Článek
Nejde o jednu větu nebo jeden přešlap. Jde o to, jak Filip Turek vystupuje dlouhodobě – a co předvedl v posledních dnech to jen koncentrovalo do několika velmi konkrétních momentů.
Nevhodné chování Filipa Turka
Ve Sněmovně při debatě o extremismu, navíc před školáky, začal zlehčovat hajlování a vysvětlovat ho jako „římský pozdrav“. V situaci, kde měl jasně pojmenovat hranice, je naopak rozmlžil před zraky konsternované odbornice na extremismus. To není odvaha ani provokace, ale neschopnost rozlišit, kde končí hra a začíná odpovědnost.
O pár dní později přišel další výstup, tentokrát na sociálních sítích. V reakci na Hnutí DUHA pohrozil, že „už nedostane ani korunu“, a naznačoval, že může zasahovat do dotačního procesu.
Jenže ten má jasná pravidla a nerozhoduje se podle nálady politiků v komentářích. Následně se navíc ukázalo, že si popletl i svou funkci, kterou se oháněl. Turek opět neukázal sílu, ale spíš představu, že politika je nástroj osobního boje – že kdo se mu nelíbí, tomu lze „utáhnout kohoutky“.
Tyhle dvě věci spolu úzce souvisejí. Na jedné straně relativizace extremistických symbolů, na druhé straně výhrůžky organizacím. Společný jmenovatel je jednoduchý: neschopnost držet základní hranice a chápat váhu veřejné funkce. Místo toho sledujeme styl, který se blíží spíš rozmazlenému dítěti než člověku, který by měl nést odpovědnost za chod státu.
A právě tady se dostáváme k tomu podstatnému. Funkce ministra není další platforma pro provokace. Není to profil na sociální síti, kde se sbírají lajky a vyhrávají slovní přestřelky. Je to exekutivní role, která vyžaduje stabilitu, rozvahu a schopnost držet určitou úroveň i ve chvíli, kdy je to nepohodlné. Turek opakovaně ukazuje, že přesně tohle neumí – nebo nechce.
Dobré rozhodnutí prezidenta
Rozhodnutí prezidenta Petra Pavla jeho jmenování odmítnout tak zpětně nepůsobí jako politický spor, ale jako poměrně racionální reakce na konkrétní chování. Prezident tím vlastně jen potvrdil, že existuje určitá hranice, za kterou už nejde říct „je to jen styl“. Že některé věci zkrátka nejsou přijatelné u člověka, který má řídit resort a reprezentovat stát.
Celá situace zároveň vypovídá i o širším problému. Část politiky, typicky reprezentovanou Motoristy dnes funguje, jako by byla permanentně na sociálních sítích – čím ostřejší výrok, tím větší dosah. Jenže stát se nedá řídit jako komentářová sekce. A ve chvíli, kdy se tenhle styl přenese do reálné politiky, začíná to být problém.
Filip Turek se ministrem nestal. A při pohledu na jeho poslední vystoupení je těžké dojít k jinému závěru než k tomu, že se jím ani stát neměl. Otázkou jen je, jak daleko ještě ublížený kluk v masce provokatéra ve svých eskapádách zajde a zda si to společnost nechá líbit. Výhružky neziskovým organizacím a dalším kritikům jsou totiž v demokratickém a právním státě naprosto nepřípustné.
