Když emoce převlékneme za názor

Dlouho jsem si myslela, že problém společnosti je v tom, že lidé nemají dost informací. Že kdyby věděli víc, chovali by se líp, rozhodovali by se rozumněji a společnost by fungovala jinak. Jenže čím víc jsem nad tím přemýšlela, tím víc mi docházelo, že to tak není. Informace dnes máme. Problém je v tom, co se s námi děje ve chvíli, kdy na ně narazíme, co s našimi emocemi ty informace udělají, a hlavně co my uděláme s těmi vyvolanými emocemi.

To nejdůležitější se totiž neodehrává venku, ale uvnitř. V té krátké chvíli, kdy něco vidíme, slyšíme nebo čteme, se v nás něco spustí – většinou emoce. Naštvání, nesouhlas, zlost nebo nekontrolovaná radost z něčího vítězství, případně z něčí porážky. Většina lidí tenhle moment ani nezaregistruje, prostě se nechají emocí unést, někdy až zaslepit, a bez jakékoliv reflexe, bez pojmenování té emoce a bez snahy zjistit, co ji vyvolalo a proč, nabydou dojmu, že emoce je názor, který musí okamžitě ventilovat. Ve skutečnosti jen pouští ven emoci, která prošla celým člověkem tak rychle, že ji nestihl ani pojmenovat a už vůbec ne zpracovat.

Já jsem to dělala taky. A upřímně – pořád se mi to někdy děje. Dokážu být pěkně ostrá, když ve mně někdo vyvolá emoce zjevnou lží nebo manipulací.

Rozdíl je jen v tom, že jsem si toho začala všímat. Začneš si všímat, že mezi tím, co se stane, a tím, jak reaguješ, existuje prostor – malý, někdy sotva postřehnutelný, ale je tam. A právě v tom prostoru se rozhoduje, jestli budeš jen další článek v řetězci emočních reakcí, nebo jestli z toho vystoupíš a začneš jednat vědomě. Pojmenuješ emoci, přidáš k ní fakta – nejen ta příjemná, ale i ta nepříjemná – všechna vezmeš na vědomí, vyhodnotíš a teprve potom si vytvoříš obraz, který popíšeš jako svůj pohled.

Jenže jakmile se v tom začneš víc hrabat, narazíš na nepříjemnou pravdu: že to, co jsi považovala za svoje názory, jsou často jen naučené reakce. Že spoustu věcí si nemyslíš proto, že jsi je opravdu promyslela, ale proto, že jsi je někde převzala, nebo protože ti dávají smysl na první dobrou. Nebo prostě proto, že si to myslí většina lidí ve tvém „kmeni“ – a ty přece nechceš vybočovat, chceš někam patřit.

A tady přichází první past. Máš pocit, že konečně „vidíš“, že jsi prohlédla, že jsi lepší, protože „víš“, že ostatní to nechápou, ale ty ano, že tvoje pravda je ta správná – často ne proto, že by byla nejlíp podložená, ale proto, že ji říkáš s jistotou nebo slušněji než ostatní. Jenže ve skutečnosti jsi jen sundala první vrstvu pásky z očí. Nevidíš všechno. Vidíš jen to, co chceš vidět. A pokud nejsi dost kritická a schopná vidět i nepříjemné věci, je to jen další iluze – jen sofistikovanější. A tak jen vyměníš jednu formu slepoty za druhou.

Druhá past je opačná. Začneš zpochybňovat úplně všechno. Každou reakci, každou emoci, každý názor. A místo aby ses přibližovala k větší svobodě, začneš se v tom topit. Přemýšlení se stane nekonečným procesem bez závěru, který tě spíš vyčerpává, než posouvá. Zpochybníš i to, co zpochybnitelné není, začneš věřit, že všichni lžou, že nikomu se nedá věřit a že všechno je zbytečné. Jenže tím se z tebe paradoxně stává loutka nevědomí.

Pak přijde další fáze, možná nejtěžší. Když začneš víc chápat sebe, začneš víc vidět i ostatní. A ne vždycky se ti to líbí. Zjistíš, že ani ty sama nejsi dokonalá, že děláš chyby, ale tím, že je analyzuješ, se z nich dokážeš poučit a posouvat se dál. Uvědomíš si, že se můžeš mýlit, a víš, jak moc bolí si to přiznat – a právě proto začneš tušit, jak náročné to musí být pro ostatní připustit si třeba, že jejich volba nebyla spravná.

Díky tomu, že porozumíš sobě, začneš víc rozumět i druhým. Nesoudíš je šmahem, ale snažíš se pochopit jejich motivy. A porozumění neznamená souhlas. Znamená to jen chápat, proč se věci dějí. Přináší to klid. Ale neznamená to, že musíš souhlasit. I člověk, který rozumí druhému, může říct opačný názor –Jen ho řekne s porozuměním, ne s pohrdáním – třeba jako když někdo říká: „Pokud někdo nechápe naši politiku, je hlupák.“

A právě v téhle fázi začneš víc vnímat realitu kolem sebe. Jak lidé reagují z emocí, jak si protiřečí, jak snadno podléhají jednoduchým vysvětlením. Jak se bojí otázek, na které si ani nechtějí připustit odpovědi, natož aby je vyslovili. Jak je pro ně snadné přijímat nebo šířit lži, ohýbat fakta.

Někdy to má až absurdní podobu, zazní věta, která si sama odporuje: „Žádný zámek jsem si nekoupil, ale hlavně jsem si ho koupil za svoje peníze.“ A reakce okolí? Potlesk. Souhlas. Důvěra v to, že ta věta dává smysl. A v tu chvíli ti dojde, že nejde o fakta. Jde o emoce, identitu a potřebu věřit.

A přirozená reakce na tohle všechno je frustrace. Pocit, že by to mohlo být lepší, že by stačilo málo – víc přemýšlet, víc se zastavit, víc si uvědomovat, mít větší vlastní reflexi ke svým činům a slovům.

Jenže ono to tak jednoduché není.

Tohle není o tom, že bych byla lepší. Je to o tom, že se snažím víc uvědomovat. A i teď, i když si myslím, že přemýšlím vědomě, pořád mám svoje slepá místa. A že jich bude. Jen o nich zatím nevím. Ale nebojím se je hledat a objevovat.

A tady se to láme podruhé. Buď se začneš s lidmi hádat a snažit se je „probudit“, protože máš pocit, že vidíš něco, co oni ne. Nebo si začneš víc všímat toho, jak funguješ ty sama, a přijmeš, že ten proces má každý jiný – a hlavně každý má svoje tempo. Do tohoto bodu se chci třeba já dostat.

To neznamená rezignaci. Neznamená to přestat mluvit nebo přestat se ozývat. Znamená to pochopit, že ne každý rozhovor je dialog, a ne každá pravda se dá předat argumentem. Postupně začneš rozlišovat, kdy má smysl mluvit a kdy jen ztrácíš energii, kdy druhý člověk naslouchá a kdy jen reaguje, a že někdy je větší síla v tom odejít než v tom vyhrát.

Tohle všechno je práce. A není to práce, která by někdy skončila. Neexistuje moment, kdy si řekneš „hotovo, teď už přemýšlím správně“. Vždycky se budeš vracet na začátek, vždycky narazíš na něco, co jsi neviděla, vždycky budeš muset znovu přehodnotit to, co sis myslela, že už máš vyřešené.

Ale to nevadí.

Jak by řekl klasik: „Cesta je cíl.“ A co jiného než cesta je sebepoznání a vědomější život? Nepřetržitý vývoj plný chyb, pochybností a reflexe. Umění naslouchat a porozumět.

O tom si myslím, že má být život. Nebo ten můj o tom rozhodně je.

A ne, nejsem dokonalá. Naopak – chápu svoje nedokonalosti a snažím se s nimi pracovat. Stejně jako pracuju s tím, co umím, co vím a co mám rozpracované.

A právě v tom je možná pointa.

Ne v tom mít pravdu.
Ale v tom neztratit ochotu ji znovu hledat – i když to může být nepříjemné, nepohodlné a náročné.

Kdyby se o tohle snažilo víc lidí, svět by nebyl dokonalý. Pořád by v něm byly konflikty, emoce a chyby. Ale možná by jich bylo méně zbytečných. Méně těch, které vznikají jen proto, že jsme se nedokázali na chvíli zastavit a podívat se dovnitř.

A tak se nabízí jednoduchá otázka:

Rozhodujete se spíš emotivně… nebo vědomě?