Článek
Sleduju nového předsedu KDU-ČSL Jana Grolicha, a ačkoliv nejsem voličem lidovců a nikdy jsem nebyla, tak s některými jeho postoji vlastně docela souzním. A teď nemluvím o všech hodnotových otázkách, protože jejich ideologické džihády a kulturní války mi byly vždycky spíš protivné než blízké.
Právě proto mě na Grolichovi zaujalo, že je jedním z mála, kdo otevřeně říká, že kulturní války lidem nezlepší život, nezlepší zdravotnictví, bydlení ani fungování státu. Jen rozkopávají další příkopy mezi lidmi.
A pokud přijde někdo, kdo nechce svoji energii rvát do toho, kdo je větší liberál, konzervativec, antibabiš nebo antifiala, ale chce se bavit o normálním životě lidí, o tom co lidi trápí, tak mu prostě fandím. Ne proto, že bych z něj byla slepě nadšená.
Ale proto, že obdivuju jednu věc: že je schopný vzdorovat české malosti.
Protože Češi, jak víme nejen z dneška, ale i z historie, mají jednu zvláštní vlastnost. Podceňují se, druhému nepřejí a jakmile se někde objeví někdo s energií, nápadem nebo snahou něco změnit, už se nehledá, jak mu pomoct nebo podpořit, ale jakou hůl na něj najít. Nejdřív klacek. Pak teprve případně zájem.
V zahraničí jsem poprvé zažila, že lidé umí sdílet nadšení
Když člověk žije venku, všimne si jedné zvláštní věci. Přijdeš s nápadem, jsi pro něco zapálená, něco buduješ, něco tě baví, něco chceš změnit — a lidi ti často řeknou: „Ty jo, to je skvělý. Držím palce. Neznamená to, že jsou blbí nebo naivní.
Jen jejich první reflex není ten, že ti musí vysvětlit, proč je to blbost a proč na to nemáš.
V Česku je to přesně naopak. Tam člověk sotva otevře pusu s nějakým nadšením, a už se z davu ozývá: to je mrtvý, to nemá šanci, na to nemá, to je marketing,
to je stejně k ničemu.
Místo sdíleného nadšení se hledá první klacek, kterým by se to dalo zmydlit. A přesně to teď sleduju kolem Grolicha. Ten člověk ještě reálně ani nezačal a už se část veřejného prostoru předhání v tom, proč to nepůjde.
Jako bychom snad měli panickou hrůzu z toho, že by náhodou něco nového mohlo fungovat. Infarktový děs ze změny, z něčeho jiného, nedej bože náznak lepšího.
KDU udělala něco, čeho ostatní strany nejsou schopné
Můžeme si o lidovcích myslet cokoliv, ale jedna věc se jim upřít nedá: byli schopní do čela postavit mladého člověka a omladit celé vedení. Tohle se v české politice skoro neděje.
ODS? Tam pořád sedí lidé, kteří jsou v politice od devadesátek.
Stačí se rozhlédnout a člověk má pocit, že sleduje archivní záběry.
ČSSD sice vytáhla mladší Maláčovou, ale obklopila ji stejná stará struktura, stejní političtí kmeti, kteří tam straší roky. A takhle bych mohla pokračovat. Pořád stejné tváře, stejné myšlení, stejné ego.
Když přišli Piráti tak ti zase, že jsou příliš mladí nebo příliš nalevo nebo málo napravo.
Jenže doba, ve které žijeme, je tak rychlá, že člověk, který je třicet let zavřený ve své politické bublině, prostě těžko rozumí dvacátníkům, třicátníkům, jejich tempu života, jejich nejistotám a tomu, co dnes od politiky vůbec čekají.
Grolich nepůsobí jako relikvie z vitríny. A už jen to je v českých poměrech skoro malý zázrak.
Kulturní války jsou k ničemu. A on to aspoň říká nahlas
Druhá věc, kterou na něm oceňuju, je, že pojmenovává něco, co je podle mě naprosto zásadní: kulturní války jsou k ničemu.
Dvě pohlaví v ústavě vám:
nesníží vám účet za energie.
nezkrátí čekání u doktora.
nevyřeší školství.
nezlepší dopravu.
nezaplatí nájem atp.......
Jediné, co dělají, je, že rozčtvrtí společnost na znepřátelené kmeny, které se pak nenávidí nad tématy, jež mají často minimální dopad na jejich každodenní život. Je to politická droga. Levná, hlučná a návyková. A přesně proto po ní tolik politiků sahá — protože je mnohem jednodušší lidi rozeštvat, než něco řídit.
Jestli přijde někdo, kdo říká, že tudy cesta nevede, tak je to minimálně hlas, který stojí za pozornost.
Ne za okamžité shazování.
Ano, mám v hlavě i varování jménem Babiš
Aby bylo jasno — nejsem naivní. Mám v hlavě i ten starý film z roku 2011, kdy přišel Andrej Babiš a spousta lidí si taky říkala, že je vlastně fajn, že někdo rozkope ten zatuchlý kartel ODS a ČSSD.
Taky to tehdy vypadalo jako čerstvý vítr. Ne že bych ho volila, ale mám ráda když do politiky vstupuje někdo nový, vy ne?
Ale vidíme, jak to dopadlo.
Takže ano — i tady je ve mně red flag.
I tady vím, že hezká slova ještě nic neznamenají. Jenže rozdíl je v tom, že Grolich není králík čerstvě vytažený z klobouku.
Není to marketingový panák, kterého někdo nabrífoval před kamerou.
Je to člověk, který už roky dělá lokální politiku, má za sebou konkrétní práci a nějaké výsledky. Není to neznámá figurka, kterou by teď KDU jen naleštila pro mladší voliče.
Proto jsem ochotná mu dát to, co v Česku dáváme strašně neradi: čas.
Kritizujte ho, až něco podělá. Ne dřív, než se nadechne
Tohle je celé vlastně strašně jednoduché.
Nemusíte ho volit.
Nemusíte mu věřit.
Nemusíte z něj být odvázaní.
Ale zkuste aspoň chvíli nedělat to naše tradiční české cvičení, kdy se na každého, kdo se objeví, okamžitě hledá hůl, aby se mohl preventivně umlátit.
Počkejte, až udělá chybu. Počkejte, až zradí to, co říká. Počkejte, až se ukáže, že je to jen marketing. Pak mu to omlaťte o hlavu.
Ale tohle věčné podkopávání všeho nového ještě před startem není kritické myšlení. To je jen národní sport jménem: hlavně ať nikdo moc nevyčnívá.
Naděje není naivita. Naivita je myslet si, že když umlátíme každou novou snahu hned na startu, něco se v téhle zemi změní samo. A právě v tom je česká malost možná nebezpečnější než všichni špatní politici dohromady. Protože ti špatní politici ničí přítomnost. Ale naše vlastní neschopnost dát komukoliv šanci ničí budoucnost.
