Článek
Dá se dnes říci, co je vlastně „zdravý vztah"?
K zdravému vztahu určitě patří to, že se v něm oba partneři cítí po většinu doby dobře. To neznamená, že by ve vztahu nebyly konflikty. Ovšem když se objeví, oba partneři jsou transparentní ohledně svých pocitů a potřeb, a dokáží naslouchat tomu druhému. Ke zdravému vztahu tedy patří zralost ohledně vnímání svých i partnerových potřeb i hranic a schopnost je komunikovat.
Jak dopomoci tomu, aby se v páru tohoto stavu dosáhlo?
Je důležité začít u sebe. Čím lépe se orientujeme ve svých vlastních pocitech, potřebách a hranicích, tím lépe je nám pak i v páru. K takové znalosti sebe patří laskavá vnímavost vůči tomu, co prožíváme. Pokud mám sama problém s tím, co se ve mně odehrává, nepřeju si to cítit a chci to vytěsnit, nutně to oslabí i partnerský vztah. Vnáší to do vztahu napětí, nedorozumění, odstup. Případně pak dlouhodobě potlačené pocity vyplují na povrch s plnou silou v okamžicích, kam vlastně ani nepatří.
Tedy je dobré začít s laskavou vnímavostí vůči sobě. A čím lépe známe sami sebe, tím uvolněnější dokážeme pak být i ve vztahu. A tím je pro nás snažší, vnímat i potřeby partnera a nebrat si jeho či její prožívání pokaždé osobně. Tedy nebýt reaktivní, neurážet se, ale spíš přistupovat k tématům ve vztahu se zvídavostí a otevřeností.
Co dnes nejvíce ohrožuje partnerské vztahy?
Těch faktorů je víc, a nejsou nutně vázané pouze na tuto dobu. Tak například potlačované pocity vedou postupně k odcizení ve vztahu, a také ke ztlumení sexuální vášně. Když neplynou emoce, neplyne to ani v sexu.
Další silný moment je životní styl. Velmi křehké bývají vztahy po narození dítěte či prvních dětí. Pro oba partnery často následuje docela vyčerpávající období. Žena bývá unavená z neustálé péče o děti a domácnost, a navíc se k tomu třeba snaží přivydělat nějakou korunu, a je pod velkým tlakem. Nemá vůbec čas pro sebe, cítí se vyčerpaná a přetížená.
To snadno vede k tomu, že nemá ani chuť na sex a na partnera se obrací v naděje, že jí s tím vším nějak pomůže. Ten se ale často taky cítí vyčerpaný ze své práce a má pocit, že lásku do rodiny dává třeba právě hmotným zabezpečením. Oba pak bývají nedosycení láskou, pozorností a uznáním. Pokud nejsou po ruce pohotové hlídací babičky a podobně, bývá to velmi krušné období trvající i mnoho let, a pro vztah to může být extrémně vyčerpávající. Ze dvou milujících bytostí se pak stávají dva unavení a nabroušení lidé, nedocenění ve svém přínosu pro rodinu.
Denisa Říha Palečková
K tomu se přidává určitá neschopnost překlenout se přes těžké chvíle a překážky. To je už víc novodobý fenomén. Protože dříve jaksi nebylo moc dovoleno se rozejít a rozvést. Dnes je to z pohledu společnosti docela v pořádku. Dnes se na vás už společnost nedívá skrze prsty, pokud jste se rozvedli. Naopak je to velmi častý jev. Ovšem tahle snadnost - kromě toho, že nás chrání před životem v případném vztahovém utrpení, ze kterého dříve historicky moc nebylo cesty ven - bohužel vede i k tomu, že někdy až moc rychle dávají páry ruce pryč od vědomého tvoření vztahu. Namísto aby překážky společně překonávali a hledali nové cesty, se stáhne každý sám do sebe a jde štěstí hledat jinam. Ne vždycky to vyjde, protože často takhle opouštíme v zásadě velmi kvalitní vztahy, kde jen chyběla vytrvalost a znalost, jak na různé překážky v komunikaci, prožívání emocí a v intimitě.
Jak velkým problémem je dnes nevěra, změnilo se za poslední roky její vnímání, respektive akceptace?
Nevěra je stará jako lidstvo samo. Co se mění, jsou případné společenské konsekvence, které historicky byly velmi nepříznivé pro ženy. Nevěrné ženy byly často zatraceny, a někdy nešlo jen o ztrátu místa ve společnosti, ale i o život. To dnes už není tak horké. Navzdory tomu, že nevěru společnost z hodnotového pohledu nepřijímá, bere ji jako součást života. To neznamená, že by nebyla nevěra složitá emocionálně. V řadě případů vede odhalená nevěra i k ukončení vztahu. Nicméně to tak být nemusí; i nevěru lze chápat jako příležitost. Taková obnažená krize může i pomoci komunikaci v pravdě, posvícení si na témata, která byla zametaná pod koberec, a pokud oba chtějí, může to být i příležitost k novému začátku a většímu vyživení i stabilizaci vztahu.
Jsou nějaké vzorce, kterých by se měli lidé ve vztahu za každou cenu vyvarovat?
Určitě je to obviňování a vyčítání. Namísto negativních komentářů o tom, co druhý dělá špatně, je lepší zaměřit se na vyjádření toho, jak se cítím a co potřebuji.
Další silný ničitel vztahu je pomyslné strkání hlavy do písku. Vyhýbání se konfliktům a přecházení složitých okamžiků, jako by se nic nedělo.
Zcela zásadní je pak i to, jak reagujeme ve chvílích konfliktu. Jdeme od sebe, nebo k sobě? Udělá jeden z partnerů smířlivý krok? A když ho udělá, zareaguje na to druhý pozitivně, nebo se stále odvrací? Právě to odvracení jeden od druhého je z dlouhodobého pohledu bezpečným ukončováním vztahu. Naopak schopnost udělat vstřícný krok a otevřít se jeden druhému, i když je to složité, je ukazatelem zdravého a dlouhodobě udržitelného vztahu.
A pak, kdybychom se podívali do světa sexuality, je důležité si uvědomit, že vztah nebude dlouhodobě dobře fungovat, pokud nejsou naplněné intimní potřeby obou partnerů. Pokud jeden chce a druhý nechce, co s tím? Má se jeden překonat a vydržet to? Nebo má druhý vydržet život bez sexu? Jsou to citlivá témata a je důležité hledat společně cesty pro intimní naplnění obou partnerů. To může zahrnovat výuku doteku, naučit se porozumět odlišným potřebám jednoho a druhého, a také naučit se lépe rozumět svému tělu a léčení případných zranění na těle či duši, které nás prožitku potěšení uzavřely.
Možná je ten termín určité klišé, ale dá se nějak rozpoznat náznak toxického jednání partnera/partnerky?
Výčitky, obviňování, fyzické napadání jsou určitě pomyslným jedem do vztahu, ale nemusí být nutně patologické.
Mění se nějak náhled na monogamii ve vztahu? Mluví se o polyamorii, otevřených vztazích. Jsou tyto jiné vztahové přístupy populárnější než dříve?
Určitě je současná doba nová tím, že se o těchto formách vztahů víc mluví a určitým způsobem se díky tomu lehce normalizují. Lidé se v těchto dalších formách vztahu můžou vzdělávat. Můžou o nich diskutovat. Můžou si najít spřízněné komunity. Neznamená to, že by v otevřených vztazích ale nebyla třeba žárlivost. Jen se zúčastnění partneři rozhodují, že jim to za to stojí, a přistupují k tomu vědomě. Diskutují o svých pocitech a hranicích a podobně. Pro velkou část lidí, pokud se rozhodnou daný vztahový model zkoumat, to ale nemusí být cesta na celý život. Jako spíš transformační období plné zkoumání, poznávání i sebepoznávání… a mnohdy pak končí opět v tradičním monogamním vztahu.
To neznamená, že by monogamní vztah měl být něčím lepší. Je z pohledu fungování vztahu a rodiny výhodnější. A je naší společností nejvíc ceněný. A vždy je jednodušší jít s proudem, a ne proti proudu. Na monogamní vztahy jsme naučení. V pohádkách byli vždycky dva, kteří se našli, a žili spolu šťastně až do smrti. Je to zkrátka preferovaná forma v naší společnosti v současné době. A vybočit z normy vždy bývá více či méně složité.
Kdy si říci, že už vztah nemá smysl zachraňovat a raději se rozejít?
Vzala bych to spíš z opačné strany, a to je, kdy vztah zachraňovat: když oba mají pocit, že to stojí za to, i když třeba prožívají vztahové peklo a vůbec neví, kudy kam. Ale cítí, že kdyby jim někdo ukázal jak, že rádi budou spolu. Zkrátka když je tam stále ještě touha spolu být, i když třeba zrovna ani jeden neví, jak to udělat. Ovšem ta touha být spolu je důležitá. A může mít klidně podobu poslední jiskřičky naděje.
Nedá se totiž úplně říct, rozejděte se, když se hádáte, nebo když vám partner nerozumí, nebo když už jste spolu neměli rok sex… žádné takové pravidlo neexistuje. A znám celou řadu vztahů, kde panovaly dramatické hádky a hluboké nepochopení, ale naučili se tomu rozumět a jinak s tím zacházet. A tak jako se vášnivě hádali, teď se vášnivě milují.
Také se nedá říct, že by ukazatelem rozchodu mělo být to, že mají oba pocit, že už se sobě odcizili a žijí jen vedle sebe, že je nic nespojuje. Protože to bývá ve většině případů pouze znak vztahového otupění, určitého uzavření se do sebe před bolestí. Takže pocit „už k sobě nic necítíme“ bývá v mnoha případech potlačení citu. Vidím to pokaždé na kurzech pro páry, kde se díky dotekům, vědomé práci s emocemi a naslouchání najednou rozhoří plamen lásky i vášně u lidí, kteří si po letech připadali jak dva spolubydlící.
Je rozdíl v tom, co ohrožuje vztahy u mužů a co u žen?
Určitě se to nedá aplikovat na všechny situace. Ale docela často dochází k uzavření se u ženy vlivem toho, když má pocit, že ji muž nevnímá, necítí, nenaslouchá. Když není otevřený jejím pocitům a nereaguje na její potřeby. Vytěsňuje kritiku a stížnosti ženy; hádá se s ní nebo odchází, namísto aby vnímal, jak se ženě daří, co cítí a co aby potřebovala změnit nebo v čem pomoci.
U mužů to může být odmítání v sexu; když žena nemá chuť na sex, třeba i mnoho let, což se nezřídka děje po příchodu dětí. Pochopitelně v jiných případech vztah trpí i tím, kdy žena je sexuálně otevřená, a muž odmítá ji.
Tady by se dalo trochu paušalizovat, že první scénář se odehrává v nižším věku, u mladších lidí, kteří se stanou rodiči… a druhý zase ve vyšší věkové kategorii, kdy už muž nemá tolik testosteronu a může se třeba i cítit nejistě s ohledem na erekci, tlačí na sebe na výkon, bojí se, že partnerku neuspokojí, nebo prostě nemá chuť. To může být mimochodem i vlivem časté masturbace. Žena se pak cítí odmítaná, začne pochybovat o své přitažlivosti, je zraněná a uzavírá se, začne být pak třeba na muže i víc nepříjemná a ostrá, protože je emocionálně i tělesně v napětí. Takže už je tuplem nepřitažlivá, a máme tu začarovaný kruh.
Je pravdou, že ženy dnes neakceptují ve vztazích chování, které bylo ještě před pár lety normou, respektive zvyšují své nároky na partnera?
Řekla bych, že ženy stále akceptují až moc. Že pořád mají tendenci, jít daleko za svou hranici. Mají sex, když se na to necítí - aby je měl rád (v začátcích vztahu), nebo aby byl klid (později). Potlačují své emoce, aby se jich muž nebál a neutekl, a aby byl klid. Současně své nároky určitě také navyšují, ale spíš ve své hlavě; v praxi často ze zvyku vstupují do vztahových vzorců, které jim samotným nevyhovují. Je to síla zvyku, transgenerační přenos, tradice…
Nicméně nepochybně dnes ženy mají nebývalou svobodu nebýt za každou cenu ve vztahu, kde se jim nelíbí. To dřív historicky úplně nešlo. Dnes ano. Dokonce i single matka je úplně v pořádku; dříve by byla vyobcovaná nebo prostě ekonomicky nepřežila. A tak ano, mnoho žen si řekne, raději budu sama, než se nechat utiskovat nebo někomu dělat služku. Ale touha po lásce a kontaktu tam stále je.
