Článek
Použití síly proti jinému státu je podle mezinárodního práva krajní nástroj. Charta OSN není sbírka doporučení, ale rámec, který má bránit tomu, aby si silnější státy řešily problémy bombardováním slabších. Pokud nejde o bezprostřední sebeobranu nebo mandát Rady bezpečnosti, je takový útok právně i politicky problematický. A hlavně: je to krok, který zvyšuje riziko eskalace.
Argument, že „režim je špatný, proto je legitimní jej oslabit silou“, zní povědomě. Přesně touto logikou se ospravedlňovala invaze do Iráku v roce 2003. Výsledek známe: rozvrácený stát, regionální chaos, tisíce obětí a radikalizace, která svět pronásleduje dodnes.
Změna režimu se zvenčí téměř nikdy nepovedla tak, jak si plánovači kreslili na powerpointu. Protože realita není powerpoint.
A tady přichází nepříjemná otázka, která se v české debatě téměř neobjevuje: pokud připustíme, že silnější stát může preventivně zaútočit na jiný stát, protože se mu nelíbí jeho režim nebo ho považuje za hrozbu, čím pak budeme argumentovat proti jiným agresím?
Putinovská logika
Stejnou logiku totiž použil Vladimir Putin při útoku na Ukrajinu. Mluvil o „nutnosti bránit své bezpečnostní zájmy“, o „ochraně obyvatel“, o „odstranění nepřátelského režimu“. Rámec byl podobný: preventivní akce, údajná sebeobrana, geopolitická nutnost.
Samozřejmě, kontexty jsou jiné. Ale princip je jeden. Pokud dnes řekneme, že preventivní úder bez jasného mandátu je přijatelný, protože jej provádí „náš“ spojenec, oslabujeme tím vlastní argumentaci proti těm, kteří to dělají jinde. Mezinárodní právo není nástroj, který si zapínáme a vypínáme podle toho, kdo právě mačká spoušť. Princip je buď univerzální, nebo žádný.
A česká politická scéna? Ta se opět rozdělila na dvě zjednodušené role: ti, kdo bezvýhradně tleskají, a ti, kdo mlčí. Kritická debata o tom, zda je to legální, zda je to strategicky promyšlené a co bude dál, až na výjimky neprobíhá.
Co dál?
Co bude dál? To je klíčová otázka. Podobnou dynamiku jsme totiž viděli i před pár týdny, kdy Donald Trump znovu eskaloval tlak na režim Nicoláse Madura ve Venezuele, kterého jeho jednotky unesly do USA. Jenže plán, co bude následovat po destabilizaci? Ten nikde.
Silové gesto může být mediálně efektní. Strategie je ale něco jiného. V případě Íránu se zdá, že žádný komplexní plán také neexistuje. Jak zabránit regionální eskalaci? Jak předejít odvetným útokům skrze proxy milice? Jak pracovat s vnitřní dynamikou íránské společnosti, aby nedošlo k semknutí obyvatel kolem režimu místo jeho oslabení?
Bombardování samo o sobě režimy většinou nesesazuje. Spíš jim poskytuje argument o „vnějším nepříteli“ a důvod utáhnout šrouby ještě víc. A i pokud se podaří režim v Íránu svrhnout, nikde není zaručeno, že to povede k míru a stabilitě.
Krátkozraká podpora podobných kroků není projevem loajality ke spojencům. Je to projev neschopnosti myslet o dva kroky dopředu.
Zahraniční politika není boxerský zápas. Je to šachová partie. A když někdo shazuje figurky ze stolu bez toho, aby věděl, jak chce partii dohrát, není to síla. Je to hazard.
Hazard s regionální stabilitou. Hazard s mezinárodním právem. A hazard s principy, které jsme ještě včera hájili na Ukrajině.
A ještě jedna věc je potřeba říct naprosto jasně. Íránský režim je represivní, autoritářský a dlouhodobě brutálně potlačuje vlastní obyvatelstvo. Věznění opozice, popravy, potlačování ženských práv, podpora ozbrojených proxy skupin v regionu – to všechno jsou fakta, která není třeba relativizovat.
Kritika amerického útoku není obhajobou teheránského režimu. Je to obhajoba principu, že i odporný režim neospravedlňuje porušování mezinárodního práva. Pokud začneme rozlišovat, u kterých států nám právo „vadí méně“, přestane fungovat úplně.
