Článek
To, jak naše mysl vlastně funguje, je pro nás z velké části stále záhadou. O to větší nejasnosti potom panují v případě extrémních situací. Může se při únosu náš mozek chránit tak, že nenávist k agresorovi přetaví v lásku? A dá se podobný jev pozorovat i u obětí domácího násilí? Stockholmský syndrom je dodnes matoucí jev, který stále není dostatečně prozkoumaný. Někteří odborníci tvrdí, že jde o běžný obranný mechanismus, jiní jej kritizují. Právě kvůli těmto nejasnostem se nejedná o oficiální diagnózu, přesto se stockholmský syndrom zmiňuje u mnoha známých případů.
Zvláštní obranný mechanismus
Stockholmský syndrom můžeme jednoduše popsat jako pozitivní vztah oběti k agresorovi. Může být tak silný, že se dá mluvit až o lásce či zamilovanosti. V mnoha případech nedokážou ani samotné oběti vysvětlit, proč k něčemu takovému došlo a často si myslí „že je s nimi něco špatně“. Ve skutečnosti se však pravděpodobně jedná o zvláštní obranný mechanismus, který nám pomáhá přežít v extrémní situaci, například při únosu.
Představte si situaci, že jste zcela závislí na rozmaru cizího člověka. Rozhoduje kdy se smíte najíst, kam smíte jít, o vašem zdraví a dokonce i o vašem životě. V této děsivé situaci si mozek musí najít způsob, jak ji zpracovat a udržet nás naživu. A právě v tuhle chvíli se může rozvinout stockholmský syndrom.
Může se to stát komukoliv
Můžeme říci, že se zkrátka vrátíme do našich dětských let, kdy jsme byli zcela závislí na ostatních lidech, ke kterým jsme cítili důvěru. Každý sebemenší náznak milosrdenství oběť vnímá velmi pozitivně a pociťuje vděčnost. V případě, že dochází k pravidelnému fyzickému napadání, může být oběť pachateli vděčná už jen za to, že se protentokrát násilí nedopustil. Agresor je v jejích očích v takovém případě určitým způsobem lidštější, přestože ji do této děsivé situace sám dostal.
Pro ty z nás, kteří jsme v takové situaci naštěstí nebyli, se to může zdát nepochopitelné a můžeme si říkat, že nám by se něco takového rozhodně stát nemohlo. Pravdou však je, že se stockholmský syndrom může v extrémní situaci objevit u každého. Náchylnější jsou však lidé, kteří se snadno nechají ovlivňovat druhými. Nejčastější je potom u mladých lidí, především žen.
Proč „stockholmský syndrom“?
Syndrom dostal své jméno na základě příběhu, který se odehrál v roce 1973 ve švédském Stockholmu. Muž jménem Jan-Erik Olsson se samopalem v ruce přepadl místní banku. Jako rukojmí zajal čtyři zaměstnance banky a požadoval tři miliony švédských korun, zbraně, neprůstřelné vesty, auto a propuštění a přivezení svého přítele Clarka Olofssona, který si odpykával trest ve vězení.
Clark Olofsson (uprostřed)
Policie skutečně Olofssona do banky přivezla v naději, že pomůže situaci zklidnit, avšak nešlo to úplně podle plánu. Oba muži drželi rukojmí v bance po celých šest dní. Během této doby si s nimi utvořili zvláštní vztah. Někteří z rukojmích tvrdili, že se více báli zásahu policie než samotných únosců. Dokonce se je pokoušeli před policií chránit a bránili je i po svém propuštění.
Všichni později vypověděli, že se k nim únosci chovali dobře. Když byla jedné ženě zima, dal jí Olsson svou bundu a uklidňoval ji, když měla noční můru. Další ženě dovolil, aby zavolala svým blízkým. Když se jim nemohla dovolat, tak ji povzbuzoval, ať to zkouší znovu. Aby policii dokázal, že svá slova myslí vážně, plánoval, že jednoho muže střelí do nohy. To, co tento muž po propuštění prohlásil, mnoho lidí šokovalo.
„Myslel jsem si, jak je laskavý, když říkal, že mě střelí jen do nohy,“ tvrdil, „když se k nám choval dobře, mohli jsme ho považovat za Boha v nouzi.“
Nejen únosy
Známých případů, v jejichž souvislosti se mluví o stockholmském syndromu, je více. Jedním z nich je únos dcery tiskového magnáta Patty Hearst v roce 1974. Tvrdila, že ji únosci vymyli mozek, aby se účastnila jejich ilegálních aktivit, včetně bankovních loupeží. Mohlo se v tomto případě jednat o stockholmský syndrom?
Patty Hearst, zachycená na bezpečnostní kameře při bankovní loupeži. Tvrdila, že jí únosci vymyli mozek.
Ještě známějším případem je příběh Nataschy Kampusch, kterou více než osm let držel ve sklepě a sexuálně zneužíval muž jménem Wolfgang Priklopil. Když ze svého vězení konečně unikla, spáchal sebevraždu. Natascha k překvapení všech jeho smrt oplakala. Sama však odmítala, že by šlo o stockholmský syndrom.
„Připadá mi přirozené, že se přizpůsobíte, abyste se identifikovali se svým únoscem. Zejména pokud s tímto člověkem trávíte hodně času. Je to o empatii, komunikaci. Hledání normálnosti v podmínkách trestného činu není syndrom. Je to strategie přežití,“ vysvětlila.
Stockholmský syndrom se ale netýká jen únosů. Mluví se o něm i v souvislosti s domácím násilím, kdy převážně ženy zůstávají s násilnickým partnerem. Dále se může objevit u týraných dětí, členů sekt i obětí kuplířství. Přestože tento jev vzbuzuje značný zájem veřejnosti i médií, zůstává z psychologického hlediska stále málo probádaný a jistě vyžaduje větší výzkum.
Zdroje:
