Článek
Je vlahá březnová noc roku 1964 a potemnělou ulicí v New Yorku spěchá mladá dívka. Pracuje jako barmanka a po dlouhé směně v práci se nemůže dočkat, až konečně dorazí do svého bytu a trochu si odpočine. Osud s ní má však jiné plány. Náhle za sebou uslyší tiché kroky, otočí se a začne křičet. Útok trvá asi půl hodiny, celý průběh z oken činžovního domu sleduje 38 lidí. Nikdo nepomůže ani nezavolá pomoc. Nečinnost sousedů má tragický následek.
Několik nesrovnalostí
Takto byla vražda Kitty Genoveseové prezentována dva týdny po útoku v jednom z nejvýznamnějších a nejčtenějších deníků The New York Times. Z příběhu se okamžitě stala senzace, perfektní materiál pro titulní strany novin. Skutečnost ale byla, jak to tak bývá, trochu složitější. Neuvěřitelný příběh o lhostejnosti lidí, kteří nečinně sledovali vraždu trvající déle než půl hodiny, jako první zpracoval známý novinář Abe Rosenthal. A jak se později ukázalo, celý průběh činu si poupravil podle svého. Začaly se objevovat nesrovnalosti a pro tvrzení, že všemu přihlíželo 38 lidí, neměl jediný důkaz. Přesto vražda Kitty Genoveseové přispěla ke vzniku a zkoumání psychologického fenoménu, známého jako efekt přihlížejícího, který můžeme ověřit různými experimenty a pozorovat i v běžném životě.
Jak to bylo doopravdy
Catherine „Kitty“ Genoveseová byla podnikavá dívka, která se z barmanky vypracovala na pozici vedoucí a z našetřených peněz si plánovala otevřít vlastní italskou restauraci. Se svojí přítelkyní si pořídily nový byt a zdálo se, že jejich život nemůže být lepší. Všechny plány jim ale naprosto zničil muž jménem Winston Moseley. Navenek působil jako obyčejný otec od rodiny, ve skutečnosti však byl nebezpečným psychopatem se sklony k nekrofilii, který již zavraždil dvě ženy a v onu osudnou noc si vyhlédl svoji třetí oběť.
Catherine Genoveseová, známá jako „Kitty“.
Moseley začal Kitty sledovat, zatímco se vracela autem z práce. Když zaparkovala nedaleko činžovního domu a vydala se do svého bytu, přiběhl k ní s loveckým nožem v ruce a dvakrát ji bodl do zad. Kitty začala křičet, ale bylo asi půl třetí ráno a sousedé ještě spali. Ty, které křik probudil, pravděpodobně nenapadlo, že před domem právě někdo bojuje o život. Jeden soused nakonec přece jen zasáhl a zakřičel na útočníka z okna, ať dívku nechá být. Moseley se vylekal a utekl, muž však tímto považoval věc za vyřešenou a vrátil se do postele. Těžce zraněná Kitty se mezitím zhroutila u domovních dveří.
Uběhlo deset minut a Moseley se vrátil na místo činu a zaútočil podruhé. Kitty se z posledních sil snažila bránit, ale útočník ji přemohl. Znovu ji pobodal, znásilnil, okradl a poté utekl pryč. Až po nějaké době našla stále dýchající Kitty sousedka, která zburcovala ostatní, ať zavolají pomoc. Zraněnou Kitty objala a utěšovala ji, dívka však po cestě do nemocnice zemřela.
Později se ukázalo, že několik lidí pravděpodobně v průběhu napadení volalo na policii, ta však telefonáty nebrala vážně. Skutečný příběh vraždy Kitty Genoveseové tak ukazuje, že sousedé skutečně zasáhli, někteří však nedostatečně nebo příliš pozdě. Přestože se udál jinak, než nám média původně prezentovala, upozornil na nebezpečný fenomén ve společnosti, který může mít tragické následky.
Děsivé případy a experimenty
Případů, kdy efekt přihlížejícího přispěl k tragickému konci, najdeme mnoho, a to z celého světa. Na silnici v čínském Fo-šanu přejela dvouleté dítě dvě auta. Nikdo neudělal nic, aby tomu zabránil nebo dítěti pomohl, přestože u nehody bylo více lidí. V nemocnici v Brooklynu se žena zhroutila na zem a zemřela, zatímco tomu přihlíželi ostatní pacienti i ochranka. Tyto a další případy a různé experimenty dokazují, že efekt přihlížejícího je reálný a může přerůst ve skutečný problém.
Nejznámější experimenty provedli Bibb Latané a John Darley v roce 1968. V jednom z pokusů seděl náhodně vybraný člověk ve třídě a vyplňoval dotazník, zatímco do místnosti začal vnikat kouř. Když byl v místnosti sám, okamžitě přivolal pomoc. Když byl v přítomnosti více lidí, kteří nijak nereagovali, sám také nezareagoval a pokračoval ve vyplňování. Druhý pokus byl podobný, ale namísto kouře se ozval křik dívky z vedlejší místnosti, že si zlomila nohu. Zareagovalo 70 procent lidí, kteří byli v místnosti sami a pouhých 40 procent lidí, kteří byli po dvojicích.
Proč se to děje?
Proč tak často odvracíme pohled a nepomůžeme, když jsme v přítomnosti ostatních lidí? Důvodů je hned několik. Tím prvním je, že se odpovědnost v naší mysli rozptýlí na celou skupinu. Reagovat může přeci kdokoliv z přítomných, tak proč bych to měl být zrovna já? Problémem je, že když si tohle pomyslí všichni, nepomůže nikdo. Dalším důvodem je, že často máme tendenci přizpůsobit se chování lidí ve skupině. Když nikdo nereaguje, říkáme si, že se asi nic tak vážného neděje, takže také nic neuděláme. A nakonec nesmíme zapomenout na obavy z toho, že situaci vyhodnotíme špatně, nebo něco pokazíme a ztrapníme se tak před ostatními, raději tedy necháme jednat jiné. Paradoxně, čím víc lidí kolem je, tím menší je šance, že někdo zasáhne.
Podobnou situaci můžeme zažít i v běžném životě. Ať už je to fyzické napadení na ulici, domácí hádka slyšitelná na veřejnosti, nebo nějaký konflikt ve veřejné dopravě. Často se stává, že lidé dělají, že nic nevidí, nebo se dívají, ale nic nepodniknou, protože to „není jejich věc“. Někteří si místo pomoci takovou situaci natáčí na telefon. A představte si, že uvidíte ležet nějakou osobu na chodníku – budete se snažit pomoci, nebo budete předpokládat, že je ten člověk jen opilý a postará se o něj někdo jiný?
Všichni bychom nejspíš chtěli říct, že bychom zareagovali a pomohli. Když se ale dostaneme do neznámé a často i děsivé situace, občas se nezachováme tak, jak bychom měli. Proto v mnoha případech nemůžeme přihlížející vinit, nebo je odsuzovat za to, že nic neudělali. Můžeme si ale uvědomit, jak efekt přihlížejícího funguje a v případě nouze ho prolomit a být tím, kdo nebude jen nečinně přihlížet, rozhodne se jednat a třeba zavolá pomoc.
Zdroje:
