Článek
Dětství Andreje Čikatila bylo všechno, jen ne ideální. Narodil se v malé ukrajinské vsi Jabločnoje v roce 1936, tedy v období mezi ničivým hladomorem a německou okupací Ukrajiny. Jeho matka mu nejednou vyprávěla, že měl také bratra Štěpána, ale v době hladomoru ho unesli a snědli zoufalí sousedé. Není jasné, zda je tento příběh pravdivý, avšak malého Andreje velmi traumatizoval.
Když Sovětský svaz vstoupil do druhé světové války, jeho otec narukoval do Rudé armády. Andrej tak žil pouze s matkou v jediné místnosti jejich malé chatrče. Jídla bylo málo a kvůli ukrutnému hladu údajně někdy jedli trávu a listí. Zažili střílení, nálety i vypalování vesnic, což Andrej později výmluvně popsal jako „horory“. V roce 1943 jeho matka porodila dceru Taťánu. Vzhledem k hrozivým poměrům té doby se spekulovalo, že ji počala při znásilnění německým vojákem. K oběma svým dětem byla velmi tvrdá a často je bila. Násilí tak bylo každodenní součástí jejich života.
Samotářský podivín
Přestože bylo jeho dětství obtěžkáno hladem, chudobou a válkou, ve škole byl Andrej prvotřídním žákem. Ve společenských vztazích, na druhou stranu, příliš nevynikal. Měl problém zapadnout mezi ostatní děti, protože byl velmi ostýchavý. Jeho vrstevníci ho proto považovali za podivína a procházel si tvrdou šikanou. Jeho už tak nízké sebevědomí utrpělo o to více, když si v průběhu dospívání uvědomil, že trpí impotencí. Nemohl si kvůli tomu udržet žádný vztah s dívkou, což ho vedlo ke stále větší sebenenávisti.
„Dívky si za mými zády šeptaly, že jsem impotentní. Strašně jsem se styděl. Pokusil jsem se oběsit. Moje matka a několik mladých sousedů mě vytáhli ze smyčky. Myslel jsem si, že o tak zahanbeného muže nebude nikdo stát. Musel jsem odtamtud utéct, pryč ze své vlasti,“ vzpomínal později.
Nakonec se však v roce 1963 oženil se ženou, se kterou ho seznámila jeho sestra Taťána. Přestože byl podle něj jejich sexuální život téměř neexistující, dokázali přivést na svět dvě děti. V roce 1971 vystudoval ruskou literaturu a později se stal učitelem ruštiny na škole v Novošachtinsku. Právě tady se však poprvé výrazněji projevily jeho zvrácené choutky.
Andrej Čikatilo
Zrod Rostovského řezníka
Jako učitel Andrej zrovna neobstál. Nedokázal si ve třídě sjednat pořádek a žáci si z něj často dělali legraci. Podle jeho slov využívali jeho mírné povahy. Tato „mírná povaha“ však očividně ustupovala do pozadí, když se ocitl v blízkosti mladých studentek. Začal je totiž sexuálně obtěžovat. Zpočátku jeho nevhodné chování nikdo příliš neřešil, hlášení mladých dívek však stále přibývalo. Andrej nakonec po pohovoru u ředitele své místo v tichosti opustil, načež vystřídal několik dalších zaměstnání.
V roce 1978 se Andrej i s rodinou přestěhoval do ruského města Šachty, kde se naplno projevila jeho touha po krvi. Dva dny před Štědrým večerem nalákal teprve devítiletou Jelenu Zakotnovovou do zchátralé chaty, kterou si toho roku tajně koupil. Pokusil se ji znásilnit, ale nebyl schopen dosáhnout erekce. Ze vzteku dívku ubodal, načež se sexuálně vzrušil. Tělo následně hodil do nedaleké řeky.
Ruina chaty, kde Čikatilo v roce 1978 zavraždil svou první oběť.
Právě v téhle chvíli si Andrej plně uvědomil, že jej vzrušuje páchání násilí na bezbranných obětech. Bylo jasné, že pokud ho nechytí, bude vraždit znovu. A skutečně k jeho dopadení nechybělo mnoho. Jeden svědek policii podrobně popsal muže, kterého v osudný den viděl mluvit s Jelenou na autobusové zastávce. Popis přesně odpovídal Čikatilovi. Poblíž jeho chaty se dokonce našly stopy krve. Ani tyto důkazy však policii nepřesvědčily, aby se o Andreje začala blíže zajímat. Ostatně byl členem strany, otcem dvou dětí, měl vysokoškolský titul a řádné zaměstnání. Někdo takový by přece nespáchal tak hrozivý čin.
Hlavním podezřelým se tak nakonec stal pětadvacetiletý dělník Alexandr Kravčenko. Nebyl to žádný svatoušek, již dříve si odpykal trest za znásilnění a vraždu mladé dívky. Na den vraždy Jeleny však měl velmi silné alibi. Byl totiž doma se svou manželkou a její kamarádkou, což potvrdili i jejich sousedé. Pod mučením se však k činu přiznal a nakonec byl za vraždu, kterou nespáchal, popraven.
Jedna vražda za druhou
Andrej tak mohl pokračovat ve svém započatém vražedném řádění. Jeho postup byl jednoduchý. Vybíral si prostitutky, tulačky nebo děti obou pohlaví, které pod různými záminkami nalákal na nějaké odlehlé místo. Tam své oběti přemohl, často jim svázal ruce za zády a do úst nacpal bláto nebo hlínu, aby nemohly křičet. Poté je ubodal nebo uškrtil. Těla následně zmrzačil a ledabyle zakryl listím a hlínou. Obětí, především v Rostovské oblasti, stále přibývalo a policie začínala být bezradná. Přestože brutální vraždy leccos spojovalo, nikdo si nechtěl připustit, že by mohlo jít o dílo sériového vraha.
Vyšetřování proto bylo zpočátku vedeno spíše jako pátrání po skupině více pachatelů. Policie se zaměřila na již trestané sexuální delikventy a protože mezi oběťmi byli i chlapci, také na členy místní homosexuální komunity. Po brutálních výsleších se k vraždám přiznalo hned několik lidí a čtyři lidé spáchali sebevraždu. Vyšetřování nakonec pomohlo objasnit více než tisíc trestných činů, které s případem nijak nesouvisely, včetně 95 vražd, 140 jiných násilných činů a 245 případů znásilnění. Nalezených těl však stále přibývalo a policie věděla, že musí pátrat dál.
Andrej se do hledáčku policie dostal, když si dva detektivové všimli jeho podivného chování vůči ženám na autobusovém nádraží. Když ho prohledali a našli u něj nůž a lano, okamžitě ho zadrželi. Tady však příběh bohužel nekončí. Detektivové mu sice odebrali vzorek krve, jeho krevní skupina se však neshodovala s tou zjištěnou ze spermatu nalezeného na místech činů. Podle některých zdrojů Čikatilo patřil k malému procentu populace, jejichž krevní skupinu je možné spolehlivě určit pouze z krve. Jiné zdroje neshodu připisují nedbalé práci laboratoře. Ať už to bylo jakkoli, Andrej si nakonec odseděl pouhé tři měsíce za krádež majetku svého bývalého zaměstnavatele a poté byl propuštěn na svobodu.
Hra na kočku a myš
Po propuštění v prosinci 1984 se Andrej přestěhoval do Novočerkassku, kde nadále pokračoval ve svých hrozivých činech. Bezradná policie v tu chvíli rozjela vyšetřování naplno. Policistky se dokonce převlékaly za prostitutky a bezdomovkyně, aby neznámého vraha dopadly. K ničemu to však nevedlo. Vyšetřovatelé proto požádali o pomoc psychiatra Alexandra Buchanovského, který vytvořil vůbec první psychologický profil sériového vraha v SSSR. Jak se mělo později ukázat, byl až mrazivě přesný.
Zásadní průlom v případu nastal v listopadu 1990. Andrej zrovna vycházel z lesa, kde zavraždil dvaadvacetiletou Světlanu Korostikovou, když si ho všiml policista v utajení. Začal se ho vyptávat, co tam dělá, načež Andrej odpověděl, že v lese sbíral houby. Celá situace však policistovi připadala podezřelá. Kdo chodí sbírat houby ve formálním oblečení a s nylonovou taškou? Andrej byl navíc celý špinavý a na tváři měl šmouhu od krve. Policista mu nakonec jen zkontroloval doklady a o celém setkání sepsal zprávu. Když však bylo později v lese nalezeno tělo, hned věděli, koho hledat.
Bytový dům v Novočerkassku, kde Čikatilo žil až do svého zatčení.
Čistokrevné monstrum
Čikatila tedy zatkli, neměli však moc přímých důkazů, které by ho s vraždami spojovaly. Když mu však psychiatr přečetl vypracovaný profil, Andrej se rozplakal a k děsivým činům se sám přiznal. Tvrdil, že spáchal celkem šestapadesát vražd. Najevo vyšly také další šokující skutečnosti, především fakt, že některé části těl svých obětí zkonzumoval.
Přestože se ve vazbě podle policistů choval slušně, u soudu musel být zavřený v kleci. Pravděpodobně se snažil okolí přesvědčit, že je šílený. Vykřikoval, že je těhotná žena a že kojí, a několikrát před všemi přítomnými obnažil své genitálie. Někteří příbuzní obětí omdlévali, když barvitě líčil, co s mladými ženami a dětmi udělal. Nakonec byl odsouzen za dvaapadesát vražd k trestu nejvyššímu, tedy trestu smrti.
Čikatilo se snažil předejít svému neúprosnému osudu tím, že prosil o milost ruského prezidenta Borise Jelcina. Nebylo mu to však nic platné. 14. února roku 1994 jeho život ve věznici v Novočerkassku ukončila střela za pravé ucho. Tím definitivně skončil příběh Rostovského řezníka.
Zdroje:
