Článek
Když dnes člověk slyší politiky ohánět se Bohem, Biblí, Ježíšem, tradičními hodnotami, morálkou a tím, jak by měli žít obyčejní lidé, napadá ho jediná prostá otázka: proč nám to všechno vlastně říkáte, když to sami nežijete?
Možná je to celé mnohem jednodušší, než to vypadá. Myslím, že společnost nepotřebuje další moralizování, další projevy o tom, kdo je větší nebo menší lhář, ani další kázání o tom, co je správné. To všechno už dávno známe. Západní společnost je postavena na křesťanských hodnotách, jak slýcháme. Desatero bylo napsáno před tisíci lety. Ježíš mluvil o pokoře, službě, pravdě, milosrdenství a lásce k bližnímu. Návody existují. Knihovny a garáže jsou jich plné.
Co ale nevidím tak často, je, že by se nějaký politik podle toho, co hlásá, i choval. Chybí lidé u moci, kteří by ta slova začali brát vážně sami u sebe. Chybí lidé, kteří by nám ukázali, jak na tu složitou věc – život – jít, jak ho žít dobře a pokojně. Jak žít spravedlivě ve všedním životě. Jak být pokorný vůči životu samému, jak milovat ty, se kterými nesouhlasím, jak respektovat ty, kteří vidí svět jinými zkušenostmi, jak víc dávat než brát, jak litovat svých chyb a učit se z nich, jak se dokázat omluvit, jak se nebát říkat pravdu nebo jak se nebát nekrást. Je těžké se učit ze slov, ale mnohem snazší je následovat. Ale koho?
Politik totiž nemá být kazatel. Nemá být mesiáš, spasitel ani televizní mravokárce. Politik má být spravedlivý hospodář, kterému občané na čas svěří svůj společný majetek, své peníze, svou bezpečnost, své instituce a svou důvěru. A jeho práce je jasná: hospodařit s tím poctivě, nemanipulovat, nelhat, nekrást, nerozdělovat společnost a nést odpovědnost.
Činy mluví hlasitěji než slova
Nemusí nám číst Bibli v televizi. Nemusí se chodit fotit do kostela. Nemusí křičet o národu, tradici ani o slušných lidech, nemusí nás učit vyvěšovat vlajky. Stačilo by, kdyby sám žil slušně, kdyby se nebál říkat pravdu, ať je jakákoliv, kdyby se nepovyšoval nad těmi, se kterými nesouhlasí, kdyby si nebral víc, než mu náleží, a dokázal sám dát ze svého, kdyby nám ukázal, jak projít krizí tak, abychom se netopili v dluzích, aby se nebál říct musíme se na nějaký čas uskromnit atp.
Protože příklad je silnější než tisíc projevů. Živý příklad důstojného a otevřeného života je mnohem lepší zpráva pro občany než vzorně přečtený projev napsaný AI, kterému sice lidé zatleskají, ale na jejich život to nemá žádný dopad.
Když lidé vidí, že ten nahoře lže, podvádí, uráží, krade nebo šíří nenávist, dostávají jasný signál, že takhle se dnes žije a že férovost nebo poctivost je jen hloupá pohádka pro naivní. A přesně tenhle jed se pak rozlévá dolů do celé společnosti – do práce, do rodin, do veřejných debat, na internet, mezi sousedy. A jaký je to asi příklad pro děti, když prezident nebo premiér lže? To pak děti lžou a řeknou: ale prezident může lhát a já ne? Jak to dětem vysvětlujete? Že když budete obratně lhát, můžete to dotáhnout až na prezidenta? Opravdu je tohle svět, ve kterém chceme žít a který chceme předat dalším generacím?
Stejně jednoduše by ale fungoval i opačný princip. Kdyby lidé viděli nahoře někoho, kdo mluví pravdu, umí přiznat chybu, nechová se jako nadčlověk a neslouží vlastnímu egu, velmi rychle by pochopili, že slušnost není slabost, ale norma. Že je příjemnější slyšet ostrou pravdu, podle které se můžu lépe připravit na situaci, než když mi někdo lže nebo dává falešnou naději a pak přijde krize, se kterou si nevím rady. Není potřeba ukazovat hranatá ramena na slabší, ale ukázat, že dokážu pomoct – to je síla, ne slabost.
Jenže v tom je ten problém: mnoho dnešních lídrů nechce sloužit. Chtějí vládnout, chtějí mít moc, ale nechtějí nést odpovědnost. Chtějí obdiv, potlesk, záři reflektorů bez sebereflexe. Nechtějí být správcem společného domu. Chtějí být jeho pánem a my jim máme sloužit a akceptovat povýšenecké manýry.
A tak místo služby dostáváme emoční divadlo. Místo pokory naleštěný marketing. Místo pravdy falešné, ale o to blyštivější slogany. Místo naplnění Ježíšových slov skutky vidíme jen jejich prázdnou kulisu.
Přitom by opravdu stačilo tak málo
Kdyby ti, kteří nám neustále vysvětlují, jak máme žít, začali nejprve žít podle vlastních slov sami, společnost by nepotřebovala tolik příkazů, zákazů a hysterických kampaní. Lidé nejsou hloupí. Umí rozeznat poctivost od pokrytectví. A k poctivosti se přidávají mnohem ochotněji než křikem vynucené morálce. Ale musí cítit opravdovost, ne faleš, nejen hezky zabalenou prázdnotu.
Možná tedy nepotřebujeme nové proroky ani další Ježíšův příchod, protože Ježíše by ti, kteří se jím dneska ohánějí, stejně ukřižovali. Ježíš přesně tohle chování kritizoval. Lidé se mu smáli, že je příliš důsledný, že přece nikdo nemůže být tak svatý. Nejde o to být svatý. Jde o to nejít přesně proti tomu, co Ježíš říkal. Pokud Ježíš říká miluj své nepřátele jako sebe sama, neznamená to vyhlaš válku všem, se kterými nesouhlasíš.
Nemusíte věřit v Boha, abyste mohli žít podle hodnot, na kterých stojí naše civilizace. Stojí na hodnotách, které odmítá většinová civilizace žít i přesto, že se jimi většina ohání.
Možná bychom jen potřebovali správce, kteří přestanou hrát svaté a začnou být obyčejně lidsky fér, a my se přidáme.
Dovětek
Neříkám to jako někdo, kdo žije dokonale. Sama moc dobře vím, jak je těžké žít podle svědomí ve světě, který je často nastavený úplně obráceně. Nabídnete pomoc a někdo vám urve celou ruku. Řeknete člověku pravdu do očí a už ho neuvidíte. Snažíte se někomu naslouchat, pomoct mu, a pak zjistíte, že vás za rohem pomluvil. Člověk velmi rychle pochopí, že slušnost se dnes často nevyplácí.
Jenže co je druhá možnost? Přidat se? Začít dělat to samé? Pomlouvat, když pomlouvají druzí? Lhát, protože pravda je nepohodlná? Brát, protože ostatní berou? Kopat kolem sebe, protože to dělají všichni nahoře i dole?
Já jsem se rozhodla, že tohle dělat nechci. Ne proto, že jsem lepší než ostatní. Ale proto, že nechci žít s výčitkami svědomí a chci se moct sama sobě dívat do očí, aniž bych se musela stydět. A také proto, že věřím, že lidskost, solidarita, porozumění a velkorysost nejsou slabost, ale naše přirozenost.
Chci být ten člověk, který se snaží pomoct, i když na to občas doplatí. Chci být ten, který neutíká před pravdou, i když bolí. Chci být ten, který neměří hodnotu života jen podle toho, kolik urve pro sebe, ale podle toho jaký svět kolem sebe vytvořil.
Je to těžké. Protože svět kolem nás je plný malého i velkého zla a velká část toho zla padá shora. Lidé dole to pak jen přebírají jako běžnou normu. O to těžší je tomu nepropadnout.
Nejsem světice. Nejsem bez chyb. Jsem jen člověk, který chce mít večer čisté svědomí a nechce být součástí tohoto pokrytectví.
A právě proto vím, že od těch nahoře nechceme nic nemožného. Chceme po nich jen to, co by mělo být samozřejmé — aby aspoň zkusili žít podle hodnot, kterými nám tak rádi mávají před očima.
