Článek
Za posledních několik století jsme se jako společnost v mnoha věcech posunuli obrovsky dopředu. A to nejen na papíře. Zrušili jsme otroctví, zakázali mučení, uznali práva žen, dětí a menšin. Vytvořili jsme demokracie, sociální státy, mezinárodní úmluvy a celé instituce, které mají zajistit, aby člověk mohl žít důstojně a jeho práva byla chráněna.
Jenže všechna tahle pravidla a instituce pořád stojí na jednom obyčejném člověku a na tom, jak se zachová k druhému.
Třeba vyjdete na ulici a někdo tam leží. Co uděláte? Když je to bezdomovec, tak kolem jen projdete? Když je to paní důchodkyně, tak se možná zastavíte? Zastavíte jen tehdy, když je to váš známý? Pokud si kladete tyto otázky, znamená to, že rozlišujete, čí život má pro vás cenu?
Ale ten člověk je možná jen opilý, na drogách nebo obojí. Možná má zdravotní problém. Nevíte, dokud se nezastavíte a neřeknete si: Tamhle leží člověk a může mu nebýt dobře. Č-L-O-V-Ě-K bez ohledu na to, do jaké sociální škatulky ho navlečete.
Mně připadá přirozené to udělat. Zastavit se a jít zjistit, co člověku je. Stalo se mi to naneštěstí několikrát. A nebylo to ani tak proto, že by mi to ukládal nějaký zákon nebo že očekávám odměnu, nebo že bych musela. Ale spíš přirozeně proto, že na zemi leží člověk a já nevím, jestli nepotřebuje pomoc.
Překvapuje mě, kolika lidem připadá stejně přirozené pokračovat v cestě a ani si nevšimnout.
A jestli právě někde tady neleží problém, který žádný zákon nevyřeší.
Zrušili jsme otroctví. Ne schopnost vykořisťovat
Říkáme, že jsme zrušili otroctví. Právně ano. Člověka už nelze vlastnit jako majetek, to je dost zásadní progres.
Současně jsme ale schopni kupovat výrobky vznikající v dodavatelských řetězcích, kde lidé pracují za podmínek, které bychom sami považovali za naprosto nepřijatelné a nikdy bychom na ně ani nepřistoupili. Neříkáme tomu otroctví, protože to má přece pracovní smlouvu, výplatní pásku a ekonomické vysvětlení.
Samozřejmě to není jen otázka morálky jednotlivého spotřebitele. Takové podmínky vytváří celý ekonomický systém. Jenže ani systém není přírodní úkaz. Vytvářejí ho, udržují a mění zase lidé.
Zakázali jsme mučení, ale tím jsme neodstranili lidskou schopnost a motivaci mučit jiného člověka nebo zvíře. Přijali jsme práva dítěte, ale nedokážeme zabránit tomu, aby měl někdo motivaci a chuť dítěti ubližovat, týrat ho nebo ho dokonce znásilňovat.
Uznali jsme rovnost žen a mužů. Ale nevymýtili jsme přesvědčení, že někdo má mít nad někým moc jen proto, že se narodil s tím „správným“ pohlavím. Touha diskriminovat zůstává.
Máme lidská práva. Neodstranili jsme schopnost člověka zbavit druhého lidské důstojnosti a touhu druhého ponižovat a dehonestovat proto, že má třeba jen jiný pohled na svět.
Nic z toho není argument proti zákonům. Právě naopak. Zákon může ochránit člověka, který potřebuje ochranu právě teď. Nemůžeme čekat, až násilník projde duchovní proměnou a pochopí, že nemá mlátit svoje dítě.
Jen jsme si možná spletli ochranu před problémem s odstraněním jeho příčiny.
Řešíme následky činů, ale zdá se, že zanedbáváme jejich příčiny a nevěnujeme jim tolik pozornosti, kolik by si zasloužily.
Dali jsme starému člověku nové nástroje
Stejně tak technologicky jsme za několik desetiletí udělali skok, který je skoro nepředstavitelný. Zároveň se ale naše schopnost rozumět sami sobě nevyvíjela stejnou rychlostí.
Člověk vždycky toužil po uznání, tak jsme mu dali prázdné lajky. Člověk vždycky chtěl někam patřit, tak jsme mu zajistili online kmen, kde může válčit proti jinému kmeni.
Člověk je náchylný hledat důkazy, že právě on má pravdu, tak jsme mu dali algoritmus schopný zásobovat ho takovými důkazy od rána do večera a hlavně do nekonečna.
Člověk umí velkolepě nenávidět, tak jsme jeho nenávisti vytvořili publikum o velikosti celé online planety.
Technologie tyto vlastnosti nevytvořila, ty si neseme. Ale některým z nich dala vytuněný zesilovač.
A možná jsme se dostali do zvláštního bodu dějin: naše schopnost měnit svět kolem sebe předběhla naši schopnost rozumět světu uvnitř sebe.
Umíme rozštěpit atom a jsme opravdu pyšní. Dokážeme geneticky upravovat organismy, prej abychom nakrmili svět. Stavíme umělou inteligenci, prej abychom měli jednodušší život. Během několika sekund dokážeme oslovit miliony lidí, prej abychom měli lepší sociální interakce.
Ale zároveň máme dost problém poznat okamžik, kdy s námi cloumá strach, kdy nás zaslepuje závist, kdy z nás mluví ego, kdy máme nenasytnou potřebu uznání nebo touhu někoho ponížit.
To je docela nebezpečná kombinace. Ty technologické vymoženosti nejsou špatné. Špatné je spíš to, že nám někdo dává nástroje, ale zároveň nepřipravuje půdu pro to, aby je člověk dokázal používat vědomě – aby ho nevláčely emoce a aby neubližoval svému okolí jen proto, že nedokáže vidět vlastní zranění a pracovat s ním.
Možná jsme hledali změnu na špatném místě
Dva tisíce let máme Ježíše. Máme Buddhu nebo Sókrata, Junga nebo Luthera Kinga a desítky dalších lidí, kteří se různými způsoby ptali, jak má člověk žít, a někteří se to snažili i předvést. Mnozí z nich byli zabiti.
Máme jejich knihy, následovníky, školy, církve, rituály, filozofie a teorie. A přesto jsme pořád schopni dělat prakticky totéž, před čím nás varovali. Možná proto, že vědět něco není totéž jako něco poznat.
Můžete znát Desatero z paměti a být fakt špatný člověk. Můžete mít na noze vytetovanou Listinu základních práv a svobod a ponižovat lidi nebo schvalovat násilí na „těch druhých“.
Můžete přečíst desetitisíce knih o psychologii a vůbec nerozumět vlastnímu chování a ubližovat nejbližším. Můžete chodit klidně každou neděli do kostela a nikdy se skutečně nezeptat, proč nenávidíte svého souseda.
A proč to tak je? Protože pravidlo přichází zvenčí. Ovšem proměna musí přijít zevnitř. Musíte ji udělat vy a bývá to fakt nepříjemné.
Je totiž mnohem jednodušší říct, co by měl změnit stát, vláda, církev, soused, manžel, kolega nebo úplně cizí člověk na internetu, než se podívat na vlastní reakci a zeptat se:
Proč mě tohle tak strašně vytáčí? Proč nedokážu pochopit jeho argument? Proč potřebuju toho člověka ponížit? Čeho se bojím? Co se snažím chránit? A nejsem náhodou v něčem přesně tím člověkem, kterého tak hlasitě kritizuju? Kdo vlastně jsem a jak můžu být lepší?
Tohle není jen teorie filozofie ani ezoterika. To je každodenní práce se sebou, se svým člověčenstvím. A někdy zatraceně nepříjemná. Ale výhoda spočívá v tom, že pokud si začnete klást otázky, budete získávat odpovědi a pak časem se vám může začít i ulevovat. Pomalu a postupně.
Proč? Protože porozumíte a získáte nadhled.
Svět možná nepotřebuje další návod
Neznamená to, že máme zrušit zákony, instituce nebo lidská práva a čekat, až všichni dosáhnou osvícení.
Zákony potřebujeme právě proto, že lidé dokážou ubližovat. Instituce potřebujeme, protože společnost bez pravidel fungovat nebude. A lidská práva potřebujeme proto, aby měl člověk alespoň nějakou ochranu před mocí druhých.
Ale žádná ústava nemůže udělat člověka lidským. Žádný zákon neodstraní nenávist. Ani žádná technologie za nás neudělá práci, která začíná uvnitř vlastní hlavy.
Třeba nepotřebujeme další teorii o tom, jak zachránit svět. Těch už jsme vytvořili dost.
Možná bychom měli mnohem víc ukazovat lidi, kteří dokážou říct:
Tohle jsem dělal špatně, mrzí mě to. Tahle emoce mě ovládla. Tady jsem si nalhával, protože jsem měl strach. Tady jsem ubližoval, byl jsem zaslepený. Rozumím vám, ale nemůžu souhlasit. A takhle se snažím jednat jinak, protože jsem se poučil.
Ne jako nové proroky nebo guru, ale jako živé příklady toho, že člověk není odsouzený zůstat tím, čím právě je. A že sebereflexe není slabost. Naopak člověka může posunout dál.
Protože svět samozřejmě vytváříme společně. A kdyby dost lidí změnilo způsob, jakým zacházejí sami se sebou a s druhými, změnily by se nakonec i instituce, které vytvářejí.
Jenže pořadí možná máme obráceně.
Pořád opravujeme svět místo toho, abychom člověka učili, jak zlepšit sám sebe.
