistupeň“. U nás v Česku, na Slovensku nebo v Maďarsku vidíme hybridní model. Máme demokracii, ale politické strany jsou často postavené na jedné silné osobnosti Andrej Babiš (1954), Fico (1964), Orbán (1963), která v nich vládne dekády a nepustí mladší talent nahoru. Člověk když je vidí, má pocit, že je najednou v devadesátkách, ale okolní svět je úplně jinde.

V autokraciích věk lídrů roste. Průměrný věk diktátorů a narcisních vládců se za posledních padesát let zvýšil z 52 na 64 let. Tito lidé často neodcházejí dobrovolně, ale drží se moci „do posledního dechu“, aby si zajistili bezpečí a vliv. Třeba Daniel Ortega (1945) Nikaragua, Prezident Kamerunu Paul Biya (1933), Aleksandr Lukašenko (1954) Běloruský diktátor.

V demokraciích je trend opačný. Zatímco v roce 1975 nebyl v demokratických zemích žádný lídr pod 45 let, dnes jich je v této věkové kategorii hned několik (např. Macron 1977 , Meloni 1977, Simon Harris 1986). Evropská unie je v tomhle „mladším ostrovem“ s průměrným věkem lídrů kolem 53 let.

Osobně si myslím, že lidé nad šedesát devět let by neměli kandidovat do nejvyšších funkcí typu prezident, premiér, ministr nebo třeba ústavní soudce. A ne, nejde o nenávist ke starým lidem. Jde o budoucnost společnosti.

Navíc nejde jen o samotný věk při kandidatuře. Když někdo kandiduje v šedesáti devíti, po skončení mandátu mu je sedmdesát čtyři nebo sedmdesát pět. A pokud kandiduje znovu, bavíme se o člověku hluboko po sedmdesátce nebo osmdesátce, který stále drží obrovskou moc nad státem.

A opravdu si myslíme, že tohle je zdravý model pro moderní společnost?

Neříkám, že každý člověk po sedmdesátce je mimo realitu. Existují brilantní starší lidé. Stejně jako existují neschopní čtyřicátníci. Znáte to přece i ze života. Máte kolem sebe starší lidi — rodiče, prarodiče — taky vám neřídí život, ale občas si za nimi pro radu zajdete, ne? No a teď nám naši rodiče a prarodiče řídí životy celé společnosti místo toho, abychom si je řídili sami.

To, co dnes vidíme, podle mě zdravé není.

Nejde o to vyčítat starým lidem, že jsou staří, ale zamyslet se nad tím, jestli je toto správná cesta a jestli jde udělat něco pro změnu.

Co by třeba mohlo pomoct jsou časové limity mandátů, zákaz kumulace funkcí nebo také povinné transparentní zdravotní a kognitivní testy pro nejvyšší úřady a funkce. K tomu je ale také nutné otevřít prostor mladším lidem — skrze lepší politické vzdělávání, mentoring a férové vnitrostranické procesy. Musí to být kombinace kroků a ne jen nějaký zákaz, ale rozumný proces změny.

Místo toho vidíme politické strany, které nedokážou vyměnit vedení třicet let. Vidíme staré struktury, které nepustí mladší lidi nahoru. Vidíme ego války, mocenské hry a ideologické bitvy lidí, kteří už často ani nebudou žít ve světě, který dnes pomáhají vytvářet.

Nejde o to, že by společenská nebo kulturní témata nebyla důležitá. Jasně že jsou. Jenže místo normální debaty z nich politici často dělají války emocí, protože dobře vědí, že strach, nenávist a rozdělení společnosti fungují k ovládání lidí mnohem líp než jasná fakta díky kterým bychom mohli vést třeba i konstruktivní debatu.

A tak se místo řešení reality pořád hádáme o symbolech, identitách a kulturních bitvách, zatímco obyčejný člověk hlavně řeší, jestli zaplatí nájem, jestli si jeho dítě jednou bude moct dovolit bydlení, jestli se dovolá doktora nebo jestli se večer bude cítit bezpečně cestou domů práce.

Ty problémy všedního dne nezmizely. Jen je přehlušila permanentní válka emocí, ve které má každá strana pocit, že bojuje za záchranu světa.

A možná je čas si přiznat nepříjemnou věc:
Společnost, která neumí předávat moc nové generaci, začne stagnovat.

Starší generace má obrovskou hodnotu. Má zkušenosti, které mladí lidé nemají. Ale možná právě největší moudrost nespočívá v tom držet se moci navždy. Možná spočívá v tom dokázat včas předat pochodeň dál a neztratit důstojnost.