Článek
Spousta celosvětově známých kriminálních případů má jednu věc společnou. Pachatelé často nemají zrovna ukázkové dětství. To samé platí i pro Mary Bell z anglického Newcastlu, kterou její matka v roce 1957 přivítala na svět slovy: „Dejte tu věc ode mě pryč!“ Elizabeth „Betty“ McCrickett bylo v době porodu pouhých sedmnáct let, přesto se jednalo o její druhé dítě. Živila se jako prostitutka, takže doma příliš času netrávila. Své děti nechávala v péči jejich otce, násilného alkoholika, Williama „Billyho“ Bella, který byl nenapravitelným recidivistou a v minulosti byl odsouzen za ozbrojenou loupež. Přesto se zdálo, že byl tím zodpovědnějším z obou rodičů.
V době, kdy její matka zrovna doma byla, se totiž Mary až podezřele často stávaly různé „nehody“. Není jasné, zda za to mohla nedbalost, touha po pozornosti, nebo snaha nadobro se své dcery zbavit. V každém případě Mary jednou vypadla z okna v prvním patře a při jiné příležitosti se „náhodou“ předávkovala prášky na spaní. Jindy Betty svou dceru předala psychicky nestabilní ženě, která se dříve neúspěšně pokoušela adoptovat dítě. Nakonec pro ni musela přijet Bettyina sestra, aby ji vzala zpátky domů.
Ulice Whitehouse Road, na které bydlela Mary Bell. Fotografie z roku 1966.
Přestože Betty různí členové rodiny nabízeli, že si malou Mary vezmou do péče, odmítala to. Podle pozdější výpovědi Mary ji její matka v 60. letech vystavovala sexuálnímu zneužívání ze strany některých svých klientů a někdy se na něm také sama podílela. A jako kdyby toho už tak na jednu dívku nebylo až moc, stala se navíc svědkem tragédie, při které jejího pětiletého kamaráda srazil autobus.
Jen jsme si hráli
To, co se odehrávalo doma, se brzy začalo odrážet i na jejím chování ve škole. Byla uzavřená a nepředvídatelná, protože mívala náhlé výkyvy nálad. Ke svým spolužákům bývala často agresivní, a ti se jí proto začali postupem času stále více stranit. Přesto zde byla jedna dívka ze sousedství, se kterou Mary trávila volný čas a která se brzy stala její opravdu blízkou kamarádkou. Jmenovala se Norma Bell a byla o dva roky starší. Shoda příjmení byla čistě náhodná, dívky nebyly příbuzné. Přesto Norma začala hrát v Maryině životě mnohem důležitější roli, než by člověk u dětské kamarádky očekával.
Jejich společně strávený čas totiž brzy začal nabývat mnohem znepokojivější podoby. V sobotu 11. května 1968 si hrály s tříletým chlapcem na střeše protileteckého krytu. O chvíli později ležel na zemi s vážným poraněním hlavy. Jeho rodiče si mysleli, že šlo o nehodu. Ještě tentýž den se však na policii obrátili rodiče tří dívek s tvrzením, že je měly Mary a Norma škrtit na pískovišti. Policisté obě dívky vyslechli, ale dál se případem nezabývali. Později se ukázalo, že šlo o varování, které však tehdy nikdo nebral vážně.
Byla to vražda a uděláme to znovu
Den před svými jedenáctými narozeninami, 25. května roku 1968, překročila Mary hranici, za kterou už nebylo cesty zpět. V opuštěném domě ve čtvrti, kde bydlela, uškrtila teprve čtyřletého Martina Browna. Jeho tělo později objevily tři jiné děti a přestože se ho přivolaný dospělý pokusil oživit, bylo již pozdě. Chlapec měl na sobě stopy krve a pěnu u úst, nenesl však žádné známky násilí. Dokonce ani pitva nedokázala určit přesnou příčinu smrti. Mary a Norma to však nehodlaly nechat jen tak a rozhodly se dát všem jasně najevo, že Martinova smrt nebyla nehoda.
Krátce nato se proto dívky vloupaly do nedaleké mateřské školy. Vysadily střešní tašky a proklouzly do budovy, kde začaly trhat knihy a převracet lavice. Před odchodem za sebou zanechaly vzkazy, ve kterých psaly, že byl malý Martin zavražděn a že budou vraždit znovu. Přivolaná policie vše považovala za morbidní vtip místních dětí. Přestože se Mary později přiznala k vraždě i několika svým spolužákům, nikdo její slova nebral vážně. Vše se však změnilo, když policie našla dalšího mrtvého chlapce.
Rostoucí brutalita
Tříletý Brian Howe byl naposledy spatřen odpoledne 31. července, jak si hraje s ostatními dětmi. Když se později toho dne nevrátil domů, rodiče o něj začali mít strach. Po jedenácté hodině večer pak policie učinila hrůzný objev. Nebylo pochyb, že byl malý Brian uškrcen. Koroner později dospěl k závěru, že chlapci vrah stiskl nos, zatímco mu druhou rukou svíral hrdlo. Ještě před smrtí utrpěl bodná poranění nohou a jiných částí těla nůžkami, které ležely opodál. Na břiše měl vyryté písmeno „M“. Relativně malá síla útoku však koronera vedla k šokujícímu zjištění. Přestože si to žádný z vyšetřovatelů nechtěl připustit, vrahem bylo s největší pravděpodobností jiné dítě.
Mary Bell.
Vyšetřovatelé proto přistoupili k výslechům řady dětí z okolí, mezi nimiž byly i Mary a Norma. Svědci je totiž spatřili, jak si s Brianem v osudný den hrají. Zatímco Norma působila rozrušeně, Mary byla ostražitá a moc toho vyšetřovatelům neřekla. Její zvláštní chování popsali také účastníci Brianova pohřbu. Podle nich se totiž Mary při pohledu na rakev smála a mnula si ruce. Znovu tak putovala do výslechové místnosti, kde vyšetřovatelům povyprávěla, že viděla jednoho místního chlapce, jak Briana bil. Také prý měl u sebe nůžky. Vzhledem k tomu, že zmíněného chlapce viděla ten den řada svědků na letišti s rodinou a o nůžkách nalezených na místě činu věděla pouze policie a vrah, začala být její výpověď nápadně podezřelá.
Jak výslechy pokračovaly, obě dívky svoji účast na hrozivých činech přiznaly. Vinu však svalovaly jedna na druhou. Nakonec byly oficiálně obviněny z vraždy, na což Mary reagovala slovy: „Za mě v pořádku.“ Norma naopak začala plakat a prohlásila: „Nikdy. Tohle vám vrátím.“
Hrozba pro ostatní
Co se však odehrává v hlavě dítěte, které je schopné něčeho takového? Na to se snažila najít odpověď psychologická vyšetření, která obě dívky podstoupily. Ta ukázala, že je Norma snadno ovlivnitelná, má snížený intelekt a své emoce dává jasně najevo. Mary byla naopak popsána jako bystrá a lstivá, s častými výkyvy nálad. Několik odborníků se shodlo na tom, že netrpí žádnou duševní poruchou, avšak vykazuje jasné rysy psychopatické poruchy osobnosti. Se starší, ale poddajnou Normou tak mohla velmi snadno manipulovat.
Právě to se ukázalo jako zásadní pro konečný rozsudek. Mary byla zproštěna obžaloby z vraždy, avšak byla uznána vinnou ze zabití obou chlapců s přihlédnutím ke zmenšené příčetnosti. Podle soudce byla nebezpečnou osobou, která představovala vážnou hrozbu pro ostatní. Norma byla zproštěna všech obvinění. Po vyslechnutí verdiktu tak začala nadšeně tleskat, zatímco Mary po tváři kanuly slzy.
Nový začátek
Mary následně vystřídala několik nápravných zařízení. V roce 1969 byla převezena do věznice pro mladistvé, kde byla z čtyřiadvaceti vězňů jedinou dívkou. Podle jejích slov zde byla od svých třinácti let sexuálně zneužívána jedním ze zaměstnanců a několika spoluvězni. V šestnácti letech byla převezena do věznice v hrabství Cheshire a následně do vězení Moor Court. Odtud v roce 1977 utekla společně s Annette Priest, jednadvacetiletou prostitutkou odsouzenou za okrádání svých klientů. Její útěk však netrval dlouho a brzy byla dopadena.
Po dvanácti letech od odsouzení, v roce 1980, byla Mary podmínečně propuštěna. Dostala novou identitu a byla odhodlaná začít nový život. Zdálo se však, že ji média a veřejnost vypátrají prakticky kdekoliv. Musela se proto často stěhovat. V roce 1984 přivedla na svět dceru, shodou okolností přesně v den, kdy před šestnácti lety spáchala svou první vraždu, tedy 25. května. Ta se o minulosti své matky dozvěděla ve svých čtrnácti letech, když jejich dům obklíčili novináři. Rodina nakonec musela z domu uprchnout s tvářemi zakrytými prostěradly.
V roce 1998 se Mary podělila o svůj životní příběh před spácháním zločinů i po nich s autorkou Gittou Sereny, která jej následně zpracovala ve své knize Cries Unheard: The Story of Mary Bell. V rozhovoru se rozmluvila o svém problematickém dětství a zneužívání, kterým si prošla. Dodala však, že si uvědomuje, že tyto traumatické zkušenosti její zločiny nijak neomlouvají. Když se ke svým činům vracela, uvedla: „Nevěděla jsem, že jsem měla v úmyslu, aby zemřeli… aby byli mrtví navždy. Tehdy pro mě smrt neznamenala navždy.“
„Nemáme stejná práva jako vrazi“
Dnes je Mary 69 let a žije na utajené adrese. Ona i její dcera zůstávají v anonymitě, protože v roce 2003 uspěla u soudu se žádostí o doživotní ochranu identity. Forenzní psychiatr tehdy dospěl k závěru, že by zásahy médií do jejího soukromí představovaly „další psychické zneužívání“. Ne všichni však souhlasí s tím, že si tuto ochranu zaslouží. Mezi takové patří i June Richardson, matka Martina Browna. „Všechno se točí kolem ní a toho, že musí být chráněna. My jako oběti přitom nemáme stejná práva jako vrazi,“ uvedla.
Mary dostala šanci začít nový život. Její oběti však takovou možnost už nikdy nedostanou. A právě to otevírá zásadní otázku, na kterou se jen těžko hledá odpověď. Je správně, že tuto příležitost dostala? Když odešla z vězení, bylo jí třiadvacet let, měla celý život před sebou. Žena, která kdysi zabila dva malé chlapce, tak mohla žít mezi ostatními, aniž by o její minulosti měli sebemenší tušení.
Na druhou stranu je nutno říct, že Maryin případ je výjimečný hned v několika ohledech. Nejen, že se hrozivých činů dopustila už jako malé dítě, ale po propuštění žila spořádaný život. To je u podobných případů, ve kterých jde o natolik brutální činy, více než neobvyklé. Není pochyb o tom, že za desítky let na svobodě společnosti dokázala, že již nepředstavuje nebezpečí. Co ji tedy jako desetiletou dívku vedlo k tak nepředstavitelnému násilí? Může si takové dítě vůbec uvědomovat závažnost svých činů? Uplynulo od nich už skoro šedesát let a za tu dobu se z malé dívky stala žena, matka a babička. Definuje člověka už navždy to, co udělal v dětství, nebo by měl mít možnost ukázat, že se napravil?
Zdroje:
