Článek
O víkendu byla demonstrace na Letné.
Přijde mi to, jako když celý rok jíš junk food, a pak máš nával zodpovědnosti, začneš týden jíst zdravě a máš pocit, že jsi udělala něco pro svoje zdraví.
A protože to dělají i ostatní, máš pocit, že je to správně — že jste vlastně všichni udělali dost.
To samé je s demokracií.
Hodíš lístek do urny a když vyhrají „ti tvoji“, čtyři roky sedíš a krčíš rameny.
Když vyhrají „ti druzí“, jdeš pohoršeně do ulic a předstíráš, že jsi proper demokrat a že ti na demokracii záleží. To není výtka, to je popis reality. Pokud čteš tyto řádky a minulé roky jsi psal svým politikům, vřelé díky tobě, jsi bojovník za demokracii.
Přitom starat se o demokracii je jako starat se o svoje tělo. Nestačí jednou za rok si dát salát a zajít do fitka. Je to každodenní péče.
Co to tedy znamená v praxi?
Když si zvolíš svého poslance, dá se říct, že jsi za něho zodpovědný. Ty jsi ten, kdo ho podpořil, ty jsi ten, kdo ho dostal do sněmovny. Takže tvým úkolem je dohlížet na to, aby dodržoval a dělal to, proč jsi ho volil. Pokud to nedělá, je tvou povinností mu to říct. Napsat mu e-mail, dopis, zprávu.
Zní to jako zbytečnost, protože si myslíš, že neodpoví? Ano, může se to stát — a moje zkušenost je, že většina politiků neodpoví. Jenže to je další problém. Pokud nebude psát dost lidí a lidé nebudou trvat na odpovědích, politici nabydou dojmu, že odpovídat nemusí a že se nemusí zabývat tím, na co se ptáte.
Právě takhle se nastavují mantinely pro politiky. Je to jedna z forem, kterou by měl volič dělat. To je ta každodenní práce.
Nečekat, až tě nějaká iniciativa vyzve, abys podepsal petici nebo napsal politikovi, ale vědět, že to můžeš a máš udělat sám za sebe — kdykoliv uvidíš, že je něco špatně. To je podle mě úkol voliče.
Nebo také můžeš jít za svým poslancem a říct mu, co tě pálí. Pokud mu to neřekneš, on to prostě neví. Protože většina politiků je obklopena lidmi, kteří řeší své zájmy a spíš politikům pochlebují, než aby je kritizovali. Proto musí přijít volič a říct mu realitu, ve které denně žije.
Pevně věřím, že takoví zodpovědní voliči existují a že - stejně jako já - píší svým politikům. Jenže je nás málo.
Pokud tohle dělat nebudeme, tak pak je setkání na Letné jen chlácholením o tom, že si stačí dát jednou za rok salát a člověk je zdravější.
Na druhou stranu chápu, že v rámci nějakého vývoje společnosti se ty kroky asi musí dělat postupně. Vědomí se nabývá pomalu.
Zároveň je ale důležité říkat, co je špatně, aby se to mohlo posunout dál.
Pozdě bycha honit
Slyšela jsem, že je za pět dvanáct, a proto se musí udělat velká demonstrace. Skutečnost je ale taková, že už je dávno po dvanácté.
Žijeme totiž v situaci, kdy dva kmeny proti sobě válčí a už spolu prakticky nedokážou mluvit. Vláda a její představitelé často dávají najevo pohrdání opozicí i jejími voliči. Opozice a její voliči jsou zase přesvědčeni, že jsou majiteli pravdy, a pohrdají nejen vládou, ale i každým, kdo se odmítne bezvýhradně přidat na jejich stranu.
A nejbizarnější na tom je, že člověk, který se odváží být kritický i k „vlastním“, bývá zavržen i vlastním táborem. Jako by dnes už vůbec nešlo o program, ideály nebo skutečnou snahu posunout Česko někam dál. Místo toho sledujeme válku dvou kmenů, které bojují hlavně za svůj ideologický zájem a vlastní mocenský prostor. Výsledkem není lepší země, ale jen hlubší příkopy mezi lidmi.
Nikdo nikomu nenaslouchá. Každý tábor se jen dál utvrzuje ve své vlastní pravdě.
Souhlasím, že je správné nastavovat politikům hranice. Je správné jít demonstrovat. Demonstrace jsou legitimní nástroj občanů, jak dát najevo nespokojenost. Problém ale vidím v tom, že demonstrace se dnes často nestávají tlakem na moc jako takovou, ale nástrojem boje proti „těm druhým“.
Demonstrujeme proti opozici, proti vládě, proti konkrétním lidem — ale málokdy proti vlastním politikům. Těm, které jsme si sami zvolili, často odpouštíme věci, které bychom u těch druhých neakceptovali.
Když vládl Fiala a nedělal to, co slíbil, jeho voliči většinou mlčeli. Do ulic šli hlavně voliči Babiše - a místo toho, aby se řešil obsah jejich nespokojenosti, byli jednoduše označeni za „dezoláty“. Ano, byli tam lidé s proruským pohledem, dokonce si myslím, že sami organizátoři byli proruští. Ale bylo tam i spoustu obyčejných naštvaných lidí, kteří jen nevěděli, jak jinak dát najevo své obavy. Mnozí z nich ani netušili, kdo demonstraci organizuje. Prostě přišli, protože cítili, že se něco děje špatně. A to je legitimní.
Zároveň tu byly iniciativy, které se označují za občanské a demokratické, ale k tomu, aby zvedly prst vůči těm, které dotlačily k vítězství, se stavěly vlažně. Když jsem jim psala, že by bylo fér udělat akci za hodnoty - ne proti někomu, ale i jako připomínku „našim“, že jsme si je nezvolili proto, aby si dělali, co chtějí - odpověď byla, že nechtějí rozdělovat společnost.
Jenže pak přišla demonstrace na podporu prezidenta, který o ni ani nestál, a ta společnost rozdělovala mnohem víc.
Neříkám, že při každé chybě máme křičet „demisi“. Ale říkám, že právě těm vlastním máme nastavovat hranice. Protože pokud to neděláme, tak se není čemu divit, že máme ve vysoké politice lidi s komunistickou minulostí. To není ostuda „těch druhých“. To je ostuda nás všech.
Přijde mi krátkozraké chodit demonstrovat jen proti Babišovi. Co bude pak? Babiš nikdy dobrovolně neodstoupí. Jediné, co tímhle stylem děláme, je, že ještě víc upevňujeme kmenové barikády. Třeba se mýlím a fakt stačí chodit na demonstrace, plácat se po rameni a potvrzovat si, že stojím na správné straně. Ale myslím, že tohle už se celé odehrálo a dopadlo to tak, že máme vládu, jakou máme.
Kdyby proti Babišovi demonstrovali jeho vlastní voliči, mělo by to úplně jinou váhu. Stejně jako by se Fiala možná chytil za nos, kdyby do ulic šli jeho vlastní voliči kvůli jeho vlastním chybným rozhodnutím.
A do toho všeho ještě vstupuje jeden zvláštní moment: politici samotní chodí na demonstrace proti jiným politikům. Formálně je to v pořádku — jsou to také občané. Ale ve skutečnosti to ukazuje hlubší problém. Demonstrace mají být nástrojem občanů proti moci, ne nástrojem politiků k mobilizaci vlastního kmene.
V tu chvíli se z politiků nestávají správci země, ale vůdci davů.
A tohle celé nikam nevede.
Jestli chceme zachovat demokracii, musíme se probrat z téhle „sametové diskotéky“ a začít brát politiky jako své zaměstnance, ne jako spasitele nebo celebrity. Politik má sloužit veřejnosti — ne si budovat fanouškovský klub.
Demokracie totiž nestojí na tom, že bráníš „své“ proti „těm druhým“.
Stojí na tom, že jsi ochotná být kritická i k těm, které jsi volila.
Zkusme se nepohoršovat nad druhými, ale pokusme se vidět a reagovat na to, co dělají naši zástupci.
Vím, jak těžké je přiznat si, že jsme se v něčem spletli.
Ale dělat chyby není problém. Problém je, když si je neumíme přiznat a nic s nimi neuděláme.
