Článek
Člověk by si myslel, že existují kapitoly českých dějin, které mají zůstat zavřené. Ne proto, že bychom je měli zapomenout, ale právě naopak – protože bychom si je měli připomínat jako varování.
Miroslav Sládek měl být jednou z nich. Politik, jehož jméno se stalo synonymem nacionalismu, protiromské rétoriky a agresivního populismu devadesátých let, měl zůstat připomínkou doby, kdy se demokratická společnost teprve učila čelit extremismu.
Miroslav Sládek v kleci
Místo toho se však pravicový extremismus dostal až do nejvyšších pater české politiky a ze Sládka se stává jedna z hlavních atrakcí bizarního galavečera G MMA. A pokud někdo pochyboval, kam až je část české internetové scény ochotná zajít kvůli pozornosti, hlavní promotér akce Jakub Jíra mu právě poskytl poměrně jednoznačnou odpověď.
Nejde přitom o žádnou debatu o svobodě slova. Tu do podobných kauz vytahují především lidé, kteří už předem vědí, že se jim bude hodit jako univerzální štít proti jakékoli kritice. Nikdo Miroslavu Sládkovi nezakazuje veřejně vystupovat, zakládat politické strany ani pronášet své názory.
Svoboda projevu ale nikdy neznamenala, že kdokoliv má nárok stát se hlavní tváří komerční show nebo že pořadatelé nenesou odpovědnost za to, koho se rozhodnou proměnit v marketingový produkt.
G MMA totiž nepřivádí do klece bývalého druhořadého politika, ale člověka, který v devadesátých letech systematicky stavěl svou politickou kariéru na hledání nepřítele a kterému se podařilo proměnit nenávist vůči Romům v jednu z hlavních mobilizačních zbraní své strany.
Nenávist a rasové vraždy
To všechno v době, kdy v Česku během rasově motivovaných vražd zemřelo nejméně dvanáct lidí. Útočníci byli motivovaní i rétorikou, kterou hlásal právě Sládek.
Sládkovi Republikáni nebyli jen hlučnou protestní partají. Představovali první skutečně úspěšný extremistický projekt v porevolučním Česku, který dokázal dostat krajně nacionalistickou rétoriku do Poslanecké sněmovny a oslovit statisíce voličů.
Ve volbách v roce 1996 získala strana Sdružení pro republiku – Republikánská strana Československa přes osm procent hlasů a osmnáct poslaneckých mandátů. Jeho projevy pravidelně přenášela média, plnil náměstí a část společnosti v něm viděla člověka, který „říká věci na rovinu“.
Ve skutečnosti šlo o politika, jehož vystoupení byla plná paušalizace, označování Romů za problém české společnosti a vytváření dojmu, že za složité společenské otázky mohou především menšiny.
Historie ostatně nabízí i další momenty, které dobře ukazují, jakým politikem Miroslav Sládek byl. V roce 1998 byl vzat do vazby poté, co opakovaně ignoroval předvolání soudu v kauze obžaloby za podněcování k národnostní a rasové nenávisti.
Ironií osudu tím přišel o možnost hlasovat při prezidentské volbě, v níž nakonec o jediný hlas zvítězil Václav Havel. Dodnes jde o jednu z nejznámějších epizod české porevoluční politiky.
Právě proto působí dnešní snaha proměnit jeho jméno v atrakci tak absurdně. Mladší diváci často vůbec netuší, kdo Miroslav Sládek byl. Pro ně je to jen starší muž, kterého promotéři představují jako další bizarní postavu vhodnou do klece.
Historická paměť se během jedné generace smrskla natolik, že člověk spojovaný s jedním z nejvýraznějších extremistických uskupení devadesátých let může být prodáván podobně jako vysloužilý sportovec nebo zapomenutá televizní celebrita. Minulost přestává být varováním a stává se rekvizitou.
Alibismus Jakuba Jíry
Na celé věci je možná nejzajímavější, jak přesně odráží fungování dnešního internetu. Pozornost se stala nejcennější měnou a algoritmy dávno nerozlišují mezi kvalitním obsahem a společenskou škodlivostí. Odměňují všechno, co vyvolává silné emoce.
Pokud přestanou fungovat influenceři, nastoupí politici. Pokud přestanou fungovat politici, přijdou na řadu extremisté. Důležité není, co představují nebo jakou stopu po sobě zanechali. Podstatné je jediné – zda kolem jejich jména vznikne dostatečný rozruch, který přinese kliknutí, sdílení a prodané vstupenky.
Někdo může namítnout, že jde jen o zábavu. Jenže podobnou větou lze omluvit téměř cokoliv. Každý pořadatel, vydavatel nebo producent totiž rozhoduje o tom, koho pozve, komu poskytne publicitu a koho promění ve veřejnou atrakci. Nikdo G MMA nenutil postavit marketing právě na člověku, jehož politická kariéra byla neoddělitelně spjata s protiromskou a xenofobní rétorikou. Bylo to vědomé obchodní rozhodnutí.
Neobstojí proto Jírovo vysvětlení, že dávají prostor každému a nehodnotí jejich politické názory. To je přesně ta forma alibismu, kterou v podstatě říkají, že jim jakákoliv forma nenávisti a rasismu jim nevadí a stojí jim za propagaci své nové show.
Celá kauza není především o Sládkovi. Ons sám je politickou minulostí a jeho vliv na českou politiku je dávno pryč. Naopak myšlenky které představoval se vrátily a dnes jsou součástí hlavního proudu.
Předsedou Poslanecké sněmovny je šéf podobné partaje Tomio Okamura. Není ostatně náhodou že právě s ním má Jíra dobré vztahy a dokonce ho označil za svého kamaráda.
I tak by mělo jednoznačně zaznít, že promování vysloužilých extremistických politiků, kteří pomáhali roztáčet kola rasové nenávisti je opravdové chucpe a do showbyznysu to rouzhodně nepatří.
