Česká proizraelská pozice je ve světě unikátní, říká Šadí Shanaáh

Šadí Shanaáh působí na anglické University of Warwick. Nedávno zakončil pětiletý výzkumný projekt zabývající se politikami prevence extrémismu a terorismu a jejich dopady na liberálně demokratické normy a instituce.

Na Aarhuské univerzitě v Dánsku se v rámci doktorandského výzkumu zabýval faktory, které umožňují nebo odrazují britské muslimy v aktivitách zaměřených proti islamistickému extrémismu.

V poslední době však publikuje na svých sociálních sítích texty zejména ohledně aktuálního izraelsko-palestinského konfliktu, přičemž je velmi kritický ke způsobu, jakým je tento konflikt v Česku nahlížen. Sám má palestinského otce a českou matku.

Jaká je teď situace v Gaze? Je možné podle tebe to, co se tam stalo, označit slovem genocida?

Myslím si, že je pro většinu lidí mimo Gazu, včetně mě, neobyčejně těžké představit si, jaká je tam situace. Kdo chce, vidí videa a fotografie, nebo si může přečíst různé statistiky o míře destrukce. Ale stejně to nedokáže zcela zpracovat. Materiální destrukce je jedna věc – zničené domy, kontaminovaná půda, infrastruktura v troskách – ale závažnější podle mě jsou psychologické následky.

V podstatě každý v Gaze znal velmi dobře někoho, kdo byl zabit, měl v rodině někoho, kdo byl minimálně zraněn. Téměř všichni byli nuceni několikrát utíkat z jednoho místa na druhé, skoro bez majetku, zjišťovat, že žádné místo není bezpečné, žít v úzkosti, co budou jíst druhý den a co se stane, jestli onemocní. Míra zoufalství a délka toho martyria je pro nás těžko představitelná. V jiných konfliktech alespoň můžete někam utéct. V Gaze byli lidé naháněni od jednoho konce „obory“ ke druhému a zase zpět, prostě jako dobytek, po více než rok. A vlastně to ještě neskončilo.

Je to genocida? Já se to slovo dlouho zdráhal používat. Mnozí Palestinci často ještě před touto poslední eskalací vleklého konfliktu mluvili o tom, že se jim děje holokaust. Protože podvědomě cítili, že díky holokaustu dává Západ Izraeli bianco šek na zacházení s Palestinci. Jenže tohle rámování Palestincům spíš škodilo, protože je pak na Západě mnozí brali méně vážně, že přehání.

Holokaust to sice nebyl, ale systémový, brutální útlak, který zahrnuje porušování různých aspektů mezinárodního práva, to byl i za té „normální“ situace okupace a blokády palestinských území před 7. říjnem. To je jaksi přirozené jakékoli okupaci.

Ale to, co se děje poslední rok a půl v Gaze, to je něco abnormálního i v této dlouhé historii útlaku lidí žijících pod vojenskou okupací. Genocida neznamená, že musí zemřít miliony lidí. Je to záměrné zabíjení, které má za cíl destrukci určité skupiny lidí. A z mnohých prohlášení členů izraelské vlády, armády, a společenských elit, je takové volání po destrukci Palestinců v Gaze zdokumentované, jinak by Mezinárodní soudní dvůr neshledal smysl zabývat se touhle otázkou.

Nevím ale, do jaké míry je užitečné hádat se o to, zda to genocida je, nebo není, i když chápu, jaký dopad takovéhle silné slovo může mít, kdyby se prokázalo soudně. Jsem si jistý, že v Gaze spachála izraelská armáda a tedy izraelská vláda minimálně válečné zločiny, například když zcela vědomě bombarduje v noci tunovými „hloupými“ bombami obytné budovy, protože v nich přespává někdo z Hamásu a s ním další desítky nebo stovky nevinných lidí. Nebo když izraelská vláda vědomě uzavřela Gazu pro dodávky elektřiny, paliva a potravin. Nebo když srovnala se zemí všechny univerzity.

Dá se říci, že Hamás utrpěl těžkou ránu a nebo se dokáže i po izraelských masivních útocích stabilizovat a přijímat nové rekruty?

Obojí. Hamás zcela jistě přišel o mnoho bojovníků, zbraní a munice, ale mnozí asi zaznamenali vyjádření bývalého ministra zahraničí USA Antony Blinkena, že také rekrutoval stejný počet lidí, jaký ztratil. Není se čemu divit. Vlastně asi je, a to, že jich nerekrutoval mnohem více. Kolik lidí v Gaze přišly o všechno a nemají co ztratit? Kolik jich ztratilo děti nebo rodiče? Kolik se jich bude chtít pomstít?

Další důležitá věc – není to jen Hamás, ale mnoho, mnoho dalších organizací, kterým se kolektivně mezi Palestinci říká „bojovníci odporu“ nebo „hnutí odporu“. Takže i kdyby Hamás zítra nakrásně zmizel, jeho místo vyplní jiná organizace. Dokud se nevyřeší jádro celého konfliktu. Nemusíte být expert, aby vám tohle došlo. A fakt, že to izraelská vláda dobře chápe, ale odmítá to jádro problému řešit a raději si pohrává s myšlenkou odsunu Palestinců, by měl každému rozumnému člověku dostatečně vypovědět, jaké jsou její cíle a priority.

Co bys řekl na v Česku často kladenou otázku, proč se Palestinci nedokázali Hamásu zbavit a velká část z nich ho podporuje?

Podpora Hamásu mezi Palestinci nikdy nebyla většinová. I na svém vrcholu v roce 2006, v prvních a posledních svobodných volbách, dostala strana, kterou Hamás založil, a jejímž hlavním tématem byla korupce, nikoli ozbrojený boj, asi 44%. Před 7. říjnem 2023 byla ta podpora někde kolem 20%. Na druhou stranu většina Palestinců nevidí žádné jiné východisko, než vést odpor vůči izraelské okupaci silou, protože nic jiného, zdá se, nefunguje. Většina jich také nevěří, že Hamás a další organizace, které vedly útok ze 7. října, spáchaly zločiny proti lidskosti. Pozdější vyvrácení řady tvrzení o dekapitovaných a v troubě pečených nemluvňat a podobně je ještě víc utvrdilo v tom, že všechno ostatní jsou izraelské výmysly. Reakce Izraele formou srovnání Gazy se zemí paradoxně Hamásu a ozbrojenému hnutí odporu obecně znásobila podporu. Krev si žádá krev a ta si žádá krev. Není na tom nic nepochopitelného.

Nástup Donalda Trumpa do Bílého domu celkem zamotal kartami. Myslíš, že vážně hrozí realizace jeho plánu, tzn. vysídlení Palestinců z Pásma Gazy?

Je to spíš izraelský plán, vzpomeňme si, že ho Česká republika za Izrael testovala v Evropské unii už v roce 2023, tedy před tím, než se Trump stal prezidentem. Je to stále na stole. Trump nedávno obnovil dodávky těžkých „hloupých“ pum do Izraele a současně s tím začali členové izraelské vlády mluvit o obnovení bojů a o tom, jak masivní bombardování donutí Palestince konečně uprchnout. Ale vzhledem k odporu Egypta a Jordánska a drtivé většiny zemí světa, a vzhledem k rýsujícímu se arabskému plánu na obnovu Gazy, asi není tento plán úplně aktuální.

Jak vůbec vnímat tamní konflikt? Dá se na něj vůbec nahlížet klasickými myšlenkovými schématy ve stylu „kdo si začal“?

O izraelsko-palestinském konfliktu panuje představa, že je odvěký a složitý. Ani jedno není pravda. Konflikt je to moderní, začal teprve před zhruba 100 lety. A složitý také není. Část evropských židů se na konci 19. století rozhodla, že Židé jsou národ a jako národ potřebují vlastní zemi. Stejně tak se rozhodla část palestinských Arabů.

Obě skupiny si ale nárokovaly stejnou zemi, jen ta arabská v ní ale fakticky žila. Bohužel pro ně tohle území v tu samou dobu uchvátila v první světové válce Británie, která, sledujíce vlastní zájmy, neumožnila palestinským Arabům právo na sebeurčení a umožnila ho evropským Židům jak slibem, tak masivní imigrací. V následující nevyhnutelné konfrontaci Palestinci prohráli, ale ta konfrontace trvá dodnes.

Jak hodnotíš přístup českých médií k tamnímu konfliktu? Dá se nějak vysvětlit tak velká míra neobjektivity nebo tendencí k cenzuře, jakou jsme viděli např v případě pořadu Spotlight na Aktuálně.cz či na Novinkách? Můžeš srovnat, jak o situaci píšou zahraniční renomovaná média typu BBC?

Přístup českých médií, obzvláště těch veřejnoprávních, která jsem celý život hájil, mnou hluboce otřásl. Přišlo mi to až psychopatické, jako by všechny popadl nějaký trans, nějaká křeč. Hysterie a morální panika, to jsou asi výstižná slova. Myslím, že ani v samotném Izraeli nemá tahle situace obdobu, jakoby to bylo Česko, které se ocitlo pod útokem.

Jako akademik se specializací na politické násilí dobře znám reakci na útoky 11. září 2001 v USA. Tehdy být americkým akademikem a snažit se nějak analyzovat důvody pro útok, pochopit motivaci útočníků, se rovnalo zradě. O ničem se nediskutovalo, nebylo nutné nic chápat. Bylo zlo, které se muselo porazit a buď jste byli s USA nebo proti.

Stejně tak v Česku poukazovat na nějaký kontext, který je navíc zásadně odlišný od 11. září, se rovnalo obhajování terorismu. Všechen mediální prostor vyplnila izraelská perspektiva, která byla tlačena skupinou angažovaných novinářů, komentátorů a politiků, většinou se silnými osobními vazbami na Izrael, případně silnými dlouhodobými antipatiemi k muslimům, často obojím. Ostatní raději mlčeli, protože bylo od začátku zjevné, že disent se netoleruje. Doteď jsem z toho v šoku a nejen já. Částečnou útěchu jsem právě našel alespoň v zahraničních médiích, které přibližovaly publiku i palestinskou perspektivu, lidské příběhy, a obrázek utrpení a destrukce na palestinské straně, včetně zasazení do širšího kontextu dlouhodobé izraelské politiky vůči Palestincům.

Proč podle tebe Česko jako jedna z mála zemí světa brání rezolucím požadujícím příměří nebo naplňování principů mezinárodního práva, posvěceného OSN? Jak trefně poznamenal ve svém rozhovoru bývalý zástupce velvyslance ČR v Izraeli Antonín Hradílek, takový přístup nemá ani pragmatickou logiku a Izraeli nejsme důstojným mezinárodním partnerem.

To je něco vpravdě unikátního. Dokonce ani Německo, kde to člověk alespoň trochu chápe, není tak pro-izraelsky zaťaté, jako Česko. Částečně je to dílem určité politické konstelace, kdy politiku vůči Izraeli, zdá se, řídí konzervativní pro-izraelský jestřáb Tomáš Pojar, hlavní bezpečnostní poradce konzervativního premiéra Petra Fialy. Ale odehrává se tady něco podstatně hlubšího.

Pro-izraelská politika se stala takřka jakousi formativní složkou identity českého státu, o čemž svědčí diskurzivní a záměrná propojení mezi Izraelem a základními kameny české identity budované určitými okruhy vlivných lidí – třeba přes postavu Masaryka nebo mnichovskou dohodu. Těmi okruhy myslím hlavně politiky a intelektuály vzešlými z komunistického disentu, kteří měli různé motivace, například kopírovat zahraniční politiku USA nebo odčinit český podíl na zlu páchaném s antisemitskou motivací.

Co je dnes možné označit za antisemitismus a jak to, že najdeme více definicí tohoto slova? Vnímáš vzestup antisemitismu v Evropě i USA jako reakci na opětovné vzedmutí izraelsko–palestinského konfliktu?

Je zcela zjevné, že zde existuje dlouhodobá kampaň izraelských vlád redefinovat antisemitismus takovým způsobem, že si lidé třikrát rozmyslí, než řeknou něco kritického vůči Izraeli. Na negativní dopady takto široké nebo vágní definice upozorňují hlavně samotní židovští intelektuálové. Nejen kvůli tomu, že to dopadá na demokratické svobody a normy, ale také proto, že se tím odvádí energie a pozornost od skutečných projevů antisemitismu, které bezpochyby existují.

Co se týče současné, masivní, vlny protestů proti izraelské politice vůči Palestincům a za solidaritu s Palestinci, opět zde vidíme systematickou snahu očerňovat miliony lidí jako antisemity. Česká média si speciálně libují ve vypichování údajného nebo skutečného antisemitismu všude, kde se vyskytne, zatímco od 7. října bylo mimo Izrael zabito více lidí v proti-palestinských a proti-muslimských útocích. Bezpochyby se na vlně protestů proti Izraeli svezli i nějací skuteční antisemité, ale je někdy skoro úsměvné, jak velkou pozornost českých médií tahle hrstka lidí vyvolává.

Věříš, že se v dohledné době podaří izraelsko–palestinský konflikt urovnat a Palestinci se dočkají svého státu?

Rád bych, ale Izrael neměl a teď už vůbec nemá žádný důvod dělat nějaké kompromisy, když může mít zdánlivě vše, co považuje za klíčové. Izrael považuje okupovaný Západní břeh, tedy z jeho pohledu Judeu a Samaří, za jádro svého dávného království, a přesunul na něj 700 000 židovských osadníků, považuje Jeruzalém za nedělitelné město, návrat palestinských uprchlíků jako ohrožení židovského charakteru státu, takže vlastně všechny klíčové body nezbytné pro vznik palestinského státu nejsou průchozí, rozhodně ne pro současnou izraelskou vládu. A do kompromisu nemá kdo Izrael dotlačit. Naopak, v Trumpovi má Izrael spojence v krocích, které by žádná předchozí americká administrativa lidově řečeno neskousla.

Jsi Čech s palestinskými kořeny, který ale v poslední době prožil ve vztahu k Česku určitou deziluzí. Jaká identita nyní u tebe hraje prim?

Ve vztahu k Česku skutečně zažívám hlubokou bolest, kterou se snažím zároveň nějak zvenku analyzovat, ale to samozřejmě úplně nejde, i když je to svým způsobem zajímavé. Cítím to především jako zradu a zklamání. Nikdy jsem si nedělal iluze o rozsahu rasismu, provinciálního myšlení, a syndromu brouka Pytlíka v české společnosti, ale od určité skupiny lidí a od určitých institucí, které jsem považoval za „své“, jsem takový morální propad nečekal. Naštěstí jsem nikdy nelpěl na nějaké národní identitě a těch identit mám, ostatně jako každý, celou řadu. Především jsem ale člověk.